Silvestr

Blíží se silvestr, svátek šílenství a hedonismu, kdyby tě chytla policie sjetýho perníkem, tak se jen usmějou a jedeš dál, tohle je můj den, pokaždý vyvádím a běsním, šlapu na plyn, minulí rok, pomatený jak couvající rak, spousta chlastu a trávy, opilí a mimo, každý z nás byl opilí a mimo, neházeli jsme petardy, jen chodili po ulici a já se dostal do cizího domu, netuším jak, najednou jsem se probral a seděl vedle čtyřicátnice s vínem v ruce, o něčem jsme mluvili a smáli se, já se bavil, ale její manžel ne, přiběhl a vyhodil mě, nejspíš si pamatuje můj opilej obličej, ten zmatený magor v mým těle se dostal ven a zjistil, že tam nikdo není, všichni zmizeli a on jediný nebyl ve vlastním domě, zbyl mu měsíc a hvězdy, tiše slavící další otočku země. Dopotácel jsem se zpátky, hudba řvala a poprvé to nikomu nevadilo, každý se líbal s každým a já přelíval fricko do vodky, abych stvořil nealko nápoj, tehdy to dávalo smysl, bože, měly jsme půlnoc, puls a půl gram, spousty půl gramů, tady začal sabat, za který by nás upálila inkvizice, tančil jsme v šatech a zpíval bez hlasu, po zemi se rozlilo pivo a v něm vzpomínky, bylo to jako bouřlivé rande, ze kterýho všichni utekli, aby nemuseli sledovat moji nepříčetnou etídu, ale tenhle rok bude jinej, žádný chlast, jedu autobusem, co kráčí tak dlouho, aby mě odradil a vedle značka se naklání, jakoby to byla sekyra popravčí, naklání se k zemi, aby mohla setnout hlavu odsouzenci, který unikl, možná tu není pro můj krk, tentokrát žádná husa závislosti nekřičí.  

Jedeš a vedle sedí starý známý, šílení a ujetí, připravený k jakékoliv zvrácenosti, mluvíš a oni vidí amputované nohy s kolečky a ty je vidíš taky, blouzníš vedle nich jak Nero, když vypaloval Řím, tyhle dva jsi měl kdysi rád a něco z toho zbylo, pořád to šplouchá pod prsty, dneska tady není žádný smutek, ty ho necítíš, oni ho necítí, takže jeď.  

V kapse mám pět gramů hašiše, můj plán je jednoduchý, odpálit si smysly do vyšších sfér, ukázat svému mozečku vše, jen se při tom držet, zůstat jednou nohou nad hrobem, ne kvůli sobě, tohle bude večer plný opilých hovad a šílenců, a mezi tím Jana, kouzelná studna, do které nesmí spadnout jed, budu jak strážce grálu, takže tasím meč a jedu na koni o čtyřech kolech, jedu jak přízrak mrtvého embrya, malého ptáčka, co se nedostal ven, a teď je z něj pomstychtivý duch.  

Jedu, abych mohl psát, nebo budu psát, abych mohl jet? Nejsem si jistý. Co bylo první, odrovnání smyslů nebo umění? Slepice nebo vejce? Záleží na tom, nevím proč, ale záleží, a já nemám odpověď, jen hašiš a slova. Nechci nad tím přemýšlet, chci jet a připadat si výjimečně, každý si připadá výjimečný, a občas jsou, občas mají tolik duše, až jim přetéká z očí, občas mají místo prstů hady, co dokážou psát, malovat, hrát, občas je někdo nádherný. Takže se hni v té oceli na kolech, neotáčej se, zítra už nebude, nech hrát Vivaldiho uvnitř lebky, nech v sobě všechno vřískat, dneska budeš vřískat, budeš tančit, budeš šílený, budeš mnohem víc.  

Přestanu lhát a budu upřímný, mám strach, neuvěřitelný, prehistorický strach, týden zpátky jsem zažil příšerný trip na trávě, i když ta byla jen akcelerátor, kopla do hnusného soukolí, a to se rozběhlo, celý to bylo důsledek snahy se předávkovat antipsychotiky. Skoro měsíc zpátky jsem do sebe kopnul půl krabičky a doufal, nakonec jsem se jen dostal do hororu a ten se s trávou vrátil, moje tělo bylo ve stavu, který pro vnějšího pozorovatele vypadal jako spánek, jenže já prolítal fraktálovým peklem, doslova, věřil jsem, že každý orgán umřel a hlava je navěky v infernu, takhle to tam musí vypadat, dlouhé, nekonečné škubaní svalů a miliony vizí, které si ani nepamatuju, v hlavě mi zbyli jen obrazy indiánů a sevřených kostí a hledání zubů a dveře, které nikdy nebyli stejný, ty zuby jsem našel až ráno, pořád viseli na svém místě, jenže v ten moment se dostali pryč a já s tím nemohl nic dělat, nemohl jsem dělat vůbec nic s čímkoliv, svaly si dělali co chtěli, škubali se a natahovali, hlava lítala, a k tomu všemu nesnesitelné horko, tenhle zážitek udělal něco strašného, nejde o ty samotné halucinace a to kolem, ne, sebral mi možnost se bez obav zhulit, dostat mimo, sebral mi možnost se svobodně rozhodnout. Takže teď mám dvě možnosti, buď riskovat katatonické šílenství nebo zůstat čistej, a já nevím, co je horší, nemůžu vyhrát, v týhle soutěži jsou jen poražení, nedosáhnu na třetí místo, zbylo mi zoufalství, a ani ten hezký, romantický druh, o tomhle nenapíšeš román pro dámy, ne, tohle je materiál na horor, jenže to není kniha, já to žiju, dýchám v tom, takže co mám dělat? Mohl bych se zeptat autobusáka, ale nejspíš by mě vyhodil, můžu se akorát dokola ptát sám sebe a pořád hledat nový výsledek, není to definice šílenství?  

Zpátky k optimismu, o Vánocích jsem dostal starý a ohmataný psací stroj, který je dokonalý mechanický zázrak, a tenhle těžkej vehikl táhnu sebou, abych mohl uprostřed noci a šílenství bušit do kláves v rytmu jakékoliv hudby, možná nepotřebuju hašiš, možná stačí tohle k dosažení nirvány, vyššího stavu vědomý, reálnější reality. Budu do něj bušit, dokud se nerozpadne, budu do něj mlátit, dokud neuslyším hudbu, budu do něj třískat, dokud neomdlím, to je můj plán, protože každý zážitek je další kapitola, můj mozek vnímá svět jako dlouhé věty, rozpačité a nádherné, a já se je snažím přepsat, přepsat tu knihu, co je vytištěná v jazyce, kterému nerozumím, takže musím pracovat rychle, rychle dokud si pamatuju slova, nemůžeš jen sledovat, piš a zachyť to, jako když jsi jel na tu nudnou oslavu Vánoc s rodinou, děda, tetičky, bratranci, sestřenice, a ty sis v rohu četl a zapisoval kousky, které nikdy nepoužiješ, protože jsou k ničemu a odmítáš je změnit, předělat, prostě ses na to vykašlal a šel si hrát s dětmi, kterým jiskřili oči a zasekával se jazyk, hrál sis s nimi, abys atmosféricky vyvážil večírek, na který jsi odtáhl v osm a vrátil se ve tři, šel jsi tam a pozoroval kapelu s frontmanem bez charisma, sledovals ho a přemýšlel, jestli máš ukrást mikrák, abys to za něj rozjel, jenže než ses odhodlal tak tam přišli další a ti měli zápal, pro ně byla hudba víc než zvuk, takže si s nimi tančil a skákal a odpočíval na cígáru, kde ses bavil s tím nejmilejším neonáckem a on ti hrdě ukazoval svoje tělo i tetování SS, tohle byl vrchol extáze, jenže pak se zdejchla tvoje kamarádka zlitá pod obraz a začals běsnit, tady už nešlo o hudbu, tady šlo o vztek, nezbyl ti prostor pro teorie o světě a všem kolem. Jasně, že se objevila a všichni vesele odtáhly domů.   

Vylezu na nádraží a hned zase nasedám, tentokrát do pěknýho fára, co má život za sebou a teď jezdí oživené elektrickým proudem a benzínem, jedem a já lezu z okýnka a rádio hraje a tohle je můj živel, nové tváře a očekávané šílenství, tady si nikdo nebude stěžovat na hluk ani výtržnosti, tady bude jediný problém nedostatek buzerantů, jenže těch není dost na žádném z večírku, takže si nestěžuj a sleduj krajinu rozmazanou jak opilí pohled. Je nás tu spousta, ale hlavní jsou ty dva správný chlapi, co mají velké zbraně a oblíbili si pivo, prostě drsní hošani, který ti zlámou kosti a v opilosti dají franzouzáka. Když se vedle nich zhluboka nadechneš, tak ucítíš závan bohému dob minulých, přízraků z vyvanulých časů, tady nemluvíš s člověkem, ale s třicátými léty, co si přihnou z flašky a začnou mlít o Mnichovské zradě. Za oknem se míhne strom, co má větve uvadlé k zemi, a ty větve vypadají jako chapadla, ale ne chapadla chobotnice, nýbrž medúzy, a já přemýšlím, jestli se jich lze dotknout a přežít, jenže jedeme dál, strom zmizí, a my vystoupíme před chalupou, kde vezmu miniaturní dýmku a napěchuju do ní hašiš, je to špatný nápad, ale já vždycky měl cit pro špatné nápady, takže natáhnu do plic polibek draka a vydechnu jeho dým. Srdce mi buší do žeber jak boxer, co se rozhodl někoho zabít, jenže nic nedokáže, jen buší a nakonec mu dojde síla, uklidním se a nevnímám motavou palici, před očima nemám Bagdádskou noc, zatím je svět v pořádku.  

Všechny myšlenky musím přepsat až s odstupem, až s čistou hlavou, hašiš není psavá látka, ztrácím rytmus a srozumitelnost, srozumitelnost, která je vybledlá i normálně, až teprve s vycházejícím sluncem si sednu, otevřu notýsek se záznamem a začnu datlovat do stroje.  

Celá tahle chata mi připomíná jednu oslavu, připomíná mi jí tím, že existuje, že tady stojí a čeká na večírek, tehdy se v zapadlý boudě slavili narozeniny jedný holky, co jsem viděl dvakrát v životě, spojení mezi lidmi byli jen tenké pavučiny, ale nikomu to nevadilo, hned začali chlastat a já balancoval mezi střízlivostí a opilstvím, lil jsem do sebe piva a pár panáků, jenže pomalu, opatrně, byl jsem přesvědčený, že takhle můžu fungovat, že můžu pít bez obav, hloupý omyl, udržíš se jen krátce, jen na jednom nebo dvou mejdanech, pak to zase rozjedeš, přesvědčíš se, že nemáš problém, a začneš chlastat, v té chajdě jsem to tušil, proto mělo všechno pachuť, každý smích i zpěv, všechno, byl to smutný večer, ale teď je jiná konstelace hvězd.  

Tenhle barák je definice průměrnosti, která nemá ani kousek duše, co by přitáhl víc než nervy obalené krví, sedím před ním, sleduju dveře a počítám lidi, kteří jsou opravdu lidmi, a najdu jich šest z dvaceti, jsem tu v obklíčení, čekám na útok a zničení, přijde kat, co vypadá jak padlý anděl, který podlehl obžerství, v pekle ho posadí na rozžhavený trůn a on se rozteče místo másla, a tohle máslo má zlo v očích, hlídám ho a hulím další várku, která by už konečně mohla zatančit vedle nervů.  

Takže tu obchází ďábel, každý sval je v křeči a příliš málo má lidské oči, příliš mnoho má rybí oči. Všechno chápu, a tak zvládnu jen třes u stolu, odkud dokážu pomalu ustoupit a dostat se pryč z nemocného světla žárovky a v noční tmě se dívám do tisíců zorniček vážky, která se složila z okolní tmy a stínů, a tohohle tvora ukazuju sťatému vojáku, co se plíží kolem, aby mohl při nepřátelském útoku vypálit a rozsvítit ohnivé ohňostroje. Všichni se báječně culí a nikdo si nevšímá pekelného zvuku, který hrál v zákopech, naprosto šílený zvěřinec, kde hledám pomstychtivou věž a tři rozměry se kroutí, nejspíš jen kvůli potěšení z frustrace, kroutím se a svět je zvláštní a nikde není večírek, jen nudná parodie veselý, raději sedím venku a bavím se s chlapcem, který něco málo pochopil, sedíme a padá déšť, padá jako věčná připomínka oceánu, v každé kapce je kus nezměrného moře a společně se slijou do jednoho obřího poháru a tenhle oceán rozsekaný na kusy ti padá do vlasů.  

Za plotem jde několik funebráků, co pohřbijí starý rok.