Při pohledu do zrcadla je každý poněkud nesvůj

    Vešel jsem do Tabáku, kde na stolku uprostřed bylo položeno asi čtvero berlí osob, co stáli ve frontě na tabák, časopisy a sázky. 
    „Tady je to jak v Piešťanech,“ řekl jsem.
    Ucítil jsem pohledy.
    Dívali se na mě takovým tím obličejem v obličeji.     
    Něco jako když přesadíte květinu, ale stejně něco z té kytky ještě přebejvá na místě kde byla původně.
    „Jakého máte operátora?“ ptala se prodavačka při dobití telefonu starší paní.
    „Mě operoval primář Křeček.“
    „Ten je moc šikovnej,“ potvrdil hlas z fronty. 
    „Já myslela operátora vaší mobilní sítě.“
    „Já chci ale jen dobít telefon.“
    „Já potřebuju vědět od koho ten telefon máte.“
        „Od vnučky. No kupovali ho samozřejmě rodiče, ale vnučka mi ho dala k Vánocům.“
    Hrudka sněhu spadla ze střechy s plesknutím do kbelíku.
    Zaznělo to jako žízeň.

        Ulehl jsem do sedmi postelí. 
        Ráno mě probudilo sedm Sněhurek pro správnost genderového náhledu na svět. 
    A jeden trpaslík, co mě rád viděl.
    Ani sedmička není vždy šťastné číslo.
    Sedm Sněhurek šlo do práce a tak jsme si mohli popovídat.

        Prostřel jsem pro tři krále. 
        Na nebe zavěsil zářící hvězdu a čekal. 
        Po celou dobu čekání jsem kreslil inkoustovou tužku ovečky.
    Někdo do mne šťouchl francouzskou holí.
    „Ano? Jo. Tabák chci. A dutinky.“

PS.
        Asi není možné se odsud prostřílet. 
    Tak co se aspoň pomazlit?