19.1.2001 večer
první veršovánka po dvaceti letech půstu a půl roce marného povzbuzování. Napsala sem to jako odpověď pro Cheris, svojí neteř:
CHERIS --- 19.1.2001 19:47:51, cyber.cz
TEBE UŽ NEHLEDÁM
Proč jdeme pustou krajinou,
když slunce září nad hlavou.
Hledáš kytku, nemáš štěstí.
To, co hledáš, uschne v listí,
Prach.
Jakou to jdem krajinou,
když nohy pálí a tam v dáli
svítí světlo,
Jas.
Tak mě necháš napospas.
Ty jsi blízko a už v dáli,
nevidím Tě, oči pálí jako
Ďas.
Říkám si, tak jednu nitku
najdu snad.
Dovede mě na kraj světa, nad
Propast ?
bože, kde jsi, spravedlnost,
domáhám se vyšší moci,
avšak tady bez pomoci, na
Pospas.
Jakou jsme šli krajinou,
když tolik zmátla moji duši.
Ve skalách jsem zapomněl, kdo jsem ?
Nevíš, nevím, nevíme, kdo jsme ?
Často se tak opouštíme,
Hledáme se s jinou duší pro
Jinou.
Tak jdeme pustou krajinou…