Liška Flaky

Za východu slunce se do jeho doupěte nalilo světlo, a tak přišel nový den.

Liška Flaky se každé ráno cítil jinak, ale vždy ho provázel pocit samoty, a neschopnost užívat si život tak, jak by si přál. Tento den nebyl výjimkou.

Přemohl se vstát, jako vždy, a vyčistil si kožich jen tak, aby nesmrděl. Je to něco, co ho příliš nebavilo, ale co mu zajistí přežití v lese, který obýval v Beskydech.

Netrvalo to dlouho a vydal se hledat něco k snědku. Cokoli, co mu přijde pod tlapu sní - od zbytků lidského jídla, po uloveného zajíce. Byl zvědav, co to dnes bude.

Vydal se do lesa, neočekával o nic méně, než chaos a neočekávatelné. Ať už to bude člověk s puškou, nebo vlk s hladem, obojí je pro něj hrozbou, stejně jako hlad, když zůstane v doupěti. Tak šel.

Dobře slyšel, jako správná liška, a uměl vyčmuchat ledacos. Tak poslouchal a čichal. Měl oči na šťopkách, protože nebezpečí je na každém rohu, a chtěl si najít i pohodlné místo na polední odpočinek dříve, než na něj přijde čas.

Jeho teritorium bylo na hoře, v lese, mezi třemi lidskými vesnicemi. Lidé tam pravidelně chodili, ale protože se většinou drželi cest a jsou dost hlasití, tak se mu většinou dařilo se jim snadno vyhnout.

Našlapoval obezřetně, protože byl opatrné povahy. Nerad zbytečně riskoval a většinou aplikoval již ověřené způsoby. Občas se ale rozhodl zkoušet nové věci, a když našel nějakou lidskou hračku, většinou si s ní pohrál a zvědavě jí prozkoumal.

Bylo horké období, kdy sluníčko hřálo a svítilo dlouho. Ačkoli tou dobou je více jídla a snáze se loví, na druhou stranu ho vždy trápil nedostatek vody a zvýšená aktivita lidí. Byl tak limitovaný a času ve dni bylo vždy málo, i přestože byly dny delší.

---

Většinu dopoledne nic moc nenacházel - až na pár malin měl neúspěch. Potkal dva zajíce, na které si chvilku počíhal, ale ti jakoby o něm věděli, odskákali jinam, a Flaky zůstal bez oběda.

Napadlo ho vyjít na kopec, kde touto dobou bývaly borůvky. Byl to risk, protože to bylo poměrně daleko a do kopce, a už tehdy byl hladový. Rozhodl se ale, že to riskne, a tak se vydal na cestu.

---

Když celý zadýchaný dorazil na místo, kde rostly borůvky, se zklamáním našel čtyři celkem nenápadné lidi. Ti tam sbírali borůvky a nevypadali, že v nejbližším čase odejdou.

Měl hlad a zvažoval, jestli se jim na chvilku ukáže, aby snědl alespoň pár borůvek. Byla šance, že si ho nevšimnou, protože nevypadali, že by se měli nějak zvlášť na pozoru. 

Pomalu se vyplížil z křoví, ve kterém se schovával, měl se na pozoru před očima lidí a užíval si chutné borůvky. Jen na kraji, aby byl nenápadný a snažil se nedělat žádné zvuky.

Nechal se unést a jak se cpal, tak omylem šlápl na větev, která se pod jeho vahou zlomila a vydala hlasitý zvuk. Ihned si lehl na zem a ztuhl, ve stejnou chvíli, jako se bližší dva z těch lidí otočili, aby se podívali, co se děje. Chvíli zkoumali okolí, udělali pár zvuků a vrátili se ke sběru borůvek.

Flaky se pro svou obezřetnost stáhl a začal se vracet dolů z hory, na své oblíbené polední místo, aby si odpočinul.

Slunce už začalo pálit a tak přidal do kroku, už jen aby si udržel kondici. Vybral cestu s říčkou, aby se cestou napil a doufal, že nebude vyschlá, jak to je v posledních pár letech zvykem.

Když k říčce dorazil, úplně vyschlá nebyla, ale vody bylo znatelně málo. Napil se, ale nemohl tam vlézt celý, protože vody tolik nebylo, tak se nebyl schopen schladit. Pokračoval na své oblíbené místo.

Za lesem, již celkem blízko lidí bylo pole, uprostřed kterého byl malý lesík. Tam měl oblíbené místo, které bylo pohodlné a se soukromím. Nikdo tam totiž moc nechodil a tak ho tam nic moc nerušilo. Navíc to bylo blízko jeho noře.

Když tam dorazil, jako vždy se pokochal oblíbenou krajinou a trochu se prošel. V tom šlápl na něco studeného, trochu špičatého, co zacinkalo, když se toho dotkl. Leknutím vyskočil a zůstal překvapeně zírat na ten záhadný předmět, který nikdy neviděl.

Připadalo mu to zvláštní. Byl to znatelně lidský předmět, z materiálu, který v lese nevídal. Čumákem očichal, šťouchl do toho, aby to znovu zacinkalo a on se opět lekl - teď už výrazně méně. 

Byl to lesklý kroužek, s třemi stejně lesklými, podobně vytvarovanými... Věcmi. Každý z nich měl záhyby, vroubky, a byly zavěšené na tom jednom kroužku. Neměl ponětí, k čemu to tak může sloužit, ale líbil se mu zvuk, který to dělalo. Tak si s tím chvilku pohrál.

Když ho to přestalo bavit, lehl si na své oblíbené místo opodál, do stínu, aby přečkal nejparnější část dne. Chvíli se rozhlížel, pak ale zavřel oči, a začal teprve odpočívat.

---

Najednou byl vedle své mámy, která ho právě učila lovit. Padal sníh a bylo mu příjemně. 

Slunce zapadalo a vraceli se do nory na noc.

Když dorazili do nory, slyšel hlasitý zvuk, který byl následovaný skučením matky.

Utíkal nocí lesem, už nemohl ale pořád utíkal.

Přeběhl tvrdou, rovnou plochu, po které jezdily rychle lidská vozidla, a vběhl do lesa.

Slyšel lidské zvuky. Slyšel je dlouho.

---

Probudil se celý zmatený. Když otevřel oči a trochu se zorientoval, zjistil, že se přímo na něj dívají dva velice malí lidé. Takové nikdy neviděl a napadlo ho, jestli to nejsou mláďata.

Ztuhl stejně jako oni...