Frontman

Natáhnu zatnutou dlaň před sebe. Rozevřu jí směrem k nebi a nechám vítr, aby si z ní vzal veškerý popel. Mizí pomalu mezi prsty. Zpočátku šedivý závoj se v dáli ztrácí a splývá se šedivým nebem. Říká se, že šeď je symbolická pro smrt, Uri. A teď je vše kolem mě. Doslova. Začalo mrholit a šedivé nebe je čím dál níž. Mám pocit, že ta tíha, která je nad celou touhle zničenou zemí mě za chvíli zatlačí do hlíny. Z dálky ke mně doléhají výbuchy, Uri. Určitě je musíš taky slyšet. A vidět... tuhle zkázu. Připomíná mi to ten svět v nás. O kterém jsme nespočetněkrát mluvili. Seděli na hotelovém pokoji, popíjeli domácí slivovici a tak nějak se nad tou tragikomedií smáli. Jenomže teď je to skutečné. Tak nějak se ptám sám sebe, kam až je člověk schopný zajít. A přihlížet. Došlo by to až sem vždycky? Skutečně všechny cesty vedou do Říma, jak se tvrdí? Říkám ti Uri a ne Jirko, protože už nejsi nejspíš mezi námi. A tys to tak i chtěl, abych ti tak říkal. Měl si to raději. Intelektuální konverzace z tvé strany pro mě vždy hodně znamenala a věřím, že kdyby si tu teď stál vedle mě, určitě by si navrnul co dál. Proto mířím dál na sever a vybavuju si, jak jsem před několika lety četl příběh o vojákovi Urielovi a jeho kamarádovi. Jak autor popisuje cestu přeživšího a mně to připomíná aktuální situaci. Ohořelé stromy, jejichž pařáty sahají k nebi. Cesta, která už není cestou, ale jenom díry rozeseté v zemině. Vysoké domy, ve kterých kdysi bydleli lidi, před nimi si hrály jejich děti na pískovišti. Teď tu na mě z takového opuštěného baráku civí ohořelá díra. Trčící dráty z betonu a sem tam lidské tělo s utrženou nohou nebo rukou. Každou chvíli mě obklopí ten zvláštní pocit. Jdu se vzpomínkami vstříc výbuchům a semkne mě pocit šílenství. Po pár vteřínách si uvědomím, že pláču. Že už to nebude nikdy jako předtím. Že člověku zbydou jenom ty vzpomínky. To nejcennější, co sebou teď člověk má jsou právě ony. A právě tohle mi teď dovává největší sílu. Ať to zní jakkoliv bláznivě.