Žena s rudým nápisem na tričku

Jsi mrtvej. Tuhle informaci sděloval rudý nápis na jejím bílém tričku. Co jako já? Vrhnul jsem na ni tázavý pohled. Zdvihla ukazovák a prostředníček k očím, a pak tohle gesto otočila proti mně. Jo, ty. To znamenalo. Zamrazilo mě. Já vím… Už rok. Ale nemůžeme to nechat jen tak být? Předstírat, že prostě stále existuju. „To už nejde měl jsi na to dost času se s tím vyrovnat. A po smrti čas přestává tikat. Nemůžu donekonečna říkat tik, tak, tik, tak. Víš kolikrát jsem se už do těch citoslovcí zamotala?“ Právě mi spadla brada a málem i podnos na, kterém jsem měl šálky s nápoji. Přišla za mnou do práce. Do mé cukrárny, kterou jsem vlastníma rukama vybudoval.

„Než to tu zabalim můžu ti aspoň nabídnout naši specialitu?“ zeptám se jí. Tak nějak jsem to čekal, že dneska přijde ten konec s velkým Ká.

„Karamelové latté s malinovým panákem? To si nenechám ujít.“ usměje se a odhalí tak její černé zuby. I vlasy jsou takové a pleť bílá jako šlehačka.

„Jenom tohle roznesu a půjdu na tvou objednávku.“

Dal jsem si s ní nápoj a vyprávěl o cukrárně a připil si s ní panákem krvavé barvy na mou smrt. A pak jsem byl mrtvej.