KOŘENY ZLA IX.

Balšámový les, přesná poloha neurčitelná, datace a čas neznámý.

Kroky mě zanesly k místu, z nichž vycházely ty hnusné pazvuky. Tentokrát ale nikde nesvětélkovala půda, nevisela omamná vůně. Nebyly cítit jemné nuance uklidňujícího bzučení, vibrace, lehké chvění. To spíš naopak, co se týče té vůně, páchlo to tam rozkladem, smrtí a málokomu by se v tu chvíli nezvedl žaludek. Cestu vpřed mi přehradila vysoká temná masa jakéhosi podrostu. Měl husté jehličí a mazlavé okrové bobulky. Nešlo skrze něj prohlédnout. Jeden rostl vedle druhého, zaplétaly se, srůstaly a tvořily mocný paraván, který nelze povalit, ani zdolat ale musí ho poraženě ( a i poníženě ), obejít. To však zabralo poměrně dosti času a námahy. Tenhle Hadriánův val se totiž roztahoval na obě strany a mizel v dálce, stíněn hlubokým přítmím lesa. Nikde sni mezírka. Odhaduji, že tvoří jakousi ohradu, ohrsničrnou oboru, takový les uprostřed lesa. Něco za ním vydávalo odporné zvuky, které mě nenechaly klidným, ale ne s ne nalézt v té jednolité živé zdi byť sebemenší škvíru.
Pokusím se tedy tu zábranu obejít a budu doufat, že má vstup. Mé přirozené lidské zvědavosti by stačilo malé okrouhlé okénko. Potřebuji ukojit touhu po odhalování místních tajemství.
Neklid z rostlinného pole mě opustil a zase mne obestřel klid a také nebojácnost. Jen ať se děje co chce, neodejdu šílený! Nezlomí mě!
Jen mi bylo cizí, komu tu vlastně spílám. Kdo za tím vším stojí?
Přirozeně, mohl bych jako věřící vyslovit Satanovo jméno... nebo třeba podezřívat i toho podivínského tvora Krysaře. ( Okázalé bylo třeba tohle: Krysař a jeho šílený smích na pozadí hořícího kříže! To snad nemyslí vážně? To má být rozpustilá fraška o apokalypse, či co? )Třeba je to nějaká jeho zvrhlá hra už od začátku. Je rozhodně sám záhadný, i v práci se chová tak, že o něm vlastně ani nevíme. I šéf našeho odboru v Konventu občas překvapeně zamrká, když se dozvídá, že tam Jaffar vůbec pracuje. Za ty léta o něm víme jedno úžasně umělecky ztvárněné nic.
Vplul jsem do myšlenek, unášen nohami, ani nevím kam. Na tom nesešlo, vždyť ani netuším, kde přesně se nacházím. Vím jen jedno: Balšámový les.
Zatím samý blín, durman, rulík a vraní oko... potom neznámé druhy květin, které vzbuzují údiv i odpor zároveň, ale balšám jsem tu snad ani růst neviděl. Takže přinejmenším ten název neodpovídá příliš skutečnosti. No ono toho je v podstatě víc; les. Proč označení " les " ? Vzdyť je to městský parčík!
Ano... připouštím, že chodit v něm celé hodiny, aniž bych zřel jeho konec mě dosti vyvedlo z míry. Ale spojil jsem si to s nějakou představou z únavy. Jak je to možné mě přestalo zajímat, protože čím více bych se na tuhle věc zaměřil, tím více by ten iluzionistický zvrhlík, který to tady vytváří, vyráběl další a další lži pro mé oči.
Pohroužení do myšlenek se mi záhy vymstilo. Z nepozornosti jsem zakopl o nějaký kořen.
Zaklel jsem tlumeně a sál si zuby. Dívám se s nakrčeným nosem na předmět doličný, který mě povalil. V jeden maličký okamžik, vteřinu, pouhý záblesk setiny, jsem spatřil šedou a slizkou ruku, která uchopila můj pochroumaný kotník a chtěla mě vtáhnout do živého plotu. Zajíkl jsem se a chtěl cosi vykřiknout, ale ruka byla z ničeho nic pryč.
Klam.
Otřepal jsem se jak mokrý ovčácký pes a promnul si oči. Kořen se nehýbal, vypadal úplně jako běžný kořen. Uchichtl jsem se a vrtěl hlavou. Bože, co si myslím? Jakože kořen ožije a chytí mě za nohu?
Vstal jsem a v tom si všímám otvoru v té podezřelé hradbě. O nějaký metr či dva dále zela kruhovitá díra. Radostný pohled vítězství. Jen kdybych právě nesáhl do těch opadaných okrových bobulek tady na zemi. Otřel jsem si ruku o plášť a vyrazil k onomu vchodu, nebo jak to popsat.
Prolézám překvapivě bez váhání. Sám sebe tím překvapuji. Ne, opravdu se není čeho bát. Jde o oční klamy. Imaginární obrazy nějakého čarodějníka, samozřejmě ne skutečného, takového toho, co už mu nestačí odčarovat někomu v sále divadla hodinky, či nechat levitovat svou " krásnou asistentku " .
Průchod byl vlastně červovitý tunel. Na posledním metru jsem se musel pohybovat po čtyřech. Vylezl jsem takto nedůstojně do podobného okrouhlého údolí, jaké jsem viděl s Krysařem. To s Liliomory. Tady se jeho stěny svažovaly dost prudce, zůstal jsem stát, abych se nezkutálel dolů a...
...zalapal jsem po dechu!
Leknutí a odpor, podivné bodnutí strachu mne uvrhlo nazad. Přesto mi podklouzla bota a mé myšlenky se už ztrácely v mlze.
Padám...
Ne! Čísi ruka mě uchopila a strhla k tunelu. Upadli jsme na sebe, ale ne do strže.
Třásl jsem se zhnusením. Když jsem se posadil, uviděl jsem známou pobledlou tvář. Jaffar mi naznačil, abych se plazil potichu k okraji jámy a nevstával. Potom ukázal dolů a já znovu dovolil svým očím pohlédnout na tu bizarní věc!
Dole, na samém dně prolákliny, vyrůstalo ze země... no... vypadalo to jako obrovská ústa se rty, zuby i jazykem. Olizovalo se to. Co jednu chvíli z úst vylétávaly po zaznění ohavného zachroptění chrchle hnědavého hlenu smíšené s mléčně bílou pěnou slin.
Ústa vyrůstající ze země? Ta věc se hýbala!
Krysař mi naznačil, abych nemluvil a plazil se pryč od okraje jámy.
Mlčky jsme se otočili k tunelu a...
No pochopitelně, tunel vedoucí do lesa se ztratil!
Krysař se ušklíbl a udeřil rukou do spletených větví. Ty se chtě nechtě s tichým praštěním rozevřely. Cukl jsem sebou.
Na druhé straně se rozhostil ospalý klid, ty nechutné zvuky utlumila vysoká bariéra podrostu. Krysař mě vedl kousek dál od hradby a stále nic neříkal. Teprve tak za hodinu byl ochoten zastavit. Popadl jsem ho za rameno, aby přestal předstírat netečnost a konečně něco řekl.
Zarazil se, ale ránu mi za nevhodné gesto neuštědřil.
" Co to tam zase k čertu je?! " ošíval jsem se hlubokou nechutí. Zdráhal jsem se tu věc jakkoli nazvat.
" Nenasytnice, " odpověděl mi Krysař, " říjal jsem, že Liliomory nejsou jediná hrůza tady! "
Povzdechl si a smutně sklopil zrak. Chce něco říci. Něco... něco děsivého?
" Tak zahynul Martagon, padl do té jámy zmaru, " promluvil Krysař, " nemohl jsem nic dělat. Viděl jsem to z protilehlé strany, je tam ještě jeden vstup. Když jsi se vydal ven z lesa, nedbaje mých varování, že se ti to nezdaří, odešel jsem pátrat po našich společnících a přišel bohužel pozdě. "
Otevřel jsem ústa a vyšel ze mě pouze chraplavý pazvuk. Neschopen jakékoliv souvislé mluvy, se má ústa zase zavřela a v naprosté rezignovanosti jsem rozhodil rukama.
Co můžeme dělat? Otázku jsem zopakoval Jaffarovi i nahlas.
" Těžká otázka pro někoho, kdo je smířený se svým údělem. Já zde zhynu. Jistě krutou smrtí. "
V tu chvíli mi cosi problesklo hlavou.
" Jakto, že necítím hlad? Pocit strádání mne už před drahnou dobou opustil. I žízeň..., "
Krysař se hořce pousmál. Ten úsměv bodl do srdce.
" On nechce, abysme zemřeli hlady a žízní, i kdyby nám tu měl ve vřesu vystrojit hodokvas. On chce pokračovat v této hře, dokud ho neomrzí. Potom zařídí něco obzvláště perverzního. Nějakou příšernou smrt! "
" Kdo on ? "
" Přece Balšámový les, "
" Takže... fííí... odčaroval mi hlad? " neudržel jsem se a vyprskl smíchy. Ano, zpětně si uvědomuji, že to vyznělo opravdu nezdvořile. Nemohl jsem si však pomoci.
Na mojí obranu: kdo by těmhle nesmydlům věřil? Představa zlovolného lesa jako jednolitého organismu, v němž bobtná hnis nepopsatelné nenávisti, se mi zkrátka nejevila příliš pravděpodobná.
Krysař akceptoval mou nedůvěru k této poněkud obskurní teorii a víc mi neřekl. Ani mě víc nepobízel, zkrátka se sebral a vykročil dál do lesa, pryč od vysoké stěny chránící tu věc... přeludnou věc... ne, tohle přece není skutečné! Nemůže být! Nenasytnice, Liliomory... ne, prostě ne!
Pokud za smrtí Fauxe nestál sám Jaffar v nějakém svém obludném záchvatu bláznovství, a pokud je vůbec pravdou co mi sdělil, pak z nás šesti Freerů zbývali už jen čtyři. My dva s Krysařem, Dharma a Cormier.
Neptal jsem se, kam jdeme. Přesto jsem šel poslušně za Krysařem jako pejsek. Z nějakého důvodu mi přišlo lepší mit ho na očích.
Nemohu říci, kolik času uběhlo ani jak daleko jsme šli. Jedna z věcí, kterou jsem tak úplně nepobral je to, jak je možné, že nerozlehlým malým lesíkem chodíme celé... snad hodiny? Dejme tomu, ano, hodiny... zkrátka chodíme od nevidím do nevedím a stále nikde není zřetelný konec. Už bysme měli pozorovat prosvítající omítky domů, oprýskané a plné plísně a vydrolených cihel, ukazující nám obnažené kameny.
Nic. Jen stromy, stromy, a zase jen stromy...
...občas i nějaká ta podivnost.
Jaffar se jal sestupovat do hluboké roklinky. Vypadala jako zanedbaný úvoz. Žlábky zarostlé plazivými ostružinami, teď jen holí trnití hadi se sem tam tmavozeleným lístečkem, vypadaly jako kolejnice vyjeté těžkými vozy. Možná starodávná cesta na onen hřbitov, o němž Akkon mluvil.
Slezli jsme ze stráně a pomalu se proplétali po dně zarostlé cesty. Bezděčné vzhlédnutí na vršek stráně, po níž jsme před okamžikem sešplhali, mě přinutil zastavit. K okraji se připlazila postava, neznatelná, jen vím, že jí žhnuly oči jasným ohněm zlatorudé barvy, který jsem nikdy u žádné živé bytosti neviděl.
Sykl jsem tedy na Krysaře, ale ten když se konečně obrátil a já rovněž, abych mu ukázal na ono místo, věc se mezitím odplazila. Připomínalo mi to plazící se zmrzačenou lidskou trosku.
Odkudsi nahoře to zašumělo a zaslechl jsem chřestivý přerývaný dech.
" Myslím, že není radno se zde příliš zdržovat..., " řekl mi Jaffar z Akkonu a vykročil. Jeho oči věděly, jeho mysl věděla.
Nech si ty svá zvrhlá tajemství.
Přesto, že jsem ke všem podivnostem cítil hluboký odpor, znechucení už nemělo takovou sílu jako dřív. Pojal jsem podezření. Podezření přerostlo v jskousi moc a pochybnosti nade mnou pomaloučku, polehoučku vítězily.
Než přijde můj konec, uvěřím...