Po schodech asfaltových myšlenek

Po schodech nahoru zahlédnout
Tvoje oci
Takovy oci, co se porad smejou
Ale nekdy ne.
Je jako chladný vánek
Horkých letních nocí
Jak doušek vody studeného pramenu
Co mírní horečnaté můry noci

Je to sracka, ja vim:

Naše setkání jsem utkal z vlastních bludů
Preludů
Dehtu planých nadějí

Tvůj pohled se mi zavrtává do očí
S vymete poslední zbytky myšlenek
Asfaltu noci.

***

A Omezim se pozdravem.
Proc ji to nemuzu rict?
Protoze se stydim, bojim se ze by se mi vysmala, nebo ostatni?
Nebo, ze to nema smysl, protoze nekoho ma.
Nebo protoze sem porouchanej a divnej a co by se mnou delala a co bych s ni delal ja a co bych ji dokazal dat. Cim zaujmout. Nedelat pritom ze sebe, co nejsem.
Sem jak snop sena, co prasknul mu spagat.

Clovek co napsal prvni sloku jsem jen nekdy, po zesileni neurotransmitteru gaba.

Proc neni mezi lidma, jak to ztvarnuji ve filmech a romanech. Otevrenost, romantika, prvni pohled. Jak je to ve filmech. Je to vubec mozny v dnesni spolecnosti, nebo v jakekoli? Iluze?
Je to jen smyslenka, prelud, hezkej sen? Vyplod literata, co ve skutecnosti nevychazi z bytu.

Nebo jde jen o to potkat spravneho cloveka?
Nebo tu nemoznost vnimam jen ja?
To pravdepodobne, nebo jsou spravny vsechny tvrzeni zaroven. Je to jen moje vnimani sveta a chaba transmise gaba.
Ostatni, nebo nekteri z nich, mozna zazivaj to z filmu, mozna jsou sponntani a neco se stane. Nebo ne. Ale ja je vidim jak plochy postavicky z detske vystrihovanky.

Moje mysl sprada vlakna sveta a barvi je do ruznych odstinu. Ale nevim, co z toho je pravda, asi nic. Iluze, Maya, Sansara.