Bílé peklo

  Pomalu se probouzel. Bylo mu podivně lehce, jakoby se vznášel, jakoby snad ani neexistovala gravitace. Chtěl ještě chvíli spát, leč onen pocit neskutečné, opojné lehkosti mu v tom bránil. Tušil, že venku určitě svítí slunce. Měl stále větší chuť otevřít oči, rozhlédnout se po svém pokoji a uvidět sluneční světlo za oknem s oranžovými závěsy.

  Otevřel oči. Nic. Bílo. Vše kolem pohlcovalo neproniknutelné bílo. Zamrkal očima, ale ani to nepomohlo. Stále bylo všude tiché a hladové bílo. Pokusil se pohnout rukou. Nemohl. Něco nebo někdo mu ji držel pevně přichycenou k lůžku. Zvláštní lehkost, kterou pociťoval před chvíli, se začínala postupně vytrácet. Cítil, jak mu těžknout končetiny. Měl pocit, jakoby se propadal tíhou svého těla. Byl ochromen bílým prázdnem, které jej obklopovalo. Neslyšel nic než svůj dech a vytrvalý tlukot srdce.

  Pokoušel se nějak rozumně si vysvětlit co se děje, leč nekonečné bílo se zahryzávalo do jeho mysli stále hlouběji. Nebyl schopen jakkoliv racionálně myslet. Z pórů po celém těle mu vyrazil studený pot. Celý se rozechvěl strachem. Chtěl začít křičet, ale úzkostí se mu sevřelo hrdlo. Panika. Lapal po dechu. Z úst se mu draly sípavé zvuky. Snažil se vytrhnout bílému sevření. Nebylo jak.

  Najednou cítil, jak se jej někdo dotýká a promlouvá k němu laskavým hlasem. „Georgu, co tady blázníš ? Tys zase v noci vyváděl, celý jsi se zamotal do prostěradla. Počkej, pomůžu ti.“