QUIRKOLOGY h)

 

Rozvažování o filmech Wese Andersona se, jistojistě, věnuji už celou pětiletku.

Následujícím textem, nalezeným před 4 dny, jsem se ocitnul necelý rok od civilizace.

A připadal bych si být ještě o pár týdnů blíž, maje napsány 2 eseje na příbuzná víceméně tatáž témata – jedna leží v redakci jistého časopisu, která, přes slib, odsunula její tisk do čísla, které má vyjít někdy v červnu.

A to jestli…

O veřejném osudu druhé proto radši ani spekulovat nebudu.

U voleb jsem nebyl od roku 1980.

1980!

Od tamtoho data jsem jim nevstoupil před volební urnu už ani jedenkrát.

Na rozdíl od všech těch zdejších volebních sportkařů, nevzdělatelných blbečkúú a blbek, kteří už málem 35 let si mezi sebou zas a zas, a pořád nanovo, vybírají jen samé veřejné zločince – by se ve výsledku stále a stále ocitali vůči civilizaci zhruba tak 50 roků vzad.

Aby mi tak potvrdili moje další tutéž dobu setrvalé mínění: že v této zemi proto není možno natočit hraný film.

A to nejenom toho/těch ve způsobu Wese Andersona.

 

 

QUIRKOLOGY h)

 

 

LITTLE WHITE LIES

Truth & Movies

 

Publikováno 26. září 2023.

 

Sophie Monks Kaufman

 

THE SAFE EMOTIONAL SPACES OF WES ANDERSON’S CINEMA

 

BEZPEČNÝ EMOCIONÁLNÍ PROSTOR KINEMATOGRAFIE WESE ANDERSONA

 

Sophie Monks Kaufmanová prostřednictvím rozhovorů s psychology, neurodivergentními přáteli, Jasonem Schwartzmanem a samotným režisérem zkoumá pečlivé světy Wese Andersona a jejich silné emocionální frekvence.

 

Část 1.:

https://lwlies.com/articles/the-safe-emotional-spaces-of-wes-andersons-cinema-part-1/

Část 2.:

https://lwlies.com/articles/the-safe-emotional-spaces-of-wes-andersons-cinema-part-two/

 

 

Prolog
Nejpozoruhodnější na pokusu Richieho Tenenbauma o sebevraždu ve filmu Wese Andersona Royal Tenenbaums je, že se pohybuje v rytmu zábavy a související nálada je proto o to ničivější.

V popředí scény leží na pohovce ve foetální pozici psychiatr Raleigh St. Clair, který právě zjistil, že ho manželka mnohokrát podvedla.

Jeho pokusný objekt, Dudley, se ho snaží povzbudit slovní hrou, což je samo o sobě dojemné, protože Dudleyho obvykle nacházíme v pasivním vibrování.

Jen v pozadí Richie vklouzne do koupelny, aby si oholil vousy a podřezal žíly.

Během následujících 90 vteřin za pomoci hudby, střihu sladěného s rytmem, montáže, pocty francouzské kinematografii, charakterního herectví hereckého ansámblu a Andersonovy charakteristické tragikomedie zaplaví plátno dvě mimořádné vlny pocitů.

Tou první je osamělost člověka, který se rozhodl, že na tento svět nepatří.

Druhá přichází s rychlostí rodiny, přátel a nezlomného Dudleyho, kteří se za ním okamžitě vydávají do nemocnice: Richie nejenže patří do tohoto světa, ale patří i do kmene, který ho přijímá na dně.

 

Důvodů, proč se člověk může v běžném životě cítit nekoherentně, je nespočet a je na každém jednotlivci, do jaké míry je užitečné to patologizovat.

Přesto jako člověk, kterému byla loni v září – jako dospělé třicátníci – diagnostikována jak ADHD, tak autismus, považuji "neurodiverzitu" za prozatím objevné označení.

Přesto doufám, že nakonec najdu pro své existenciální boje inkluzivnější vyjádření.

Jak totiž nedávno napsal Charles Bramesco [přítel, přispěvatel LWL, člověk z města] ve své recenzi (!!! https://decider.com/2023/05/24/asteroid-city-movie-review-cannes-film-festival-2023/ !!!) na Asteroid City: "Všichni se potýkáme s vnitřními dramaty, o kterých všichni ostatní nic nevědí."

Abych se vyhnula obecným tvrzením o zážitku, který je ve svém podání nekonečně rozmanitý, bude se tento článek držet mých vlastních zkoušek; vím však, že nejsem sama, kdo se jako člověk s neurodiverzitou cítí Andersonovým filmem zastoupen i uklidněn.

Se svými vlastními zkušenostmi přispěje Crawfordová, jejíž úžasná epizoda Moonrise Kingdom v podcastu Autism Through Cinema ladně zapadá do středobodu kariéry, která zahrnuje jak kulturní kritiku, tak zlepšování přístupu ke kinematografii.

Tento druhý projekt má v současné době podobu uvolněných projekcí v BFI a The Garden Cinema. Mimoto Lillian píše doplňující sloupek, který osvětluje smyslovou zkušenost neurodivergentního diváka.

 

 

1. dějství
Termín "neurodiverzita" (ND) zavedla v 90. letech 20. století australská socioložka Judy Singerová jako pochvalnou alternativu ke klinickým diagnózám jako "autismus" a "Aspergerův syndrom", které často znamenaly, že člověk je nenormální a je třeba ho napravit.

Tvrdila, že "neurodiverzita může být pro lidskou rasu stejně důležitá jako biodiverzita pro život obecně". Tato slova publikovala v roce 1998 v časopise The Atlantic, kde dodala: "Kdo může říci, jaká forma zapojení se v daném okamžiku ukáže jako nejlepší?".

 

Její výzva přerostla v sociální model postižení, který říká, že člověk nemusí být nutně postižený kvůli svému zdravotnímu stavu, ale kvůli tomu, že společnost nedokáže adekvátně zohlednit jeho potřeby.

 

( Když společnost nedokáže adekvátně zohlednit potřeby individua. )

 

Otázka pak, zda je nejlepší formulovat stavy ND jako odlišnosti nebo postižení, je žhavě sporné téma, které chci odklonit ve jménu snahy objasnit aspekty své zkušenosti s ND prostřednictvím postav, které má Anderson tendenci vykreslovat. Současně je vyostřený inscenační design vstupním bodem ke skutečnosti, že organizace prostředí hraje velkou roli při určování kvality života ND.

Andersonova oddanost formě totiž nabízí téměř platonický ideál v podobě důvěrně známého, barevně odlišeného a značeného vesmíru, kde je chaos zkrocen (alespoň po vizuální stránce) a emocionálně chaotické postavy jsou důstojné díky nedotčené estetice.

 

Neurodivergenti mají tendenci trpět sociální úzkostí z domnělého nebo skutečného tlaku splynout s okolím a domnívají se, že musí maskovat jak tuto úzkost, tak své pravé já, aby byli přijati.

"To se týká zejména neurodivergentů, kteří byli diagnostikováni až v pozdějším věku a kteří si v důsledku předstírání, že jsme něco, co nejsme, nashromáždili mnoho strategií zvládání.

Tyto copingové strategie jsou obchvaty, které jsme si našli, abychom zvládli práci nebo koexistovali mezi neurotypy," říká Samantha Hiew, renesanční žena se závratnou škálou kvalifikací.

Má doktorát z UCL v oboru virologie rakoviny a dětské leukémie a pracovala jako modelka, moderátorka a vedoucí komunikace.

Po diagnóze ADHD ve věku 40 let založila Hiew ADHD Girls, společnost se společenským dopadem, jejímž dvojím posláním je "umožnit dívkám a ženám s ADHD, aby se jim dařilo ve společnosti", a "zlepšit porozumění neurodiverzitě prostřednictvím intersekcionální optiky". Za tímto účelem pracuje jako profesionální mluvčí a konzultantka v oblasti intersekcionality a neurodiverzity, vystupuje na akcích a chodí na pracoviště s cílem posílit postavení neurodiverzity a vzdělávat neurotypické osoby.

 

Hiew vysvětluje, že maskování se u různých lidí projevuje různými způsoby, nicméně u lidí s ADHD je běžné, že ve snaze nevypouštět rušivé myšlenky je potlačujeme a zapomínáme, takže nakonec umlčíme a vyčerpáme se snahou rozpoznat správný signál/podnět.

Zatímco autisté, kteří by se instinktivně sami uklidňovali stimulací (opakovaným pohybem a/nebo zvuky), se mohou vyčerpávat snahou tento impuls potlačit nebo najít jeho společensky nejpřijatelnější verzi (například hraní si s vlasy).

Z dlouhodobého hlediska je hledání přijetí tím, že se rutinně zrazujeme prohranou hrou.

Hiew říká, že lidé s ND často kolísají mezi extrémy a někteří se snaží vyrovnat se svou vrozenou odlišností tím, že usilují o perfekcionistickou osobnost.

To ve mně hluboce rezonuje jako v někom, kdo ztratil roky obsedantní snahou o takzvané "dokonalé tělo", což byl cíl odsouzený k zániku, na který jsem si nepromítala nic menšího než transcendenci všech svých problémů.

 

Andersonova kinematografie se vyznačuje dialektickou šíří, v níž věci skutečně vypadají dokonale, ale není to prázdný lesk reklamy na auto nebo klamavý půvab anorektické modelky, spíše se podobá naleštěným vitrínám na výstavě, které nechávají zazářit roh hojnosti kuriozit.

(!!! https://news.artnet.com/art-world/wes-anderson-curator-kunsthistorisches-museum-1387429 !!!)

Při sledování filmů, které v sobě spojují beznadějně ctižádostivé (estetika a vtip) se syrovou hloubkou (neřešitelné citové problémy), zažívám uspokojivý konflikt.

 

Neexistuje jednoduchý nebo přímočarý způsob, jak rozebrat jeho dílo, stejně jako neexistuje

jednoduchý nebo přímočarý způsob, jak se člověk ND pohybuje ve světě.

 

Jak říká Hiew: "Čím více se snažíme zapadnout do společnosti, tím více máme pocit, že do ní nepatříme, a tím více to v naší mysli způsobuje komplikace: úzkost, deprese nebo pocit dysregulace, protože nejsme přijímáni ani v naší nejbližší sféře."

 

 

2. dějství
V Andersonově světě se masky nepoužívají.

Znovu a znovu nachází humor v takových anarchických emocích, které by člověka s ND přivedly do rozkladu, než pro ně najde místo v uspořádané, rychle ubíhající scéně.

Postavy jsou sice obličeji mrtvolné a zdrženlivé, ale nenasazují úsměv a neříkají: "Fajn, díky!", i když jim fajn není, díky.

"Samozřejmě, že byla tma, byl to dopis na rozloučenou," odpoví Richie svému příteli a soupeři v lásce Elimu Cashovi poté, co se probudí v nemocnici.

Dialogy jsou napsány podél páteře drásavé celistvosti, přičemž i okrajové postavy jako by vystupovaly z hávu osobních hlubin.

 

Ve filmu Grandhotel Budapešť se sotva na minutu na plátně objevuje plejáda Andersonových spolupracovníků, kteří hrají družinu kníratých hotelových recepčních alias Spolek zkřížených klíčů. Poté, co čerstvě propuštěný vězeň monsieur Gustave H zavolá na tísňovou linku, aby využil jejich tajemných schopností, jeden po druhém předvádějí stejný rituál: přijmou SOS volání, předají aktuální činnost svému zástupci, ten se ujme čehokoli od ochucení polévky po poskytnutí první pomoci, zatímco oni zavolají dalšímu kníratému hotelovému recepčnímu v jiném hotelu.

Kromě Billa Murrayho, který se objeví ještě jednou, už nikoho z těchto herců neuvidíme, protože se jen letmo pobavili svým osobitým pojetím tajnůstkářského a náročného muže.

 

"Pokud jste v prostředí, které vás podporuje v tom, abyste byli sami sebou, a máte tu čest se odmaskovat, je to dobrý způsob, jak se uzdravit," říká Hiewová.
Odmaskování je něco, co se může odehrát o samotě v přítmí kina, a já teď chápu, proč evokace syrových a zároveň přesných emocionálních frekvencí na plátně způsobuje v mém těle příliv dopaminu.
"Všichni hledáme tu věc, která nám pomůže překonat minulost," vysvětluje dále Hiewová. "Abychom to dokázali, musíme pochopit, co nás činí jedinečnými. Odhalení a autenticita nám k tomu pomáhají."

Filmová tvorba Wese Andersona je příliš rozsáhlá na to, aby se dala redukovat na jeden způsob, ale je to aréna, kde je normou mít nepatřičné pocity. Můžeme popustit uzdu cenzuře a zasmát se absurdním zdrojům utrpení a nelehkému úkolu zůstat ve spojení se svými nejbližšími – snaze, která možná motivuje Andersonovu filmovou tvorbu především.

 

"Krátká odpověď zní ano, myslím," říká, když jsem mu položila související otázku.
"No, je to součást motivačního faktoru. Většinu času trávím se svou ženou a dcerou, užíváme si spolu spoustu legrace a jezdíme na různá místa, ale můj filmový život je samostatná věc a svým způsobem druhá rodina. S některými herci ve filmech se často nevídám nebo se s nimi vídám jen zřídka, kromě případů, kdy spolu pracujeme.
Když pak pracujeme, vídáme se každý den. Každý den u večeře, ať už lidé pracovali, nebo ne, se všichni baví o tom, co spolu děláme. To nás tak nějak spojuje."

 

Ptám se, zda existuje nějaký jednotící princip, který spojuje jeho spolupracovníky, kromě talentu, protože často pracuje se stejnými herci a štábem po mnoho let nebo dokonce desetiletí.
"Jednotící princip nevidím. Myslím, že žádný princip neexistuje. Jsou to lidé, kteří se rozhodli, že se mnou chtějí zůstat, a se kterými mám dobré zkušenosti. Jejich osobnosti mohou být tak ostře odlišné."
Dává lahvovaný(???) smysl svým různorodým spolupracovníkům.

"Milena Canonero má skupinu, která se s ní stěhuje z místa na místo. A ta skupina je na ni hodně zaměřená a ona je Italka a má zábavný a divoký způsob komunikace. Adam Stockhausen má rozsáhlý tým, ale pracuje klidnou, precizní metodou. Bob Yeoman je vždy velmi zábavný."

 

"Možná je v tom něco, co se týká vytváření světa nebo rodiny a známosti: 'Aha, tenhle člověk je tady a udělá tuhle věc, na kterou jsme u něj zvyklí,'" říká Ben Adler, spolupracovník producenta filmů Wese Andersona.
"Jarvis [Cocker] bude někde zpívat písničku, zazpívá ji ve filmu a nahraje ji a pak ji zahraje před lidmi jako koncert.
Stejně jako rodiny a skupiny mají své tradice, tak si myslím, že je to pro Wese důležité a dělá to

všechny zúčastněné nesmírně výjimečnými."

Londýňan Ben se do Paříže přestěhoval z Velké Británie kvůli studiu filmu v roce 2006 a Anderson ho poprvé najal v roce 2009 poté, co odpověděl na záhadný inzerát na Craigslistu, že mezinárodní režisér hledá stážistu.
Ben pracoval jako asistent na filmech Fantastický pan Lišák a Grandhotel Budapešť a poté se stal pomocným producentem filmů Psí ostrov, Francouzská depeše a Asteroid City.
Často se věnuje něčemu, co je podle něj pro produkci Wese Andersona zásadní: pastorační péči.

Kolektivní duch je podporován tím, že herci a štáb žijí během natáčení společně:
"Nejsou tu žádné přívěsy, žádné pětihvězdičkové hotely, nedostanete pokojovou službu a v hotelových pokojích možná ani není minibar, ale všichni společně snídají a večeří, před natáčením i po něm. Opravdu to vytváří prostředí, které se podobá spíše divadelnímu souboru nebo letnímu táboru – vlastně rodině. Myslím, že Wes ví, že každý, kdo film natáčí, bude mít větší zážitek, když to tak bude, že možná se ten pocit nějakým způsobem dostane i do záběrů."

 

Kromě toho se často objevují speciální prvky a činnosti mimo kameru, které by se hodily přímo do samotných filmů.
Například: herci ve filmu Francouzská depeše dostali pár místních pantoflí ("Charentaises" – specialita regionu Charente, kde se film natáčel), které se staly neoficiální uniformou prostojů.
Existence produkční vesnice Asteroid City ve středošpanělském Chinchónu dala vzniknout tenisovému turnaji, filmovým večerům Boba Yeomana, které se zapíjely tequilou Bryana Cranstona. Mezitím šéfkuchař místního hotelu udělal z jídla kurátorskou cestu po španělských regionech.
"Díky této zkušenosti jsem začal být posedlý četnými druhy gazpacha," říká Adler a dodává: "Lidé, kteří se na toto dobrodružství vydávají s Wesem, jsou většinou pro vedlejší aktivity.
Zábavné a nečekané věci mají tendenci se vyvíjet a stávat téměř neustále."

 

Pohled z druhé strany se zdá být v souladu s Adlerovým popisem zdravého, rodinného, ochranitelského a především tvůrčího prostředí.
Herec Jason Schwartzman potvrzuje, že tomu tak bylo už v Rushmore, Andersonově druhém celovečerním filmu.
Sedmnáctiletý Schwartzman se stal předčasně vyspělým a nápaditým školákem Maxem Fischerem a přátelství se rozjelo naplno. "S Wesem jsme bydleli v jednom hotelu a téměř každý večer jsme spolu večeřeli v jeho pokoji. Povídali jsme si o filmech, o plánech na další den a o tom, co nás napadá," vzpomíná Schwartzman a sleduje hranici mezi tím, co ho dojímalo tehdy a co ho dojímá i dnes. "Tohle pokračování života a práce, na které si vzpomínám, pro mě bylo tak důležité. Je to pořád to samé. Jen ten jídelní stůl je větší."

 

Jednou z hlavních věcí, která může člověka s ND přimět k tomu, aby se cítil bezpečně, je pocit, že druhý člověk svým způsobem udělal totéž.
Autenticita volá po autenticitě.
Když Schwartzman mluví o tom, že Anderson zve spolupracovníky nejen do svého procesu, ale i do svého osobního prostoru, rezonuje to jako kolektivní intimita, která se dostává na plátno. Přestože v hereckém ansámblu vládne jednotný režim, každý herec působí silným osobním dojmem a je velmi podobný sám sobě, i když vynakládá velké úsilí, aby se trefil do konkrétních pokynů a přednesl dialog v tempu.
Pokud měl Jean Luc Godard pravdu, když řekl, že každý hraný film je dokumentem o jeho hercích, Wes Anderson točí dokumenty o hercích, kteří si navzájem ukazují něco skutečného a vzájemně se v této obnažující práci podporují.

 

A podle Schwartzmana: "Je to úžasné, protože si uvědomíte, jak moc chtějí být lidé spolu a mluvit spolu a jak je to jedinečné. Práce je náročná a každý večer po ní je tu kamarádství."
V centru tohoto kamarádství stojí vedoucí sportovního oddílu, skautský vedoucí Anderson. Péče, která k němu a od něj proudí, je klíčová zejména pro Schwartzmana, který Andersona považuje za jeden ze svých nejbližších vztahů mimo pokrevní rodinu.
Jejich pětadvacetileté přátelství se táhne kolem jejich vypravěčských dobrodružství.

"Celý náš vztah byl vždycky takový povzbuzující, pokud jde o odcházení a hledání nových zájmů. Wes je nekonečně zvídavý a stále hledá nové věci. V našem vztahu je toho hodně, takže se v něm vytváří zásoba pozitivních jizev."

Opraví se:

"Všechny jizvy jsou pozitivní, řekl bych."

Tato pečující mezilidská dynamika je vyjádřením ideálu, protože k tomu, aby se ND lidem dařilo, potřebujeme láskyplné povzbuzování a dokonce i roztleskávače, kteří nás vidí bez masky a stále v nás věří víc než my sami v sebe.
Má to růstový vliv i na Jasonovu víru v jeho herecký rozsah.
"Když jsem si přečetl roli v Asteroid City, vzpomínám si, že jsem si říkal: 'Páni, to je dál než já. Myslím, že tohle nezvládnu'. Ale Wes mi říkal: 'Ne, ne, ne, musíš růst'. Jít na toto území, které bylo pro nás oba neznámé, bylo opravdu děsivé a zábavné. Neexistuje nikdo, s kým bych takové věci dělal raději než s ním. Máme se rádi. Tlačí mě do míst, kde jsem ještě nebyl, a přitom ví, kde jsem už byl."

 

 

3. dějství
Alexithymie znamená "nemít slova pro nějaký pocit nebo myšlenku".

A rozvedeno: "Kognitivní neschopnost zakódovat, identifikovat a popsat své vlastní emoce a emoce jiných osob."

[ https://www.sciencedirect.com/topics/neuroscience/alexithymia#:~:text=dictionary%20of%20terms-,Alexithymia,own%20and%20another%20person%27s%20emotions. ]

Ironií osudu je, že když lékař uprostřed mého vyšetření tento termín vypustil, dal mi slovo, které se zpětně proplétalo vzpomínkami na vztahové frustrace. Uvědomila jsem si, že mám silnou afinitu k emocionálně čitelným uměleckým formám, protože když vidím určité pocity zobrazené, získávám schopnost identifikovat je v sobě, jako když se opice poprvé pozná v zrcadle.

Postavy Wese Andersona většinou sedí na ledovci emocí, které podbarvují jejich přítomnost, aniž by je samy o sobě vlastnily.

Jak říká Schwartzman: "Mám pocit, že jsou dost emotivní, ty filmy, takovým tím způsobem, jako když vedle někoho sedíte a víte, že v sobě něco má. Ale oni o tom nemluví a vy si říkáte: 'Bože, já to cítím.' Ale nemluvíme o tom."

 

"Šlo výhradně o emoce," říká Anderson o filmu Asteroid City. "Forma je jakýmsi odvarem. Chceme diváky pobavit. Ale způsob, jakým jsme to chtěli udělat s tímhle, byl... Mysleli jsme si, že vytváříme nějakou báseň, které ani my sami úplně nerozumíme."

 

Na začátku filmu Asteroid City Augie (Schwartzman) ještě neřekl svým čtyřem dětem, že jejich matka před třemi týdny zemřela. Přijeli do pouštního městečka jejich destinace s omonogramovanými zavazadly připevněnými na oprýskaném autě na setkání mladých hvězdářů, na který byl vynálezce Woodrow (přezdívaný svou zesnulou matkou "Brainiac/Mozkovna") pozván, aby se zúčastnil soutěže o peněžní odměnu. Ačkoli nikdy není vhodná doba na sdělování takových zpráv, Augie si Woodrowa a svoje trojčata – Pandoru, Kasiopeju a Andromedu – posadí, aby s nimi konečně srovnal krok.

 

Úmrtí jejich matky jim oznámí svižně a s úctou, která se obvykle dodržuje mezi dlouholetými kolegy, nikoliv mezi čtyřicátníkem a jeho dětmi.

"Bylo to intenzivní," říká Schwartzman, "protože jsem si říkal: 'Nevím, co vědí nebo nevědí nebo čemu věří nebo nevěří opravdu o všem – konkrétně o něčem takovém, jako je smrt.'" Varuje je před tím, aby věřily frázím (čas nezacelí všechny rány, v nejlepším případě je to náplast), a zároveň připouští, že existuje hranice, kdy může o této ztrátě vysvětlovat, když dívky nemají pojem o čase. Jejich reakce je neurčitá, protože žádná z nich – v neposlední řadě Augie – nedokáže pochopit význam této absence.

(Kdo z nás by to dokázal?)

 

V konvenční verzi této scény by někdo padl na kolena a křičel do nebes, ale tady je autentické i to, že je to ticho.

"Takhle vedu emocionální rozhovory, nehysterčím," říká Lillian Crawfordová. "Mnohem dojemnější mi připadá, když vidím, jak někdo bojuje, aby byl výřečný. Být autistou pro mě znamená, že mi v hlavě často plave tisíc věcí, že se mi najednou vytváří milion spojení. A snažím se to uchopit, zařadit, propojit a svázat tak, aby to někdo jiný pochopil, snažím se pamatovat na to, že ostatní lidé nejsou v mé hlavě."

 

Samantha Hiew se domnívá, že alexithymie (a její varianta "dyslexithymie", což znamená "špatná slova pro pocity") může být neurodiverzní vlastností, která má největší dopad na intimní vztahy:

"Často se můžete cítit jako v mentálním vězení, kde si opravdu chcete sáhnout, ale nedokážete to udělat správným způsobem. Může se stát, že vás někdo nepochopí. A možná je to také zpoždění ve zpracování myšlenek. Nemusí to být tím, že nedokážete cítit, může to být tím, že dochází ke zpoždění v cítění. Něco dalšího po cestě může vyvolat určitou vzpomínku, která pak způsobí, že budete cítit něco, co jste před několika týdny zapomněli cítit."

 

 

4. dějství
Ve všech Andersonových dílech lze nalézt neurodivergentní (ND) útěchu – možná proto, že můžete vzít náhodnou scénu a najít vrstvu informací zakódovanou v obrazech, dialozích, hereckých výkonech, dekoracích, střihu, zvukové stopě a celkovém rytmu. Tento přehršel harmonicky uspořádané kreativity slouží jako smyslový stimulant, přičemž každý okamžik nabízí divákovi, který jinak podléhá výpadkům mozkových funkcí, intenzivní magnetizující působení.

 

Trochu jsem se bála, jak Anderson zareaguje na dílo, které se snaží na jeho dílo přenést tak specifický soubor interpretací. Zeptal jsem se ho, jak se cítí, když je toto dílo napsáno. Jeho odpověď zaplašila hrůzu a zacválala tam, kde není žádné stigma, jen vděčné úhly pohledu.

"Jak se cítím? Víte, je zajímavé, že lidé, kteří se identifikují jako neurodivergentní, mají často zvláštní zaměření ve vnímání věcí, jiný způsob zpracování informací. Líbí se mi představa, že existuje publikum, které svým způsobem věnuje mimořádnou pozornost a vnímá film jinak. Případně vidí film více tak, jak ho vidím já, jako tvůrce, a také z něj má větší užitek, pečlivější soustředění. Ale hlavní věc je: k čemu to vede? Doufám a cítím, že to vytváří emocionální zážitek, který je jiný, protože je to emocionální zážitek, který by mohl být inspirován tím, že si více všímáme detailů, více do věci vtáhneme. Zajímalo by mě, jestli to má smysl, a zajímalo by mě, jestli je to pravda."

 

Dává to smysl a doufám, že je to pravda.

Ačkoli je každý záběr v každém Wesově filmu světem v zrnku písku, přece jen je tu jeden, který vyniká jako vrchol postav s kódem ND, které (dalo by se říci) existují ve starší podobě jako mladší hvězdáři Woodrow a Dinah v Asteroid City. Když se ohlédneme za Andersonovým filmem o mladistvé lásce Moonrise Kingdom/Království vycházejícího měsíce z roku 2012, oba předčasně dospělí hrdinové existují nesnadno se všemi kromě sebe navzájem. Dvanáctiletá Suzy (Kara Haywardová) je prchlivá, má sklony vybíjet si zlost na rodičích (divokými poznámkami), vrstevnících (házením nůžek) i na sobě (úderem do zrcadla).

Osiřelý skaut Sam (Jared Gilman) je zpočátku zesměšňován a odmítán svými kolegy a zůstává zaměřen na dovednosti pro přežití, jako je orientace, rozdělávání ohně a umění úniku.

Suzy a Sam se seznámí poté, co se Sam vydá do zákulisí a najde ji převlečenou za havrana během církevního představení Brittenovy opery Noye’s Fludde.

(Praotec všeho dneska všeho živého Noe...)

Z jejich následné korespondence se stane plán společného útěku do klidné zátoky v New Penzance, kterou mapa nazývá Mile 3.25 Tidal Inlet. V závěrečné scéně filmu vidíme, že Suzy, knihomol s poetickou představivostí, ji překřtila na "Moonrise Kingdom". Kdybychom chtěli posunout poetickou představivost ještě o kousek dál, mohli bychom říct, že "Moonrise Kingdom" symbolizuje neurodivergentní útočiště, kde se můžeme odmaskovat a být svobodní.

 

Haywardová hraje jako pevně semknutá pružina, jejíž zoufalý citový stav je maskován výrazným stylem, dokonalým líčením očí a botami z nedělní školy.
Zatímco když se cítí v bezpečí, je schopna být roztomilá, když je toto bezpečí vybičováno, vztek a syrovost se vrátí desetinásobně. Neuvěřitelná je scéna, která se odehrává poté, co jsou uprchlíci nalezeni a odvezeni do oddělených domovů.

Suzyina matka paní Bishopová (Frances McDormandová) svou dceru oplachuje houbou ve vaně a přitom se k ní chová jemně povýšeně. "My ženy jsme citovější," říká. "Nenávidím tě," odpoví Suzy jako kamenná zeď, ale jen o chvíli později, když mluví o lásce k Samovi, je zcela odhalená, i když to její matka nezaregistruje, rozptýlená tím, že si Suzy propíchla uši háčky na ryby.

 

"Tyto rodičovské vztahy jsou formou vyjednávání, kdy se vás snaží diagnostikovat. Snaží se zjistit: 'Co je s tebou špatně? Proč je moje dítě divné?"

"Nebudu brát vážně to, co říkáš, protože vím, že jsi divný," říká Crawfordová, která vidí Moonrise Kingdom velmi specifickou optikou.

"Pro mě je to film o dvou autistických dětech, které se navzájem najdou a obě jsou autistické různým způsobem. Samovi je tak nějak dovoleno být – je mu dovoleno zajímat se o skauting a mít své malé obsese, zatímco Suzy ne.

Myslím, že právě v tom se v dětství projevuje genderový rozdíl: kdo je podivín a kdo ne. Wes Anderson je tak dobrý, protože v něm máte společensky neohrabané ženy. A to je něco, co nám není dovoleno. Na Suzy Bishopové se mi líbí, že je jí to úplně jedno."

 

Umění je Rorschachův test a neurodivergence není monolit.
Zatímco Crawford vidí v Suzy autismus, já vidím emoční dysregulaci, příznak exekutivní dysfunkce.

Neurozobrazování odhalilo, že aktivita v prefrontální kůře a amygdale (místa mozku spojená s kontrolou každodenních úkolů a regulací emocí) je u mozku s ADHD změněná.

A zatímco klišovitý obraz ADHD je hyperaktivní chlapec, který nedokáže sedět v klidu nebo se soustředit, u dívek a žen se hyperaktivita může projevovat nestabilní náladou.

"Často jsou emočně intenzivní a reaktivní, i když se snaží aspekty této reakce skrývat. Mají tendenci se poměrně snadno rozčílit a 'přehnaně' reagovat na stres, cítí se snadno přetížené, otrávené a zraněné," píše doktorka Joanne Steerová v knize "Porozumění ADHD u dívek a žen".

Přečetla jsem to Samantě Hiewové, která říká, že s tím souhlasí, ale dodala by více souvislostí: "Emoční dysregulace má vždy nějaký spouštěč, není to něco, co propukne z ničeho nic. Lidé, zejména dívky, mohou být častěji dysregulovaní, pokud se cítí odmítnuti nebo nepřijati svými vrstevníky.

A když se to stane, je to od nuly do 100, je to intenzivní. A to proto, že více cítíme v našem těle – mozek člověka s ADHD obvykle cítí, slyší a vnímá dříve, než myslí."

 

Hiewová používá termín "únos amygdaly" pro situaci, kdy jsme tak emocionálně zahlceni, že nám nic nedává smysl a my se zhroutíme.
"Buď se můžete rozplynout a vzteky vyprsknout a pak křičet, nebo se můžete uzavřít a ztratit schopnost mluvit, protože jste tak senzoricky přetížení," říká.

Jediným východiskem, když k tomu dojde, je odebrat se nebo se nechat jemně odvést do "klidné místnosti, aby se osoba zpomalila, zregulovala a vydýchala. Protože jakmile to jednou začne, je velmi těžké to zvrátit."

 

5. dějství
Kino Wese Andersona je kontrolovaným prostředím, které uklidňuje mou smyslovou zahlcenost a dává mi pocit bezpečí, než ve mně podnítí pocit, že žiji, že jsem dojata postavami a že žasnu nad podpůrným vesmírem, jehož organizační principy dávají jejich emocím šanci na smysl.

Snad nejhlubší aspekt Andersonova filmu, který v mém těle vyvolává dopaminovou fiestu, souvisí s tónovým rozsahem.

Ty nejhorší postavy drží lehce v rukou se světáckým humorem, který se vyhýbá jakémukoli hodnocení jejich činů. "Hrubost je pouhým výrazem strachu. Lidé se bojí, že nedostanou, co chtějí. I ten nejstrašnější a nejnepřitažlivější člověk potřebuje jenom milovat, a otevře se jako květina," prosí M Gustave své zaměstnance v hotelu Grand Budapešť, aby to po útěku z vězení rozehrál, když zjistí, že jeho chráněnec a komplic Zero selhal v tom, že: nedokázal najít úkryt, nepřinesl falešné fousky ani falešné nosy a že jako poslední kapku rozladěnosti zapomněl přinést Gustavovu charakteristickou vůni: L'air du panache.

M Gustave pronese hluboce krutou tirádu a zeptá se, proč se Zero – imigrant – obtěžoval přijet do Zubrowky.

Zero místo odseknutí smutně odpoví: "Válka" a M Gustave se po způsobu člověka s ND celý svěsí po zhrození, při němž si uvědomil, že ztratil ze zřetele druhého a vzal si na mušku cenný vzájemný vztah.

Pocity jsou projevem uvolňování chemických látek v mozku; dopamin znamená očekávanou radost, serotonin a oxytocin pozitivní spojení s druhou osobou.

Na druhé straně stres spouští kortizol a vyvolává úzkost.

Je známo, že lidé s ADHD mají sníženou hladinu dopaminu (a noradrenalinu) a vyšší hladinu kortizolu než lidé bez ADHD a někteří z nás jsou náchylní k rychlým řešením – ne všechna jsou zdravá – ve snaze cítit se opět dobře.

Naštěstí pro M Gustava mu Zero okamžitě odpustí a jejich pouto pokračuje, což vede k tvorbě serotoninu na všech stranách, včetně investovaného divákem.

A jak říká Samantha Hiewová: "Tvořivost je nejtrvalejší dopaminergní potěšení a to může pocházet z jakéhokoli zdroje – oceňování umění je formou tvořivosti."

 

M Gustave přednese Zerovi vášnivou omluvu plnou sebeobviňování, která vyvrcholí upřímným prohlášením: "Je to ostudné a neodpovídá to standardům hotelu Grand Budapest... Jménem hotelu se omlouvám."

Skutečnost, že utrpení postavy a veselost jejího projevu jsou obsaženy ve stejném okamžiku, je znát na sebevědomém neurodivákovi, který se cítí směšně, když ho rutinně srážejí na kolena drobné a předvídatelné komplikace.

Tato dualita odkazuje na výrok Charlieho Chaplina: "Život je tragédie v detailním záběru a komedie v záběru dlouhém".

Když to povím Jasonu Schwartzmanovi, řekne: "Já to žiju," a vypráví mi anekdotu o tom, jak poprvé sledoval Rushmore s publikem:

 

"Smáli se na několika místech, kde jsem to nečekal. Nejdřív jsem si myslel, že se smějí mně, jak jsem špatný. Říkal jsem si: 'Proč se smějí? To by nemělo být vtipné'. Říkal jsem si: 'Bože, to není vtipné. To má být tak vážné! A pak jsem si uvědomil: 'Ale to JE vtipné, protože to pro něj [Maxe] tolik znamená'.

Naopak u filmu Asteroid City si vzpomínám, že jsem ho viděl a lidé se místy nesmáli.

Uvědomil jsem si: 'Aha, oni se nesmějí proto, že to není vtipné, oni se nesmějí proto, že je to pro ně smutné.'

Je to opravdu o tom, jak se rozhodnete přistát. Jedna věc, která se mi na práci s Wesem opravdu líbí, je, že všechny tyto věci jsou ve hře, a přitom nemusí být tak vyhraněné. Někdy Wesovi řeknu: 'Myslíš, že je to tohle, nebo je to tohle?' A on na to: 'Obojí?'"

 

Uspořádaná estetika Andersonova světa tuto "obojí" podporuje. Jeho stylizovaný vizuální podpis – tolik zralý na povrchní parodie – je způsobem, jak neobětovat žádný detail, který by mohl posílit příběh, charakter nebo náladu.

"Dělám je [filmy] svým způsobem uspořádaně, abych se pokusil efektivně předat informace, předat věci co nejjasněji," říká Anderson, "protože často mám pocit, že se snažím vložit spoustu informací do jednoho záběru nebo jedné sekvence, a chci se pokusit přijít na to, jak to udělat, aby to bylo opravdu všechno jasné."

V rámci této snahy o přehlednost Anderson dělá něco pro autismus, když nás seznamuje s místem, kde se děj odehrává, ještě předtím, než začne.

Úvod do filmu "Asteroid City" zahrnuje kamerovou prohlídku všech klíčových míst – dvanáctimístné jídelny, motelu, reklamy zobrazující kráter po meteoritu, rampy dálničního nájezdu vedoucí odnikud nikam – z nichž každé je vyvedeno v uklidňujících barvách a jasně označeno lákavým písmem.

Teprve pak se objeví Augieho auto.

Rámování filmu jako divadelní hry znamená, že jsme svědky zázraku, kdy dramatik Conrad Earp v podání Edwarda Nortona popisuje své "Město Asteroidu", a pak, hey presto, jako kouzlem, se ono objeví a světlo pouštního slunce není ani teplé, ani chladné, ale vždy čisté a především nelítostné.

Efekt představivosti chrlící plně zformovaný svět není jen úhledným vizuálním trikem, ale je nesmírně dojemný pro člověka s ND, kterému se snaží sdělit základní informace.

Anderson má nejen jedinečnou představivost, ale také prostředky, jak ji zprostředkovat armádě citlivých tvůrců, kteří ji od základu vybudovali. Tento počin je úžasný a melancholický, protože připomíná, jak daleko jsou naše životy od tohoto sofistikovaného snového světa.

 

"Líbí se mi ta míra kontroly, protože skutečný svět se často vymyká kontrole," souhlasí Crawfordová, "věci nejsou řízené, nejsou symetrické. Věci nejsou organizované. To může být opravdu nepříjemné. S přibývajícím věkem jsem se s tím naučila lépe vyrovnávat. Aklimatizujeme se. Když něco není v dokonalém úhlu 90 stupňů, není to konec světa, ale může to tak působit. Zatímco ve filmu Wese Andersona by to byl konec světa. To by se nikdy nestalo. To se nesmí stát. Protože kdyby se to stalo, nebylo by to na kameru. Nebylo by to na film. Je opravdu zvláštní, že když se díváte na film Wese Andersona, víte, že nic nebude mimo místo. Vím, že když do něj vstoupím, budu v bezpečném prostoru."

 

Hiewová sleduje tuto smyslovou citlivost až k jejímu zdroji: "Existuje část lidského mozku, kde lidé přijímají smyslové podněty ze svého okolí, ať už jde o hudbu nebo zpěv ptáků, nebo o to, co vidíte za jasného denního světla nebo ve tmě, co cítíte, co chutnáte."

To všechno jsou vjemy, které jsou při neurodiverzitě zesílené.

Pokračuje: "Viděli jsme snímky mozku autistických dětí v raném dětství, kdy procházejí tak obrovským vývojem mozku a propojení je tak sofistikované. Proto je známo, že mnoho autistických dětí je docela chytrých, ale také náchylných ke smyslovým kolapsům, protože množství informací, které dostávají z okolí, je mnohem větší než u mozku bez této smyslové vnímavosti."

 

Extrémní citlivost není tak špatná, protože když se hvězdy srovnají, cítíte se kurevsky živí jako nikdy předtím.

Snad nejhlubším zdrojem potěšení (které by člověk s ND nikdy neměl brát jako samozřejmost) je pocit spojení s druhým člověkem, ať už přímo, nebo prostřednictvím jeho umění.

V naší kultuře se vžilo slovo "parasociální", které popisuje jednostranné vztahy se stranami (často slavnými), které nevědí, že existujeme, nicméně to nepopisuje životní sílu, která může proudit mezi uměním a jeho ctiteli, zažehnout naději v místech, kde vládne beznaděj, a znovu nás spojit s něčím posvátným, co se vytratilo z dohledu.

 

Posvátným.

 

Hiewová upozorňuje, že "ti z nás, kteří toho v životě tolik maskovali, nevědí, která z našich identit jsme my. Mindfulnes/Všímavé uvědomování si/se dobře pomáhá neurodiverzním lidem, protože nám může umožnit vrátit se do přítomnosti a ocenit to, co máme."

Tvrdí, že film Wese Andersona je natolik pohlcující, že v nás navodí stav mindfulness, aniž bychom se o to museli snažit.

"Když se na něco jeho díváte, máte 3D zážitek se zvukem, obrazem a pocitem. Skoro vás to nutí, abyste si všímali barev, protože on umí úžasným způsobem vytvořit kulisy, které vás naladí na to, co se s vámi děje. Díky němu si více všímáte, aniž byste o tom věděli."

 

Nic vnějšího – ani ten nejmilovanější člověk, ani to nejhlubší umělecké dílo, ani sex, ani drogy, ani rock'n'roll – nemůže být trvalým všelékem na pocit nesouznění s širší společností.

Jde spíše o to, že v okamžiku uvědomění (nebo v celovečerním filmu) zažijeme záblesk vytržení, které je dostupné lidem s naším nastavením, a poháněni tímto zábleskem jasnosti se můžeme rozhodnout upřednostnit minulé aktivity, které hovoří k našemu nejautentičtějšímu já.

 

 

Epilog
"Neexistuje špatný způsob, jak se cítit"
Existují filmy, které využívají některý z aspektů toho, co Anderson dělá, pokud jde o přívětivost ND: pastelová konfekce Paraplíček ze Cherbourgu Jacquese Demyho; omamný technicolor díla Douglase Sirka; pohlcující noční můry Guillerma del Tora; syté barvy padesátých let v Carol Todda Haynese a hravá filmová gramatika jeho nadcházejícího prosincového května.

Zkrátka každý filmař, který si hraje s "obojím" vytváří fantazii s rozpoznatelnými detaily, která nabízí únik i zakódovaný význam.

 

Ještě napínavější jsou filmy, které využívají změny formy k ilustraci vnitřních posunů svých postav.

Ve filmu Dariuse Mardera Sound of Metal je zvuk ztišený, aby vyjádřil zdrcující pocit Rize Ahmeda, který ztrácí sluch; ve filmu Coralie Fargeatové Revenge je Matilda Lutzová snímána jako videoklipová Lolita, která kopíruje perspektivu svých násilníků, dokud se nestane pomstychtivou hlavní hrdinkou – a kamera ji přerodí v lovkyni.

Film Pleasantville Garyho Rosse je celý černobílý, dokud sex a kultura nezpůsobí, že do záběru vstoupí barva.

Ve filmu Xaviera Dolana Mommy dochází ke změně poměru stran, která dopadá jako euforická, prchavá svoboda.

Tyto typy voleb přinášejí skutečnost, že bytí ve světě nezasáhne/není zasaženo vždy stejným způsobem.

To platí pro každého, ale v mé neurodivergentní zkušenosti je to mimořádně výrazné. Někdy se cítím vyčleněná ze společnosti – můj boj o komunikaci mě odsouvá do samoty – a někdy se cítím jako slavná součást toho všeho.

To, co dělá rozdíl nejčastěji, případně většinou vždy, souvisí s jednotlivými lidmi a s tím, zda se objeví.

 

Proto se vše točí kolem Richieho Tenenbauma a způsobu, jakým jeho zoufalství a přežití Wes Anderson zarámoval.

"Způsob, jakým jsme ho natočili, byl velmi tichý a velmi soukromý," říká Anderson, "natočili jsme ho velmi pozdě ve filmu, částečně proto, že Luke Wilson má vousy a vlasy a všechno se mu ustřihne, takže ho musíte natočit na správném místě příběhu."

Natáčelo se v opuštěném sídle v Yonkers: "Luke byl velmi připravený. Lidé, kteří spolu pracovali, byli do té doby natolik spjatí a propojení. Pravděpodobně se na duševním zdraví Luka a Billa Murrayho začalo podepisovat to, co se dělo s jejich postavami."

 

Prostřednictvím scénáře Anderson přihodí společníka, kterého Richie nevidí, ale my ano.

Poté, co dokončil fázi stříhání vousů nůžkami, uhladil si pěnu na tváři a oholil si jednu úhlednou čárku vousů, Richie říká do zrcadla: "Zítra se zabiju," i když to má v plánu udělat hned.

Je to věta, kterou původně pronesl herec Maurice Ronet v zoufalé básni Louise Malleho The Fire Within/Oheň v nitru/Bludička, filmu z roku 1963.

Působí tak, že osamoceného smolaře k sobě poutá balast filmové historie.

Existují i pouta blíže k domovu. Perspektivní obrat nastane hned poté, co Dudley najde Richieho zhrouceného v koupelně a vydá ze sebe výkřik, ztichlý pod soundtrackem písně Needle in the Hay od Elliota Smithe.

Nyní Tenenbaum po Tenenbaumovi dostává zprávu o svém pokusu a spěchá do nemocnice, jako by Společenstvo zkřížených klíčů vydestiloval do čiré naléhavosti.

Je jasné, že Richie nedokáže pochopit míru svého propojení s ostatními lidmi.

Je avatarem pro všechny, jimž pocit odcizení brání uvědomění si lásky v jejich životě.

 

Pocit odcizení může vzniknout, když se vnitřně peskujete za to, že nejste "normální" nebo "přímí", a může vzniknout začarovaná spirála, kdy čím divněji se cítíte, tím více se izolujete. Může se zdát, že je nebezpečné z tohoto místa zvýšené citlivosti vystoupit s vědomím, že i neúmyslná maličkost může způsobit, že sklouzneme hlouběji do studny.
Na druhou stranu je to ale také stav, který je způsobem dokořán vnímavým pro laskavost, přijetí a moudrost, která říká: tato osamělost je velmi lidská.

 

Filmy Wese Andersona jsou plné svérázných ztracených duší, které se nějakým způsobem drží svého místa v pokrevních a/nebo nalezených rodinách.

Vlastnosti, které je činí nešťastnými, Anderson, jejich tvůrce, oslavuje jako součást jejich lidskosti. Normalizovat bolest existence a vyprávět příběhy, kde je to status quo – prostě standardní emoční nábytek – znamená dát divákům povolení cítit své pocity čistě bez dalšího břemene odsudku navrch.

 

Hvězda Kmotra, potomek dynastie Coppolů a matka Jasona Schwartzmana, Talia Shireová, má k tomuto tématu prostřednictvím svého syna co říct. Přepínám proto na Schwartzmana:

"Když mi v mládí zemřel táta, máma mi řekla: 'Neexistuje špatný způsob, jak se cítit.' Nevěděl jsem, co to znamená. Později si vzpomínám, jak jsem se rozhlížel kolem sebe a všichni plakali, ale já ne. Pak jsem si říkal: "Jsem špatný člověk, protože nebrečím?". Takže se spíš soudíš za to, jak se cítíš, než že bys jen cítil, že? O tom je podle mě Asteroid City. V mnoha ohledech je to jako: "Prostě to cítíš. Nesnažte se o tom příliš přemýšlet. Je to jako smutek, je to proces. U Wese neexistuje špatný způsob, jak se cítit."

 

Translated with DeepL.com (free version)

 

---