Jednoho hezkého večera

Leží vedle mě.

Celá se leskne.

Jak vodní plocha

odráží můj obraz.

Je přepychová.

Královna souměrnosti.

Až na nepatrný

mateřský znamínko

na boku.

Takovej ďolíček.

Roztomilá

výrobní vada.

 

Musím se jí dotknout.

Musím.

 

Pohladím jí po šíji,

vezmu do náruče

a ona mi

rozkvete pod rukama.

Oheň a dřevo.

Voní jako divoženka.

 

Usměju se

a pak ji

chytím za krk.

Přiškrtím,

zbytečně silně 

jako vždy.

Pak do ní

neomaleně hrábnu.

 

Zasténá.

Jsem spíš řezník,

než virtuoz.

Promiň, maličká.

 

Kvílí.

 

Dělám, že to neslyším

a mechanicky pokračuju.

Levou rukou jí pevně svírám,

pravou na ní rytmicky pracuju.

 

Cejtím jak trpí.

Přesto si

zpívám.

 

Někdy si

tyhle chvíle

dokonce natáčím.

A čím víc jsem nalitej,

tím víc mi to jde.

Nebo si to

aspoň myslím.

 

Ve skutečnosti se ale

nikdy pořádně

nenaučím

hrát 

na

kytaru.

---