Doktorka mého srdce

Po celý život hledám lásku a štěstí. Toužím lásku dávat a přijímat. Ale většinou jsem měl smůlu. Ponejvíce mne ženy a dívky odmítaly, protože jsem měl nemoc, která je vidět. Již od dětství mám potíže se zdravím, chodím k lékaři, občas jsem v nemocnici nebo v lázních. To odmítání trvalo celých třicet let až do téměř pozdního věku. Kdy jsem již měl šediny a prakticky jsem na nějaký vztah rezignoval. Pokaždé, když jsem se s nějakou dívkou seznámil někde ve společnosti nebo nějakým jiným způsobem, tak se to slibně rozvíjelo, ale za nějakou dobu se to dostalo do určitého bodu, kdy se slečna ode mne začala odtahovat, až se odloučila úplně a přestali jsme se stýkat. Slečny si později našli jiné, zajímavější partnery a já zůstal opět sám. Ponejvíce se jednalo o fyzicky atraktivnější nebo finančně zajištěné muže. Těžce jsem to nesl, protože, později, když jsem je někdy třeba náhodně potkával v různých situacích, tak to byla katastrofa. Dámy měli partnery, kteří jim ubližovali, ponižovali je a byli na nich zcela závislý i finančně. Jejich vztah se pak hroutil a slečny se stávali samoživitelkami a byli nuceny se o vše starat samy i o děti. Některé pak již neměli ani sílu z tohoto vztahu odejít a začít novou cestu.                                                                                                

Mezitím jsem se stal spisovatelem a podnikatelem, docela známým a úspěšným. Nezahořkl jsem však, svoji lásku jsem dal alespoň zvířatům a dětem. Koupil jsem starší statek, farmu a začal jsem se tam věnovat chovu hospodářských zvířat a pěstováním ovoce a zeleniny, které jsem potom prodával ve větších městech na tržištích a ve vlastní prodejně. Později vznikla i restaurace, která byla zásobována výhradně produkty z farmy. Některá zvířata k nám přicházela, aby u nás zůstala po zbytek svého života. Tam, kde byla předtím, již nebyla tak produktivní a výkonná a tak se jich majitelé potřebovali zbavyt a dovezli je k nám. Zvířata jsme odkoupili, aby nemusela na jatka. Zanedlouho to na farmě vypadalo jako někde v zooparku, až si někteří sousedé stěžovali. Ale podařilo se mi to vždy urovnat. Jezdili k nám děti na tábory a školní výpravy, ukazovali jsme jim, jak zvířata dožívají a proč je špatné je hned zabíjet. Dětem se na farmě líbilo a často se sem vraceli. Někteří klienti dojížděli i na víkendy a platili si pobyty, aby se mohly o zvířata starat a vyzkoušet si farmaření.  Ale v lásce se mi stále nedařilo najít tu pravou partnerku, ženu, která by byla ochotna žít mimo město v přírodě a věnovat se hospodaření. Pokaždé to skončilo katastrofálně. Slečny byly většinou nadšené i do hospodaření, ale jenom do určitého bodu. Pokaždé, když jsem se slečně svěřil s tím, že k ní cítím něco hlubšího a že bych si přál společný život, tak ze svého odhodlání ustoupili a vrátili se zpátky ke svému původnímu životu.                                                                                      

Vlastně jsem tak trochu nespravedlivý vůči ženám. Jednou se mi podařilo jeden vztah uskutečnit a přeci jenom se štěstí na mně usmálo. Jedna slečna i přes nepříznivé okolnosti na naší farmě, přeci jenom vydržela. Dokonce byla i ochotna zde zůstat a snášet veškerá nepohodlí a útrapy. Po nějaké době se mi však přiznala, že má malé dítě, jestli by mi to nevadilo. Samozřejmě, že mi to nevadilo, ale mohla být upřímná. Byl jsem tehdy vděčný za jakýkoliv vztah. Později jsme spolu měli ještě jedno dítě, holčičku. Matka byla ráda, že jsem konečně nalezl smysl života a přítelkyni, která se jí kupodivu také zamlouvala. Neboť byla ještě náročnější než-li já, a každá jí nevoněla, jak říkala. Naše štěstí však nemělo dlouhého trvání, nějaké dva roky, asi. Jednou, bylo to před vánoci, jela autem ke svým rodičům s dárky, jako každý rok. Cestou však měla nehodu, náledí a všichni při ní zahynuli i naše dcera, která chtěla jet za druhou babičkou. Já jsem tehdy byl na farmě, protože jsem potřeboval zajistit krmení a další věci, které byly samozřejmě „důležitější“. Přítelkyně se měla ozvat, jakmile bude na místě, avšak dlouho nikdo nevolal. Bylo to zvláštní, prtotože takovou dobu jim cesta nikdy netrvala.   

Zavolal jsem proto budoucí tchyni, co se děje, ale ani ona neměla žádné zprávy. Druhý den volala policie a následně pak tchyně, že Hanička již nepřijede. Musel jsem vypadat asi jako pořádný blázen, protože jsem se stále dokola ptal, co se stalo. Když jsem si to uvědomil a konečně pochopil, tak jsem se svalil do křesla jako opařený a telefon mi vypadl z ruky. Co se dělo potom, nevím. Byl jsem jako v tranzu a ve snách. Nevěděl jsem co dělám ani jestli je den nebo noc, bylo mi to jedno. Najednou se zase vrátila minulost a vše začalo nanovo. Několikrát jsem se přistihl, jak držím v ruce žiletku nebo nůž, abych ukončil svoje trápení. To jsem ostatně dělával již předtím, ale nikdy to nebylo takové, jako nyní. Celý svět se propadl do temnoty a nicoty. Nevím, co jsem si myslel, nejspíš jsem se chtěl upracovat k smrti. Další dny jsou jako v mlze.                                   

Občas otevřu oči a je tma, občas oči otevřu a je světlo. Nezajímá mně, jaké je datum, co se děje. Proč je mi najednou tak špatně a proč krvácím, akorát mně pálí žíly. Několik dní jsem byl na psychiatrii, asi, nejsem si jistý. Pak jsem byl zase doma, v nevytopeném bytě. Pak zase v nemocnici, asi zápal plic. Když jsem opět vrátil, tak jsem oslepl, na něja-ký neurčitý čas. Hospodářství šlo do kopru, jak se říká. Nebylo moc lidí, kteří by se dokázali o to postarat. Požádal jsem svoji sestru a jejího muže, jestli by měli zájem. Nakonec ale souhlasili. Pomáhali mi již předtím, tak, že věděli, co to obnáší. Já jsem byl již nepoužitelný. Nejdříve proběhla operace pravého oka, abych alespoň něco částečně viděl a mohl se věnovat své práci. Tato operace byla bez problémů a já jsem se vrátil domů. Po návratu mi ukazovali, co se změnilo a co je nového. Co se muselo prodat a co ještě jakž takž funguje, víceméně setrvačně. Ale tím nechci jejich práci nikterak znevažovat, udělali toho poměrně dost. Ukázali mi faktury a já jsem je vyplatil. Zeptal jsem se, jest-li by tady nechtěli zůstat, natrvalo. Sestra byla trochu překvapená, protože s touto možností moc nepočítala. Ale, když to řekla ostatním, tak nebyli proti, ani její muž, ani děti. Ostatně sem často jezdili a trávili zde prakticky všechen volný čas. Další roky jsem se pomalu dával dohromady a zkoušel opět podnikání. Jenom nadšení již nebylo takové, jako na začátku. Ale postupně se vše vracelo do normálu. Když už se zdálo, že je vše v pořádku, tak jsem opět musel na další operaci, tentokrát levého oka. U příjmu mne sestra informovala, že před vlastní operací musí proběhnout ještě řada dalších podpůrných vyšetření, aby vše proběhlo standartní cestou a já mohl operaci bez potíží zvládnout. „Ale proč?,“ zeptal jsem se nechápavě. „Vždyť mě přeci nedávno dělali pravé oko a tolik vyšetření nebylo zapotřebí.“ Sestra zašla za panem doktorem, který měl operaci provádět a ten mi vysvětlil, že v mém případě musí udělat vyjímku, protože mám vrozenou srdeční vadu a nechtějí riskovat, že se stane něco nepředvídatelného. Proti tomu se ovšem nedalo nic namítat a tak jsem toto rozhodnutí přijal. Později jsem toho trochu litoval, ale vlastně to nakonec dopadlo docela dobře. Byl jsem v pravý čas na tom správném místě, kde jsem měl být. Jak jsem později pochopil.                                                                                                                                                                        

Když mne převezly na interní oddělení, netušil jsem, že tam strávím celé dva měsíce a že se tam dokonce seznámím s jistou sympatickou paní doktorkou, která má také ráda přírodu a zvířata. Přijímala mne ošetřující lékařka Zuzana Čapková, která mne různými vyšetřeními připravovala na vlastní operaci. Bylo to velmi nepříjemné a náročné. Ovšem nebýt paní doktorky, tak nevím, jak bych to zvládl. Před vlastními dílčími vyšetřeními jsem mohl dokonce i na malé procházky do města. To mi také zařídila paní doktorka. Poděkoval jsem jí za to, tím, že jsem jí posílal z téměř každé vycházky květiny a různé dárky. Svěřila se, že má dokonce doma i pejska, rasu si již nepamatuji, ale nějaký krátkosrstý. Ono zamilovat se v padesáti letech do mladší ženy není právě nejlepší nápad, ale měli byste si uvědomit, jaké zkušenosti mám již za sebou. Většinou odmítavé a krachující. Proto jsem byl velmi opatrný. A nejprve jsem jí pozval na večeři. Když jsem s paní doktorkou mluvil o samotě, tak mi hned zprvu sdělila, že někoho již má. Bylo to pro mě docela překvapení, protože jsem se domníval, že je sama, jako já. Řekl jsem jí: „Paní doktorko, vy jste na nás všechny tady byla moc příjemná a milá a já bych vám to rád a ostatní pacienti nějakým způsobem vynahradili . Šla by jste se mnou někdy na večeři?“ Před tím jsem paní doktorce ukázal nějaké obrázky z farmy. Moc se jí líbili a pozval jsem jí na farmu, že by tam mohla jezdit na dovolenou a na koně. S obojím kupodivu souhlasila. Ale hned na začátku mi sdělila, že někoho má. „Pane Liška, je pěkné, že mně chcete pozvat na farmu, děkuji vám. Mám zvířata moc ráda. Ale musím vám říci, že přítele již mám. A jsme spolu již nějakou dobu. Ale vaše pozvání přijímám, na farmu i na tu večeři.“ Bylo to pro mne docela překvapení, jak jsem se již zmínil. Usmál jsem se a poděkoval za upřímnost. Nicméně jsem se zeptal, jestli by se jí líbil i život na farmě a starat se o zvířata? „Byla by to zajímavá zkušenost, ale jak víte, já jsem spíše lékařka a tato práce mne zcela naplňuje a mohu zde i profesně růst. Ale děkuji za nabídku. Budu o tom přemýšlet. Ale na tu večeři půjdu ráda.“ Dodala a s těmito slovy jsme se rozloučili a každý se odebral za svými povinnostmi. Já jsem dál předstíral, že jsem těžký pacient a ona svoji úlohu lékařky také sehrála výborně, humor. Když už jsme byli na chodbě, tak se letmo ohlédla a já se usmál a ona také. Jak jsem se již zmínil, moje sestra a její muž spolu s dětmi se starali o farmu a udržovali její chod. Jednoho dne mne přišli navštívit, aby se ujistili, jakou mají naději na případné dědictví? Srandičky.                            

Přišli mně zkontrolovat a podat informace, co je nového.  Bylo to příjemné překvapení. Rodinka přišla ve chvíli, když jsme si s paní doktorkou opět povídali a já vyzvídal jaká další vyšetření mám očekávat? Přivalili se jako jako velká voda a hned se vyptávali, co je nového a jak dlouho se tady ještě hodlám válet? „Ahoj Liščata.," pozdravil jsem je se smíchem. „Hele brácha,“ řekl muž mojí sestry, Matěj: „Jak si to představuješ, takhle se tady válet a užívat si se setřičkama nebo s doktorkama po nocích? Kdy se hodláš vrátit? Víš co tam je práce? Byla tam sociálka, že prý zaměstnáváme děti.“ Paní doktorka byla v šoku a já jsem byl také trochu zaskočen. Ale Matěj má také svůj zvláštní humor a hned se zasmál. Všem bylo jasné, že si dělá legraci. Zeptal jsem se, jak se jim vedlo na závodech na té Dětské koňské olympiádě? Klára měla ošklivý pád a Milan dopadl docela dobře. Trochu si poranila koleno, ale už bylo celkem zahojené. Milan skončil celkově třetí, což byl vynikající výsledek pro náš Tým Fox. Hned se samozřejmě poškleboval Kláře, ale musel jsem ho trochu sklidnit. „Hele, žádný učený z nebe nespadl. Pokud vím, tobě také nějakou chvíli trvalo, než jsi se to naučil. Kdyby to bylo tak jednoduché, každý by mohl být mistrem.“ Klára řekla, „To ty pitomý klandry, kterej blbec to vymyslel?“ A hned se začali s Milan pošťuchovat. Milan řekl, že to je normální, že na překážkové dráze mají být překážky a kdo to nechápe, tak je debil. „Hele, nech toho jo. Klára se to doučí, budeme pěkně trénovat. Kolik jsi toho sho- dila?“ „Asi čtyři, strejdo.“ Svalila se ke mně a Milan hned poznamenal: „No jo, Klára musí mít vždycky něco extra.“ Paní doktorka nás celou dobu pozorovala a byla jako u vyjevení. Nakonec se jí  přeci jenom podařilo proklouznout a pak se ještě na několik vteřin na nás dívala, jakoby se chtěla ujistit, že se jí to nezdá. A zda jsme na tom správném oddělení. Postřehl jsem lehký úsměv a pak odešla z pokoje. Také jsem se usmál a rozhodil rukama, jako že za to nemohu a nemám s tím nic společného, co se tady odehrává. „To víte, jsou to Liščata, jetě z toho nemají pojem,“ dodal jsem. Později se mi svěřila, že již tehdy se rozhodla, že by se ráda stala součástí této „divné“ rodiny. Avšak osud nám to udělal poněkud složitější a komplikovanější, jako ostaně vše v mém životě. „Strejdo, kdo to byl?“ zeptala se Klára zvědavě. „To byla moje ošetřující lékařka.“ „Aha, ta je hezká, ta se mi líbí.“ „A Kláře se nelíbí jen tak ledaskdo,“ poznamenal Matěj, „hele brácha, jen žádné hlouposti, zase jo?“ „Neboj, už jsem vyléčený.“ „Jen aby.“ Bohužel, než-li jsem mohl paní doktorku pozvat na slíbenou večeři, tak můj volný režim skončil. A začala přípravná vyšetření na vlastní operaci. Bylo jich asi deset, nebudu unavovat konkrétními údaji o jaká vyšetření se jednalo, ale když skončila, tak jsem byl již připravený na operaci a paní doktorka se přišla rozloučit a popřála mi hodně štěstí. Poděkoval jsem jí a těšil jsem se na shledání.

Poslední na co si vzpomínám byl její laskavý úsměv a přání brzkého návratu. Ale nebylo to zase tak jednoduché. Díval jsem se za ní pak ještě dlouho, než-li jsem ztratil vědomí. Probral jsem se poté na jiném pokoji, s překvapením jsem zjistil, že operace již proběhla. Byl jsem napojený na přístroje na jednotce intenzivní péče, na výživu, ale i další zařízení, která zajišťovala moje životní funkce. Někdy byl pro mě problém se najíst nebo vykonat potřebu, byl jsem odkázán na pomoc sester. Paní doktorka občas přišla a pomáhala mi dostávat se z tohoto zlého snu. Někdy se stalo, že jsem byl nějakou dobu v bezvědomí. Ocitl jsem se na zvláštním místě, kde nebyl žádný ohraničený čas a prostor. Vše bylo v bílém neprůhledném jsoucnu, v němž neplatí normální fyzikální zákony. Během jedné minuty můžete sledovat jeden lidský život, například. A nebo události z minulosti, případně budoucnosti. Na mých výletech mne doprovázela jistá bytost, rovněž oděna do bílého obleku. Bytost jsem si z neznalosti věci pojmenoval jako anděl, který ukazoval nikoliv moji budoucnost, ale budoucnost paní doktorky. Nebyla to právě příjemná ukázka, spíše docela dramatická. Paní doktorka měla dobré srdce a čistou duši, což je v současné společnosti velmi vzácná vlastnost. Lékařkou se stala z důvodu, že chtěla pomáhat trpícím a nemocným lidem. A někdy byla ochotna proto zdělat cokoliv. Nerada viděla, když někdo z jejích blízkých nebo přátel trpěl. Soucítila s utrpením druhých bytostí a stálo jí to mnoho fyzických a psychických sil. Někdy se vracela domů na pokraji vyčerpání. Tak, že mne docela vyděsilo, když jsem zahlédl útržky z jejího dalšího života. A chtěl jsem jí pomoci i když mne to bude za cenu vlastního sebeobětování a sebezničení. Paní doktorka byla dlouhodobě ovládána a manipulována z různých směrů, aby vždy udělala, co poní druzí požadují. Většinou spíše ze strany tzv. přátel, kteří jí využívali ke svému prospěchu a obohacení. A paní doktorka se jim snažila vyhovět, aby neměla nepříjemnosti a měla klid na práci, která jí bavila a naplňo- vala. Neuměla říci ne. Zeptal jsem se strážce, jest-li mohu paní doktorce nějak pomoci. Strážce odvětil, že mohu. „Paní doktorka bude mít jisté potíže se svým současným partnerem a v zaměstnání. Můžeš vzít část negativních energií na sebe a zmírnit její utrpení a karmické zatížení.“ Strážce mi vysvětlil, co se odehrává v zákulisí.           

Překvapilo mne jenom, že jsem nic během svého pobytu nezpozoroval. Ale strážce řekl, že je to jen na bázi doporučení a já takové neměl. Protože jsem paní doktorku poznal až v nemocnici a dříve jsem jí neznal. I když jsme několikrát hráli divadlo, že se známe již delší dobu a ona to potvrzovala, aby odradila případné další zájemce otrapy. Já jsem jí kupodivu nějak nevadil. Paní doktorka občas vyjížděla do na různé stáže a pobyty do nemocnic nejenom v rámci České republiky, ale i do zahraničí. Jako lékařka byla natolik soucitná s trpícími, že jim dávala jisté utěšující a uklidňující látky, které nebyly právě prozatím povolené. Jednalo se o látky nelegální, které do této nemocnice byly dopravo- vány různými i netradičními kanály. Podávali se mezi pacientama pouze na doporučení a to já jsem neměl. Byla to celá skupina, na jejímž konci byl právě současný partner paní doktorky. Bohužel došlo k momentu, který dříve nebo později musel nastat. Některý pacient nebyl spokojený, pravděpodobně se domníval, že ho to bolesti zbavý úplně a paní doktorku a její tým nahlásil na policii. Když jsem se vrátil na oddělení po operaci, byl jsem ještě několik dní mimo provoz. A spíše jsem se odhadoval, co se právě děje. Paní doktorka mi moc pomáhala a jenom její zásluhou jsem se pomalu dostával do normálního stavu. Proto vás možná překvapí, když vám sdělím, že ten, kdo to ohlásil jsem byl já. Kdybych tak neučinil, mohlo to dopadnout praděpodobně ještě hůře. Předtím jsem jí samozřejmě varoval. Ona byla velmi překvapená, když zjistila, co vím. Byla si jistá, že se dokonce ani přede mnou o ničem nezmínila. Řekl jsem jí, že jsem to vypozoroval. Nemohl jsem jí vysvětlit, odkud znám pravdu o jejích aktivitách. Neboť by tomu zřejmě neuvěřila. Vymyslel jsem si, že jsem to vypozoroval. Ale i tak si byla jistá, že něco takového je nemožné. Dal jsem jí ultimátum, do konce měsíce. Samozřejmě, že to nedodržela a proto jsem zašel na policii a podal tam oznámení. Ale to jsem již byl doma a zotavoval se z operace. Rozloučit se se mnou nepřišla, protože prý byla nemocná.                

Ačkoliv slibovala, že bude na farmu jezdit pravidelně, protože se chtěla odreagovat od práce a načerpat energii. Ale nakonec to dopadlo tak, že nepřijela ani jednou a když jsem jí volal nebo psal, tak nereagovala a spíše jí to obtěžovalo. Když se doma dozvěděli, co jsem udělal, tak jsem byl samozřejmě za debila a udavače. Skoro nikdo se mnou nemluvil i zvířata po mně divně koukala. Marně jsem se jim snažil vysvětlit, že nebyla jiná možnost. Nepochopil nikdo, že by to bylo ještě horší. „Teda brácha,“ řekl Matěj, „nevěděl jsem, že jsi takový práskač.“ „Nejsem práskač ani udavač, jenom jsem udělal, co bylo nezbytně nutné, aby na tom paní doktorka byla o něco lépe.“ „My už nejsme bráchové,“ řekl opět Matěj. „A my jsme snad byly? Jenom jsi si vzal mojí sestru za manželku,“ odsekl jsem. „Nevíš, jak to bylo.“ „No jo, když se na to díváš takhle,“ rozhodil Matěj rukama. Jo a ty závody jsem zrušil,“ dodal. Pokrčil jsem rameny, bylo mi to jedno. „Jdu na krmení. Někdo to dělat musí. Budeš nám dávat normální výplatu.“ „Jsi se asi zbláznil,ne? Nevíš, kde bych na to vzal?“ „Tvůj problém. My nebudeme živořit jako ňáký socky. Jestli chceš, tak prodáme Persea. Byl tady zájemce a nabídl slušnou cenu.“ „Jsi zešílel?“ ale pak jsem se přeci jenom zeptal, kolik nabídl. Když jsem se dozvěděl částku, tak jsem myslel, že ho zabiju. „Jak chceš, ale peníze nejsou.“ „Tolik by nabídly v dražbě, jenom při vyvolávací ceně,“ namítl jsem. „To ano, ale to by to musela být normální dražba a ne dražba ze zoufalství. O které každý ví.“ Prodat Persea, nejlepšího koně, za takovou cenu. On zešílel. „Persea mám připraveného pro paní doktorku, až se vrátí z vězení.“ Matěj se rozčílil: „Ty se snad potom všem domníváš, že tě paní doktorka vezme ještě na milost? A že bude mít o tebe zájem? Jseš normální, nechceš se zase vrátit do ústavu pro choromyslné? To by musela být šílená a negramotná, aby se s tebou ještě bavila. Řekl jsi jí vůbec někdy, co k ní cítíš? Že jí miluješ?“ „Napsal jsem jí dopis,“ Matěj spráskl ruce „Má ty svatá prostoto a jak zareagovala?“ Matěj byl na koni. „Neodpověděla.“ „A co jsi čekal? Fakt nemám slov. Ty budeš až do konce života sám a ségra tě bude živit jako dementa.“ To už opravdu poněkud přehnal, ale nic jsem nenamítal. V podstatě měl pravdu, pokaždé to tak dopadne. „A co Hanička?“ Matěj už byl mírnější a dodal: „Hanička byla světlá výjimka, potvrzující pravidlo. Hanička byla moc hodná akorát narazila na takového debila, který si myslí, že má kdo ví, jak výdělečnou farmu, její škoda. Také byla tak trochu cáklá jako my. A dobře by sem zapadla. Vůbec nechápu, jak jste se mohli dát dohromady? O paní doktorce nic nevím.“ Matěj se odmlčel:„Prý jsi vzhůru někdy až do rána, co děláš? Zase naříkáš a budeš se řezat? Jestli jo, tak tentokrát záchranku nevolám.“ Matěj byl v ráži. Zareagoval jsem, že mu potom nic není. Ale pak jsem nakonec odpověděl, že píšu. Měl jsem rozepsané nějaké povídky a chtěl jsem je někde zveřejnit. Matěj se očividně bavil mým utrpením a bolestí. A do řezných ran sypal sůl a zaléval olovo. „A paní doktorka?“ „Nevím. Myslíš, že bych jí mohl navštívit a vše jí vysvětlit? Myslíš, že by to pochopila?“ „Těžko říct, ale můžeme to zkusit. Kolik dostala?“ „Byly to, myslím, že čtyři roky. Nevím přesně. Alespoň tak to říkali v nemocnici.“ „Zjistím to. Uvidíme, co se dá ještě dělat? Kolik dostal ten její postelový kamarád?“ „Také nevím, ale sestry byli pěkně naštvaný. Pravděpodobně méně, všechno házel na paní doktorku a on měl dobrého právníka.“ „A paní doktorka se nebránila?“ „Podrobnosti opravdu nevím.“ „Snad se něco dozvím od kámošů.“ „Šlo by zařídit, abych jí mohl navštívit a vše vysvětlit?“ „Záleží na tom, jestli ona bude chtít. Nějací známí se snad ještě najdou.“ Matěj byl již opět klidný a odešel za sestrou. Byl jsem zase sám.       

Jeho známý policista z dřívějších dob, zjistil, že nejvíce to odnesla opravdu paní doktorka. Ten zmetek se ani nenamáhal jí pomoci a naopak tvrdil, že ona ho přemlouvala, aby do toho šel s ní. Což byla částečně pravda, protože ona takové možnosti neměla. V jejím zájmu bylo jen pomáhat druhým a dohromady žádný finanční efekt z toho neměla. Čistě jenom ze známosti a k přihlédnutým okolnostem dostala nakonec tři roky a když bude mít dobré chování, tak si může zažádat o prominutí zbývajícího trestu. Vzhledem k tomu, že nikdo nezemřel a všichni vypovídali spíše v její prospěch to bylo velmi pravděpodobné. Samozřejmě tím měla po kariéře. S uplatněním ve zdravotnictví se mohla rozloučit. Ve vězení prý přemýšlela o sebevraždě. Život v jiné oblasti si nedovedla ani představit. Tomuto povolání, nebo spíše pro ni poslání byla ochotna obětovat a podřídit celý svůj život. Tímto to pro ní skončilo. Někdo prohlásil, že bychom se měli dát dohromady a zemřít spolu, když máme stejné zájmy ( pokus o humor ). Podřezat si žíly, spojit svoji krev a připravit se na další existenci. To ale vůbec nebylo mým cílem, spíše jsem si přál, abychom byli spolu již v tomto životě, pokud to jen bude trochu možné. Matějovi se podařilo přemluvit paní doktorku k setkání se mnou. I když nejprve ona vůbec neměla zájem a odmítala cokoliv co by pocházelo ode mě. Posílal jsem jí balíčky, knížky i časopisy. Ale, když zjistila, že jí to posílám já, tak to nepřijala a dala to ostatním spoluvězeňkyním. Poprosil jsem Matěje, jestli tam má někoho z dřívější doby, kdo by mohl dávat na paní doktorku pozor, aby se jí tam nic zlého nestalo. Matěj slíbil, že se to zařídí. Matěj se zeptal: „Chceš s ní žít?“ Byla to spíše řecnická otázka, ale odpověděl jsem, že ano. „Jseš blázen.“ „Já vím, vždyť jsem byl v blázinci. Blázinec je příprava na realitu tohoto světa.“ Matěj se zakřenil, možná spíše ušklíbl. „Kde chceš s ní být?“ „Tady na farmě. Potom až se vrátí, kam půjde? Já vím, že jsem zoufalec, ale zoufalí lidé dělají zoufalé činy.“ „Co budeš dělat v noci? Budeš zase svítit až do rána? Víš, jak je drahý proud? Kdo to má pořád platit?“ To už byl ale zjevně pokus o humor. Rozpoznal jsem ironii, ale pokrčil jsem rameny, nevěděl jsem. Matěj se na chvíli vzdálil a přinesl dvě věci, štětec a nůž. Nechápal jsem. „Buď můžeš opět naříkat a pořezat se jako při Haničce. Nebo můžeš paní doktorku nakreslit.“ Hodil na stůl štětec a nůž. „Posledně jsi si vybral nůž. Nerad bych se mýlil, ale myslím, že jsi podobně naladěný.“ Matěj se už dál ani nerozčiloval, zřejmě usoudil, že je to marné. Jakoby říkal, kdo chce kam, pomozme mu tam. Beze slova odešel. Matěj kecá, posledně jsem si vybral žiletku a řezal jsem se hned dvakrát. Opět jsem ponocoval a až do rána byl vzhůru, tak jsem alespoň využil situace a Zuzanku jsem se pokusil nakreslit. Nejprve nanečisto, podle toho, jak jsem si jí pamatoval a také, co jsem našel na internetu. Napnul jsem si plát no, vybral vhodné barvy a začal malovat. Až do rána jsem přemýšlel nad prvním tahem. Nakonec jsem obraz přeci jenom dokončil a při nejbližší příležitosti jsem jí ho donesl ukázat. Setkání samozřejmě zařídil Matěj, paní doktorka byla nadšená a alespoň jsem jí ten den snad trochu zvedl náladu. Byla velmi slabá a pohublá, unavená a vyčerpaná, ale i tak nádherná. Usmívala se smutně, asi toho mnoho ve vězení zažila. Matěj mi doporučil, abych jí obraz nepředával, neboť z vlastní zkušenosti věděl, jak tam člověk musí o vše bojovat. I o nepatrné maličkosti, které jsou normálně v běžném životě snadno dostupné, tak ve vězení mají cenu zlata. Slabý člověk, který tam nemá zastání, nebo ochránce, tak nemá moc možností.                      

Omluvil jsem se za to, co jsem provedl. A ona my ve své velkorysosti odpustila. „Možná, to bylo asi nejlepší, co jste udělal. Nevím, kam až by se to dostalo. A jak by to dopadlo.“ Využil jsem odmlky a zeptal se, kam by chtěla jít, až jí propustí. „Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlela. Je to moc vzdálená doba.“ Ve věznici je patrně jiný čas, pomyslel jsem si a navrhl jsem jí, že by mohla jít k nám na farmu. „Vy chcete potom všem, abych byla u vás ?“ „Proč ne, máte snad kam jít?“ „Ani moc ne,“ pokrčila Zuzanka doktorka rameny. Pak dodala, že všichni od ní odtáhly. Kamarádi, pomyslel jsem si. Ale nahlas jsem řekl:„Tak vidíte. Tak nedělejte hrdinku a pojďte k nám.“ „Co tam budu dělat?“ zeptala se pochybovačně. „To co předtím. Ostudu a dluhy. Jako já. Mohla by z nás dvou mohla být dobrá parta, nemyslíte?“ Zuzanka se křečovitě pousmála. Neměla už ani sílu se smát, natož pak na nějaké srandičky. Bylo patrné, že prožívá velkou vnitřní bolest a zklamání a jen stěží se ovládá. Opravdu byla na sesypání. Pravděpodobně si vůbec nepřipustila, že by k takovéto situaci mohlo někdy dojít. Nejvíc ale byla velmi zmatená a zklamaná, nejvíce však ze svých příbuzných a přátel, kterým tolik důvěřovala.    A už vůbec neočekávala pomoc od člověka, který jí do této svíze- lné situace dostal, totiž ode mně. Nějakou dobu jsme nemluvili a paní doktorka si vše srovnávala v hlavě. Jakoby si plánovala další život. Tedy asi, kdo v něm zůstane a koho vyškrtne jednou provždy a kdo bude navěky zatracen. Určitě jsem to nechtěl být já. Vzal jsem jí v této vzácné chvíli upřímnosti a souznění za ruku a ona jí kupodivu neodtáhla. Pozvedla hlavu a opět se smutně usmála. Navrhl jsem jí tykání a nic nenamítala. Měli jsme ještě trochu času, tak jsme ho využili společným mlčením. Dvě zoufalé duše, nad kterými by se každý pohrdlivě ušklíbl. Dvě duše bez perspektivy a bez budoucnosti, se spojili v jednu a jenom mlčeli a dívali se na sebe. Okamžik věčnosti. Zázrak propojení. Vlastně bych už dál nemusel ani nic psát. Každý si asi snadno pak domyslí, jak to pokračovalo. Paní doktorka byla za dobré chování propuštěna předčasně, když předtím jí na zkoušku pouštěli domů. Tedy respektive k nám. Policisté byly překvapeni, divili se, kam, že to chce paní doktorka jít. „Vy vážně chcete jít k tomu, kdo vás nahlásil na zkoušku?“ Zuzanka pokrčila rameny a odpověděla: „A proč ne? Kam mám jít?“ Policajt pak vyhodnotil tuto situaci jako za zajímaví experiment. „Možná máte pravdu paní doktorko, ať si to ten darebák odnese úplně se vším všudy. Do 18.00 hodin by jste se měla vrátit, pakliže se nevrátíte, budeme nuceni si pro vás přijet a pobyt u nás prodloužit. Rozumíte?“ Zuzanka pokývala hlavou a pak policajt dodal: „Venku na vás někdo čeká.“ „Co tam budete dělat?“ zeptal se zvědavě. „Pracovat, starat se o koně a jiná zvířata.“ Strážník pokýval hlavou. „Znám pana Lišku a jeho rodinu. Chodili jsme k němu s dětmi na koně. Alespoň vím, že budete v dobré společnosti. Smutný případ s tou jeho bývalou známostí. No tak běžte.“ Čekali jsme na Zuzanku v autě a když jsme viděli, že se otevírají vrata, tak jsem vystoupil z vozu a přivítal se se Zuzankou. Nastoupila do auta a nechala se odvézt na farmu. „Mám čas jenom do šesti večer,“ nadhodila jakoby mimochodem a ponořila se do opětovného mlčení. Celou dobu nic neříkala, jenom mlčela a sledovala, kam jí to auto veze. Nenadávala, nevyhrožovala, prostě jenom mlčela a sledovala ubýhající krajinu. 

    Nic neříkala, jenom pokývala hlavou a sem tam něco prohodila. Jakoby jí bylo jedno, kam jí vezeme. Mohli jsme jí říct, že jedeme do pevnosti If, nebo k satanovi, bylo by jí to jedno. Vůbec jsem nechápal, co se děje? Byl jsem z toho zmatený a podíval jsem na Matěje, ale ten věděl přesně, co právě prožívá. Když jsme dojeli na statek, tak se jenom rozhlížela a dívala se na zvířata, stavení a přivítala se se sestrou a dalšími obyvateli, tedy se zbývajícími členy rodu, Milanem a Klárou. Podala si s nimi ruce a ukázali jsme jí pokoj, ve kterém by mohla prozatím bydlet. Rozhlédla se a zkontrolovala zařízení, jakoby na něm závisel osud lidstva. Zuzanka se zeptala, jestli se může osprchovat. „Můžeš,“ lekla se, když slyšela tyknutí. Ale pak si uvědomila, že si vlastně již tykáme. Usmála se, smutně. A požádala o soukromí. „Vše potřebné je v koupelně.“ "Jak to říkáš: Očisti tělo, očistíš duši. " Poděkovala a já jí nechal samotnou. Když byla hotová, tak opět poděkovala a bezeslova odešla. Jestliže předtím jsem byl zmatený, tak nyní jsem byl úplně za debila. Nechápavě jsem se podíval na Matěje a děti byly ještě zmatenější. Kdyby přijela sociálka, tak by nás mohli rovnou odvézt do Bohnic. Chtěl jsem jít za ní a promluvit si. Ale Matěj mě zarazil a řekl: „Jseš dementní, nebo co?“ Stále jsem nechápal, sestra a děti také. „Právě jsi jí zbořil její svět, který pečlivě po mnoho let budovala a žila pro něj a ty jí ho zničíš během jediného okamžiku. Najednou zjistila, že její Hrad byl jenom z písku a všechno byla lež a podvod. Všichni jí jenom zneužívali a vysávali z ní životní energii a sílu. Musí si najít jiné hodnoty a jiné směrování své cesty. Halo je tam někdo? Ťuky ťuk. Je někdo doma?“ Pochopil jsem, co tím brácha myslí a děti také. „No, to byla doba. Myslel jsem, že budu volat chocholouška.“ „Neudělá si nic?,“ zeptal jsem se pochybovačně. „Kdyby chtěla, tak by to udělala již dávno.“ „Asi ano. Vrátí se?“ " Neboj. "           

Když se Zuzanka vrátila, byla jako vyměněná. Usmívala se a zářila jako sluníčko. Hned byla samá legrace a najednou jí bylo v pokoji plno, jakoby sem od nepaměti patřila. Byla zvědavá na kraj ve kterém se najednou ocitla a o kterém tolik slyšela. Přistoupila k nám, nejprve ke mně, objala a políbila. Řekla potichu a vroucně: „Děkuji ti, lásko moje. “„I já tobě,“ „Za co?“ „Za to, že jsi uvěřila. I když ti všichni říkali, jaký jsem darebák a démon.“ „A měli pravdu, jsi ten největší darebák a démon, který i pro vlastní sebezničení zachrání bezvýznamný život. I já mám takové krédo, že dám spíše na konkrétní činy, než slova. Nejsem tak úplně marná.“ Rozpoznal jsem ironii a srandičku v jejích slovech a bohorovně dodal: „Mně to baví....“ Zasmáli jsme se a přitiskli k sobě, jakoby hrozilo, že se již nikdy nesuvidíme. Prvně jsme se po velmi dlouhé době objímali a zdálo se, že jsme splynuly v jednu bytost, která se eony věků hledala v různých koutech vesmíru. Až se nakonec propojila na místě, které pro ně bylo připraveno. Naše duše, naše srdce splývala a pulsovala v jediném rytmu života. Oba jsme brečeli a slzy štěstí a lásky stékaly po tvářích až se spojily v jedinou řeku, která se již nedala nikdy a ničím zastavit. Zatočili jsme se v kole jako při tanci a spolu s námy jakoby tančili všechny hvězdy, měsíc a slunce. Děti se na nás dívali a usmívali se. Zuzanka se otočila směrem k dětem a zeptala se: „Tak co děti, ukážete mi zdejší kraj, abych věděla, kde jsem se to vlastně octila?“ Milan a Klára se nadšeně rozzářili a potvrdili nové tetě, že ano. Přiběhli hned k ní a Zuzanka je hned objala a přitiskla k sobě, jakoby byli její vlastní. Poděkovala všem i Matějovi a Kláře. Také si uvědomila, že přes všechny ty útrapy a ponižování nyní poznala svoji sebehodnotu a věděla, jen ona sama, co dokázala, co musela obětovat, aby si prošla těmi všemi překážkami a zkouškami, kterými dříve nebo později musela projít.   Aby prošla jistým vývojem a vnitřní transformací, lterá jí zase posune o něco výše k sebepoznání. Proč to je tak složité a náročné? Někdo to prostě asi jinak nerozpozná, někdo musí projít vnitřní bolestí a utrpením plným slz a neustálým zraňováním. Je to náročná vnitřní očista ducha, ale i těla. Zuzanka byla po velmi dlouhé době opět šťastná a její vnitřní krása vyzařovala i navenek. Odpustila všem, kdo jí ublížili a pochopila to jako vnitřní proces, který si musela zažít. Děti jí provedli po okolí farmy a ona byla nadšená. Moc se jí tady líbilo. A aby těch melodramatických šoků z dnešního odpoledne nebylo málo, tak ve stájích na ní bylo přichystáno další překvapení. „Mám pro tebe takový trochu větší dárek,“ Zuzanka s dětmi došla až do stájí. „Kdo to je?“zeptala se, když uviděla Persea. Přistoupila až k němu a chtěla se ho dotknout a kůň kupodivu nijak nereagoval. Vybídl jsem jí, aby se nebála. Začal jsem ho sám hladit a ona se připojila. „To je Perseus. Náš nejlepší kůň. Děti mu ale říkají Zlatohřívák. Nevím tedy proč, ale už si na to pomalu zvyká. Někdy si i odfrkne, když ho představuji jako Persea. Jako třeba teď. Je to plnokrevník, tak nechápu.“ Perseus si odfrkl a pokýval hlavou, když uviděl neznámou osobu ve své blízkosti. „Je nádherný.“ „Já vím. Líbí se ti?“ Zuzanka také kývla. „Je tvůj.“ „Cože? To ne, to nemohu přijmout.“ „Zadarmo to tak docela nebude. Budeš se muset o něho starat. Tak že častější návštěvy jsou docela nutné. Já na to nemám čas.“ Zuzanka se na mě podívala a nebyla si jistá, jestli to myslím vážně, ale usmál jsem se a poznala, že to je další z našich srandiček. Zasmáli jsme se a objali, Perseus žárlil. „Nech toho. To není tvoje nevěsta.“ Kůň se ztáhl a zadíval se jinam. „Se urazil, pacholek.“ „Je hodnej,“ řekla Zuzka a pohladila ho. Oba jsme ho pak hladili a Perseus se zklidnil.  Při hlazení se naše ruce jakoby mimoděk dotkly a kůň již nebyl středobodem vesmíru. Zuzanka se zeptala trochu nejistě: „To jsi myslel vážně?“ „Co?,“ nechápal jsem. Zuzanka mi napověděla: „Že by jsi si mně vzal? Potom všem?“ „To jsem řekl?“ „Řekl, že jo?“ oto- čila se směrem k Perseovi a ten hned kýval, že ano. „No tak asi jo, proč ne? Stejně nemám dalších padesát let nic na práci. Ty aby ses nepřidal. Tak nejenom srdce a duši, ale i tělo, že jo? Aby to bylo všechno pěkně pohromadě, Satane. Ale má to jednu chybu."  "Jakou?"  "Jsem nemocný, mám srdeční vadu a parkinsona. Nejsem dost na úrovni pro vaši rodinu. Ani vysokou školu nemám. Co na to řeknou?"  "Ale prosim tě," Zuzanka mávla rukou. "To je nyní ta nejmenší překážka. Moje rodina je nyní tady. A když budou chtít přijet, tak kdykoliv můžou. To jejich problém. " Objala měMěl jsem dojem, že se k nám připojil i Zlatohřívák. Už mu také tak říkám. Zuzanka se ke mně ještě více naklonila a zašeptala do ucha: „Teď tě čeká peklo na Zemi....“ Zasmáli jsme se. Její přirozenost a bezprostřednost byla zpět.  „Co je to venku za pejska?“ zeptala se Zuzka. „Všimla jsi si, to je dobře. Říkal jsem si, jestli se zeptáš? To je dětí, zlatý retvívr. Jmenuje se Alan. Každý náš pejsek měl takové jméno.“ „Také jsem měla psa, podobného. Ale než jsem šla do vězení, tak jsem o něho přišla,“ řekla smutně Zuzka. „Já vím. Právě v období, když jsem byl v nemocnici. Nepřijde ti to zvláštní? Jak se jmenoval?“ „Nech toho, ty konspirátore. Říkala jsem mu Luky.“ „Také pěkné jméno.“ „Kdo je Hanička? Děti o ní mluvili.“ „Hanička byla před tebou, ale zemřela při autonehodě. Hanička je v nebíčku.“ „To je mi líto. Prý jste měli před svatbou?“ „Měli.“ „Také jsi si jí nakreslil?“ „Také. Pak jsem skončil v blázinci.“ „Protože jsi se řezal? Prý to bylo docela vážné?“ „Bylo“ „Teď také, kvůli mně?“ „Ano,“ proboha, ať už s tím přestane... „To takové situace řešíš vždy tímto způsobem?“ „Pokaždé ne. Jenom, když my na něčem moc záleží.“ „A na mně ti záleželo?“ „Životně.“ „A kdyby to nevyšlo?“ „Tak bych to ukončil, navždy. Tvoje štěstí je důležitější. Nebo bych tě alespoň z povzdálí pozoroval.“ Zuzanka se odmlčela a já mezitím odvedl pozornost jinam. „Vzpomínáš si ještě na naše srandičky?“ „Myslíš ještě v nemocnici?“ „Ano.“ „Jak pak by ne. Každou chvíli na to myslím. Holky mě mají většinou za blázna, když jim to povídám. Někdy si vymýšlím i vlastní.“ „Jak si mysleli, že se z náme již z dřívějška. Že k nám chodíš  na jízdy.“ Zuzka mi se smíchem položila hlavu na rameno. Pohladil jsem jí. „Také jsem jich pár vymyslel.“ „No, alespoň to odvedlo pozornost od případných nápadníků. Sestry koukali, co?“ Zuzčin smích zpíval a zvonil. „Kvůli tomu jsi také o mně stál?“

,,Kvůli tomu humoru. Víš, co my také povídal ten anděl?" Zuzanka pokrčila rameny, "Netuším..."  ,,Vysvětlil, mi, že ten tvůj kamarád měl v plánu si tě vzít. Ne proto, že by tě miloval. Ale proto, že jsi byla v oboru lepší, jak on." Zuzanka zapochobyvala: ,, no vidíš.." ..Nenechala jsi mně domluvit. Nech lidi občas domluvit, někdy se něco zajímavého dozvíš. Až by si tě vzal, tak byste měli děti. Potom hypotéku a veškerá tvoje energie by vyšla naprázdno." ,,Jak to?" ,,Pochybnosti nejsou na místě. A kdo by se o všechno staral a kdoby byl na mateřské dva roky a ztratil by spoustu energie a kontakt s kolegy?" Zuzanka se na chvíli nad těmy slovy zamyslela. Bylo vidět, že je čím dál více naštvanější.  Když jí to došlo, řekla: ,, To je parchant. A on by mezitím karierně rostl a já bych musela být s dětmi doma, protože bych nestíhala novinky. Ty jo. Myslíš, že to měl v plánu?" Pokrčil jsem rameny: ,, nevím, ale někteří muži nebo ženy to tak dělají, když zjistí, že je kolega v práci lepší." ,,Já jsem o dětech přemýšlela, ale neuměla jsi to dál představit. Pravděpodobně bych zůstala doma i po mateřské, protože bych kariéru nestíhala." ,,Zvláště ve tvém oboru. A nemusí to být ani ze stejného prostředí." ,,To je pravda. Třeba i od koní?" Pochopil jsem, vybral jsem si dobře. Čekání se vyplatilo., usmál jsem se: ..A jaké z toho plyne ponaučení? Z dnešní přednášky?" Zuzana byla zmatená:,,To byla zase nějaká moudrost?," zasmál jsem se a objal ji. ,, Srandička, jo?" zareagovala. ,,Existuje ale jeden citát, který ti napoví: Přej a bude ti dáno." Zuzanka se mírně namíchla:,, To mám tomu zmetkovi ještě přát štěstí?" ,,Proč ne, někdy se to vyplatí. A člověk se tím očistí. Zkus o tom ve volných chvílích uvažovat.",,Já mám spoustu volného času." ,,No právě...," odmlčel jsem se a pak jsem jí dal takový návrh: ,,třeba meditaci na srdeční čakru a posílat svým přátelům či nepřátelům energii lásky a odpuštění. Když to budeš provádět pravidelně, třeba se výsledek dostaví z nečekané situace."  Zuzka slíbila, že se o to pokusí.

Děti se mezitím vytratili a pak se vrátili, když slyšeli náš smích. Připoměli nám tak, že se  pomalu přiblížil čas odjezdu. Ani jsme nevěděli, kolik je hodin. Zuzka mně objala a řekla prosebně: „Já už tam nechci....,“ všiml jsem si slziček. Milan a Klára k nám přiběhli a objali nás: „Strejdo, nemůžeš něco udělat?“ Utřel jsem Zuzance slzy a odpověděl: „Na tohle já jsem malý pán. To by možná nezvládl ani Matěj.“ „Tak pojďme.“ Vzal jsem Zuzku za ruku a společně jsme jí odvedli k autu. Děti jí vyprovázeli, jakoby byla jejich vlastní matka. Matěj již na nás čekal a odvezli jsme jí zpátky do věznice. Zuzanka strávila ve vězení ještě dlouhé tři roky, byly to nekonečně dlouhé roky muk a utrpení. Matěj a jeho známí zařídili, že jí zbytek trestu pro dobrého chování prominut. Bylo přihlédnuto k tomu, že jejím záměrem nebylo pacientům ubližovat, ale spíše pomáhat v nepříjemných životních situacích. To prokázala ostatně i při výkonu trestu, kde někdy nějaké spoluvězeňkyni pomohla. Soudce se při rozhodujícím rozsudku zmínil o tom, že on osobně jejímu počínání rozumí a pravděpodobně by nejednal jinak. Ale protože stále ještě platí zákony, kdy jsou některé léky tišící bolest zakazovány a trestány, protože toho bylo v minulosti zneužíváno, tak za to musí být někteří lékaři kriminalizováni.           

Zuzanka trávila již v posledních měsících před propuštěním většinu času u nás a docházela do věznice již jen znutnosti. Pan soudce a ostatní byly velmi shovívaví a vlastně se Zuzankou soucítili. Zuzanka si zažádala o předčasné propuštění na zkoušku, což náš právní řád umožňuje. A soudce jí vyhověl. Měl jsem podezření, že to zařídil Matěj a jeho kamarádi, ale nikdy se k tomu nic neřekl. Což bylo samo o sobě dost zvláštní. Jindy se tím docela dost vytahoval. Zuzanka už samozřejmě ve zdravotnictví dostala zákaz, pouze ve vedlejších oblastech. To se toho raději vzdala, protože u nás jí čekal nový život mnohem zajímavější a pestřejší, který nemá konec. „Nudit se tu nebudeš,“ řekl jsem ironicky, když už byla doma. Zuzka se zasmála, pochopila žertíček..“Začínáme v šest ráno a končíme o půlnoci.“ Se smíchem jsme se objali a přitiskli k sobě. Děti vtrhli do pokoje, jakmile zjistili, že je tady teta. „Ahoj teto,“ se smíchem se na ni vrhli. „Ahoj děti, Ahoj Milane, Ahoj Klárko. Jak jste se měli?“ „Nemohli se tě dočkat, každý den se vyptávali, kdy přijede ta srandovní teta.“ Pohladila Milana a pak Klárku a objali se. „Čeká na tebe tvůj věrný oř a podkoní.“ „Jé, můžu?“ Zeptala se, když jsme uložili věci do jejího pokoje. Mnoho toho nebylo, tak to bylo snadné uložit. Byla nedočkavá a hned spolu s dětmi běželi do stájí. Bylo mi jasné, kdo tam byl jako první. Musel jsem se usmívat. Slíbil jsem si, že už se nikdy nebudu řezat. Když tak ve dvou, pokus o humor. Regina Živa byla doma, po velmi, velmi dlouhé době. Vítej Živo do našeho života a zůstaň v něm, co možná nejdéle. Lásko. Musela však na sobě ještě nějakou chvíli pracovat, než-li se v ní skutečná kněžka Živa propojená s Přírodou a Matkou Zemí probudila a vedla její směr. Regina Živa byla šťastná a to bylo to nejdůležitější na celém světě.