Čarodějky nemusí být vždycky ohavné

    Stačí mi umyvadlo čerstvě natočené vody.
    Jednou dlaní v ní plavu. 
    Cítím dotek rybníka na celém těle.
    Přičichnu k té vodě a ona krásně voní. 
    Voní jako svět před čtyřiceti lety. 
    Zní to hloupě, ale souvisí to jen s tím, že se člověk dožije. 

    Bylo báječné skočit do rybníka, kde se usazovaly šmanty ze šachty. 
    To obestírající mokro. 
    Jak návrat do plodové vody. 
    Ze dne na den spršky malérů.
        Duhové krajíce, které jsme počapli z matčiných dlaní v letu. 
        Jak svobodné ptactvo, abychom neztratili ani minutu pro hry. 
        O víře jsme věděli hodně, protože jsme o ní nemluvili.

    „Tak tedy, jestli tomu správně rozumím, ty nám chceš něco sdělit,“ oslovil mě člověk, co vypadal jako nenafouknutý míč na kopanou. 
    Zauvažoval jsem. 
    Ten člověk by si měl pořídit solidnější ventilek. 
    „Jen jsem si tak povídal pro sebe,“ řekl jsem. 

PS.
        Šťastlivci, kteří se vyznají jen pramálo v historii. 
        Vlastní pak pocit, že to co se právě děje se ještě nikdy nestalo.