Zázrak

Začínám si uvědomovat jaký zázrak je existence a kolik slunce je v obyčejných dnech, a nejspíš nejde o divoké a vřískavé noci, ale tiché večery, kdy se procházíš s přátelí starou vesnicí a dojdeš k starému hřišti, hřišti s rozpadlou houpačkou a nablýskanou skluzavkou, a jediné co chceš je projet se od shora dolů, sjet to tím nejpomalejším tempem, protože jinak to nejde, už jsi na všechno moc velký, jenže ty se prostě směješ, a ještě jednou si vylezeš ke střeše, co se nikdy neblíží obloze, a necháš se vyfotit na pomlácený foťák vytažený z levé kapsy. Svět má rytmus pomalého ploužáku, tak se přitul k jemné hrudi a tanči, tanči jako bys měl ještě tisíc dní.