Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV práci
Autor
Aaen_jk
Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.
V práci
„A Honzo nezívej tady, je to nakažlivý!“ nadechla se a vydechla kolegyně.
„Tak to je jasný, abys ode mě ještě něco nechytla.“
„To je hrozný, jak tu lidi furt zívaj,“ nezapomněla na své poslední slovo v diskusi. Ono diskusí bylo dneska asi už 14, ale většina se týkala lidí, kteří tu zrovna nebyli. Někdo pracuje od sedmi, někdo od osmi. Někdy je jedno výhoda a druhé nevýhoda. Holky vlastně v podstatě řeší jen vztahy a pomluvy, případně slušně pokročilou kombinatoriku obojího.
„Ty jsi vlastně ninja, želva ninja...,“ povzdychla si kolegyně. Jo, jsem želva ninja, to je asi první lichotivá přezdívka, jakou jsem kdy dostal. Mluvili jsem s kolegyněma, že nespadám do systematiky žádného dóša typu podle ajurvédy. Tak jsem jim řek, že jsem „mutant“, smály se, a v té souvislosti jsem tak trochu poznamenal, že ta želva ninja opravdu jsem. Když jsem byl pak na operaci se zádama, kolegyně poznamenaly, že mi šli spravit krunýř. A že mi syn říká „kámo čekuj“, a ne „tati“, to je prý tím, že jsem želva ninja. Když nám na pohovoru personalistka říkala, zda nám nevadí pracovat v ženském kolektivu, řek jsem, že ne. Já viděl jen ty velký výhody. Šéf je alfasamec, protože získal obálky od sekretářky, což se jiným kolegyním vůbec nepovedlo. Říkal, že když chce něco od ženský, že je to jasný.
Svou pozornost jsem přeorientoval od kolegyň, které vlastně mluví už asi dva roky o tom samém (pracuju tady dva roky); buď se vychvalují, kritizují od sedmi ty, co pracují až od osmi, vymýšlí sociální strategie a vzájemně si potvrzují novými a novými slangovými výrazy svou stádní příslušnost. Ze života hmyzu. Vyhrocená sociální kritika. A tu pozornost jsem přeorientoval na psychopata grafika (ten tady pracuje už dlouho), nedávno hodil kolegyni do tašky krabičku s blechama, někdy trochu pochybuju o jeho úrovni. No, kde jsem byl já před deseti lety... Podíval jsem se na grafika a zasyčel jsem potichu: „Do čehos tu duši dal...!“
„Já nikam žádnou duši nedával!“ odpověděl grafik.
„Jo, v pohodě, já se jen zamyslel, no jo no,“ pousmál jsem se. Vlastně nevím, jestli tam nějaká byla. Pak jsem na záchodě o patnáct minut později vyprskl, ale i kvůli tomu, že jsem šéfovi vymyslel novou přezdívku Rumburak. On nosí pentagram, má piercingy a tetování, je hrozně hubenej a chodí pořád v černém. Na jednu stranu je to tady docela zábavný. Kdyby sem přišel můj syn, přišel by si tu jako v nějaký pohádce a byl by nadšenej! Já tomu říkám panoptikum. Výběr rarit. A horrory mám docela rád. Možná jsem sem trochu zarostl, stoletým mechem. Často se zamýšlím nad tím, jak může člověka ovlivnit jeho okolí. Grafik říkal, že když člověk přijde mezi blbý lidi, stane se hrozně rychle blbcem, a když přijde mezi chytrý, chytřejší nikdy nebude. Ostatně on to vlastně i potvrzuje, když společně trávíme čas. A čas tu běží trochu jinak... na uzavřeném oddělení Star Trek Deep Space Nine.
Abych zase nebyl vůči holkám zaujatý a viděl to objektivně, vztahy tady jednou řešil i grafik, nejenom holky tady. Ale za tu dobu, co tu jsem, jenom jednou. Říkal, že byli s manželkou u mediátora, že měli „vztahovej problém“. Ona ho tam prý doporučila. Mediátor se ho zeptal, kdy ho jeho žena naposledy inspirovala. Grafik mu odvětil, že jestli to myslí tak, jako kdy mu udělala dobrou svíčkovou. Prej se mu ten mediátor začal smát. Grafik z toho byl špatnej, a tak se tu ptal holek, co tam měl říct, že tam je pozvanej znova. Tak mu Klárka s Anežkou trpělivě vysvětlovaly, že žena může inspirovat i jinými věcmi než kuchařskou inspirací. On se pak o tom odmítl bavit, protože řek, že je to „sprostý“.
Nějak jsem se zamyslel, jako obvykle myšlenkami mimo. Typickej Vodnář, já vím. Snažím se ale často o mindfulness, líbí se mi, že je to prostě meditace odseklá od náboženského balastu. Zas se probouzím v Přítomnosti, Tady-Teď. Ale ono je potřeba i to Předtím a Potom, napadá mne, naše paměť, naše myšlenky, naše sny a cíle... Kolegyně zase mluví. Já si dneska zapomněl celouzavřená studiová sluchátka a nemůžu poslouchat psytrance, chillgressive a psybient.
„To jsi dostala od přítele, jo?“
„Jo.“
„On asi upad po cestě, ne?“
„Ne.“
„To jsi s někým jiným, přiznej se. Ona má určitě někoho jinýho!“
„Spálila jsem se na sluníčku a loupe se mi kůže.“
„Když se had svlíkne z kůže, pořád je to had,“ řekl jsem Klárce.
„Já nejsem žádnej had, dej nám už pokoj ty mačisto,“ odrazila Klárka útok.
„Honzo, jsi samolibý samec pohrdající ženami, to ale není žádné štěstí, přece Honzo,“ usmála se empaticky Karolína a pohladila mě po rameni.
Ony ty holky fakt nevědí, co chtějí.
„Hele, tyhle šlapky se na tu motorku nehoděj,“ vyjádřila se k produktu, na kterém zrovna pracujeme, Klárka.
„Šlapky, jo?“ usmál jsem se na ni.
„No na tuhle motorku by teda žádný šlapky nesedly ani náhodou,“ zkonstatovala Lída.
„Vždyť to říkám, já s tím mám zkušenost. Teda nemyslim s motorkama,“ dodal grafik.
„Klárce se přece ta motorka líbí a Lída to musí vědět nejlíp,“ dodávám s objektivností inženýra.
No a s holkama se sice vychází těžko, když to genderově zhodnotím, ale je pravda, že teď je na mě pěkně naštvanej i šéf. A to jsme vycházeli dobře, protože oba posloucháme metal. On teda spíš ten agro metal, ale to je jedno. Vkus není relativní, jak se nám snaží namluvit postmoderna. Kdyby měl každej dobrej vkus, kategorie vkusu by neexistovala a člověk by si nemohl připadat elitně. Kdyby byl každej dobrej kus, byly by všechny kusy stejný. Ale já si nepřipadám elitně, já elita jsem. Ale neříkám jim to. Jasně, mám i svý chyby. Pracuju na nich. No, o šéfovi jsem řekl před týdnem, že je čundrák a on neslyšel to --nd--. Holky mi pak říkaly, že je naštvanej, že jsem o něm řekl, že je „čůrák“. Když to neslyšel, já mu to prostě vysvětlovat nebudu, mám svojí hrdost, je to jeho chyba, má se mě zeptat, jestli to bylo fakt „čůrák“. Místo toho se baví jen odměřeně. Tak ono to nějak vyhnije. To tak někdy je. Prostě komunikační mistrovství v asertivitě, pozitivní aserci, empatické imaginaci, já na tohle prostě moc nikdy nebyl, poslouchám si chillgressive techno a jede se dál. Za chvíli na oběd. Jednou šéf řek, že ho ženský serou a že je všechny vyhodí. Já souhlasil. My tady jsme v podstatě misogyni, včetně kolegyní. Ani ženy nechtějí dělat v ženském kolektivu. Ale jde prostě jen o reakci a nezajímá nás, kdo je ze Saturnu a kdo z Venuše. Možná je to i dobou. Ale on ten původ prostě často vypovídá. Teda že se kolegyním postupně neprodlouží smlouva, protože podprsenka je kompenzační pomůcka a duševní invalidy tu nechceme, jsme firma založená na efektivitě a progresu. A pak tu budem moct normálně pouštět metal, aniž by to diskočíči pořád komentovaly.
17 názorů
Třeba i tak, že moje druhá vydaná sbírka se jmenuje Zapomenuté ticho :)
Jo, myslím, že ze Sax. Ale FS podle mě vedlejší projekt něčeho nebyli. Tahle kapela mě hodně inspirovala :)
J. Rose: Tipy na alba třeba (řadu z toho možná znáš):
Paradise Lost - Lost Paradise, Gothic, Shades of God, Icon, Draconian Times, One Second, Obsidian
Black Sabbath - Dehumanizer, Live eviL, Heaven and Hell, Tyr, The Eternal Idol
Faith No More - We Care a Lot, Introduce Yourself, The Real Thing, Live at the Brixton Academy, Angel Dust
My Dying Bride - Turn Loose the Swans, Like Gods of the Sun
Ancient Ceremony - Under Moonlight We Kiss, Fallen Angel´s Symphony, The Third Testament
Pleurisy - Experience the Sacrielige
Amebix - Monolith
Metallica - Masters of Puppets
Bruce Dickinson - The Chemical Wedding
Iron Maiden - X Factor, Virtual XI, Piece of Mind, Fear of The Dark, Seventh Son of Seventh Son
Helloween - Walls of Jericho
Forgotten Silence - Thots, Senyaan, KroNiKa
... a elektronika, různý mixy drum n´ bass, liquid drum n´ bass... ...
Je dost možné, že v tom mám bordel. Ja měl dojem, že kapela vznikla z trosek trashového projektu SAS či SAX (?)
J. Rose: Forgotten Silence, tvrdíš, že vznikli jako vedlejší projekt (?) Čeho? Jinak oni vznikli, myslím, z Remembrance.
Kdysi jsem psal recenze pro Metal Forever and Metal Man. Je to hodně let. Měl jsem tam, myslím, pseudonym (aa).
Jinak byl jsem v kapele Aaen Anima jako frontman :)
Nějak recenze nečtu a dění nesleduju :) Mám pár oblíbených kapel, alb. Občas zahraju třeba na nějakém autorském čtení na kytaru, didgeridoo, tibetskou mísu a tak :)
Black Sabbath mám moc rád, zvlášť období s Ronnie Jamesem Diem (viděl jsem ho na pražském koncertě v rámci kapely Heaven and Hell) a taky mám rád Sabaty s Tonym Martinem (viděl jsem ho kdysi v Plzni na koncertě k jeho sólovému albu) atd... Death a Iron Maiden jsou taky moc fajn. Co se týče Mejdnů, mám opravdu moc rád alba s Blazem a mám s ním i společnou fotku, z jeho koncertu v jižních Čechách :-) Mejdny jsem kdysi jednou viděl taky, to je taky hodně dlouho.
Ach tak! Otevřené hledí, to mám rád. Forgotten Silence jsou legendární. Band sice vznikl jako vedlejší projekt, ale kvalitu to opravdu má.
Já jsem spíš stará konzerva formovaná legendami typu Judas Priest, Black Sabbath, Iron Maiden, Slayer, Testament, Anthrax, ale také Death, TOOL, Ministry či NIN. Co mne zaujme, to poslouchám, byť dnes už sleduji hlavně své oblíbené koně.
Doom metal. Mám celkem slabost pro první nahrávky kapely Katatonia. Úžasná melancholická, až záhrobní atmosféra.
Chodíš na Metalopolis? Tam publikuji své texty. Sice filmové, ale aspoň je web rozmanitější.
J. Rose: Dík za zájem o mé texty :)
Z metalu třeba black, avant-garde/experimental, doom, sem tam death a thrash. Mám moc rád české Forgotten Silence :)
Janina6: Určitě v tom nejsi sama. Tedy v této diskusi asi ano, ale rozumíme si :)
Já některé seriály sleduji moc rád, ale musím upozornit, že do tohoto spektra rozhodně nepatří televizní průjmy (příznivcům se omlouvám) typu Ulice, Ordinace, Zoo, Velmi křehké vztahy, Eliška a Damián...
Pokud jde o tuzemskou produkci, tak mě z poslední doby zaujala pouze mini série Metoda Markovič: Hojer.
V tomto případě u této konkrétní povídky, mě napadá spíše taková kombinace mezi Black Books a The IT Crowd s důrazem kladeným na dramatično a osobnostní rozvoj postav.
Rovněž by mě asi bavila i útlá povídková kniha, kde by jednotlivé povídky spojoval nějaký dějový oblouk.
Aaen_jk: Děkuji. Pročtu o noční. A teď mimo téma.
Tvůj TOP5' nejlepších metalových kupin :)
O.k., vím, že jsem s tímhle přístupem ojedinělá, na seriály ze současnosti taky kouká skoro každej a pochvaluje si, že je to "přesně jak ve skutečnosti"... no a to mně právě nestačí... Nic proti nikomu, vaše názory mě zajímají.
Gora: Ono se dá pracovat s pár lidmi, třeba se dvěma v jedné místnosti, nebo v open spacu pro sto lidí (Star trek) :D
J. Rose: Se sitcomem to je skvělý nápad :))) Název "Historky z kanclu" je hezky woody-allenovský :)
Metal poslouchám od útlého mládí a neplánuju to měnit, a dokonce jsem ho (takovou experimentální verzi, nic tradičního) i tvořil s pár lidmi :) A stále někdy hraju a kdo ví, co bude do budoucna :) Nejvíc mě teď baví baskytara :)
Třeba sem budu dávat další povídky z práce, mám jich dost, asi je to na knížku :D Publikoval jsem to na Totemu, teď to dávám postupně na Písmák. Tahle povídka je z roku 2019 :) Případně víc jich najdeš (a spoustu dalších textů) na Totemu pod jménem Aaen. V mém profilu tady je i přímý link na můj profil na Totemu.
Děkuju ti za přečtení a jsem moc rád, že zaujalo :)
Je to dobře podané, mě zajímá, jak to "v kanclu" chodí... právě proto, že je to pro mě pracovně neznámé prostředí. Vtipné.
„Historky z kanclu“
Tak by se mohl jmenovat případný sitcom založený na této a dalších povídkách. Místy je to opravdu vtipné, protože text vychází ze situací, které vlastně znám (nikoliv doslovně) a dokáži se s nimi ztotožnit.
Jak píše Janina6. Někdo strašně rad sleduje či čte vtipné historky z pracovního prostředí, kde se tak nevšedním způsobem míchají osobní vztahy a pracovní povinnosti. Možná omšelé prostředí, ale pro určitou skupinu lidí neutuchající zroj zábavy.
Já jsem pro pokračování. Text se čte víceméně sám.
PS: Bonusové body za metal! :)
Povídky z pracovního prostředí mě děsí podobně jako seriály typu Ulice... Už jsem se smířila, že někoho to prostě baví, číst o práci, když se z ní konečně vrátí, představovat si stejné typy lidí, které potkává celý den, vidět černé na bílém stejné stupidní hlášky, jaké poslouchá v reálu, ale pořád jsem nepřišla na to, co to čtenářům dává. Mně teda depku ;) Uznávám, že se umíš šikovně vyjadřovat a místy je to vtipné. Ale číst s požitkem a "zatajeným dechem" to tedy nebudu...