Tráva 2.0

Tak jo, opravená verze starší básně.

Seděli jsme s Kristýnou na gauči, 

roztaženém ke dvojnásobné velikosti, 

vedle hrála nesmrtelná Nirvana, 

vypálená na DVD světa 

a na stole se váleli houbičky, 

vysušené a rozdělené na dvě stejné hromádky, 

připravené k požití 

a odpálení smyslů do cizí galaxie. 

Byli jsme nadšení, 

připravení na halucinogenní světy 

a taky dost naivní. 

Nakonec jsem se jen smál 

a šílel víc než obvykle 

a Kristýna příčetně seděla roztažená jak ten gauč 

a plánovala své bohémské doupě, 

kde budou růst květinky, 

páchnout svatozář a kvést láska, 

obohacená o sjeté sny, 

rozprostřené pod rozlehlou oblohou, 

co nezná konce. 

Dynamický vesmír se rozpíná, 

nic nedává smysl, 

a život je příliš krátký, aby se žil smysluplně, 

takže jen proplouvám ovzduším, 

páchnoucím energeťáky a pivem, 

co do sebe kopla Kristýna 

a přemýšlím o dvourozměrném čase 

a při tom sleduju dětskou, neonovou pistolku, 

která vypadá jako rohatý ďábel, 

roznášející olověný mír. 

Některé myšlenky se utrhli ze řetězu, 

například láska v podobě bezpohlavních hadů, 

zapletených do dívčích copánků. 

Existuje tolik skvělých oblbováků, 

které ti vystřelí mozek z hlavy, 

rovnou ke hvězdám, 

stejně jako Kurtova brokovnice 

nebo Ernestova Puška, 

co si schovali pro zvláštní příležitost, 

kdy se kousky lebky rozlétly proti zdem. 

Co třeba kratom? 

Nebo tráva? 

Nebo chlast? 

Je to krásné, 

ale rozerve ti to duši, 

a na ničem víc nezáleží, 

jen duše je důležitá 

a zbytek se může rozplynout, 

nezáleží na tom.

Svítí na mě slunce 

a přijdu si jak ten upír, 

co ho lovil Doktor Sax 

(zrovna ho čtu), 

obalený v bonbónové tmě, 

rozlezlé za rámem dveří, 

hned vedle věčného stínu a temnoty, 

na které si postupně zvykneš.

Hudba pořád klokotá.

---