Johanka

JOHANKA

Škrtnu sirkou.
Oblohou projede žlutý blesk.
Nezahřmí.
Spálím si prsty. Aspoň si to myslím. Necítím to. Necítím nic.
Škrtnu sirkou.
Oblohou projede zelený blesk.
Nezahřmí.
Zapálím konec cigarety. Nasaji do plic její teplý vzduch. Zavřu oči.
Škrtnu sirkou.
Oblohou projede rudý blesk.
Nezahřmí.
Pozoruji velblouda na krabičce od cigaret, má na sobě devět číslic.
Tvůj telefon.
Naděje.
Moje láska.
Zrada.
Tvoje láska.
Naše minulost.
Naše budoucnost.
Beznaděj.
Život.
Škrtnu sirkou.
A malý plamínek přeskočí na velblouda a začne ho se zvláštní škodolibostí olizovat.
Rychle vytáhnu z krabičky poslední cigáro.
Zachráněná Johanko z Arku,
jak se cítíš?
Není ti smutno?
Škrtnu sirkou.
Srdce dostane elektrickou ránu a z nebe mých očí se spustí déšť. Smáčí vyprahlou poušť duše.
Cigarety s velbloudem.
Johanko, nechybí ti bolest?
Škrtnu sirkou.
Johanko, pláčeš?
Škrtnu sirkou.
Neutečeš!!!
Až se ráno vzbudím, půjdu si dát kafe a škrtnu sirkou nad koncem poslední cigarety. Velbloud  spálený na popel se škodolibě usmívá:
"Jednou tě dostanu! A když né já, tak ty sama."
Johanko?!!!
Její široké bílé roucho vlaje ve větru.
Podává mi sirky.
Oblohou projíždí jeden barevný blesk za druhým.
Velbloud se směje.
Johanka křičí.
Já škrtnu sirkou.
Sfouknu ji.
Nemohu.
Škrtnu sirkou.
Sfouknu ji.
Johanko, nemohu!
Johanka se směje a tančí s velbloudem nahá na hranici.
Dávno vyměnila svou krev za trochu zdánlivého štěstí.
"Už nejsem jen JÁ," šeptá.
"Teď jsem JÁ a TY, jsem MY."
Směji se a tančím s velbloudem nahá na hranici.
Zahřmí.
Škrtnu sirkou.
Zahřmí.
Škrtnu sirkou.
Zahřmí.
Škrtnu sirkou.
Natahuji ruku k tvé.
Držíš v ní cigarety s velbloudem a nutíš mě jít jak osla dál.
Dél. Dál. Dál!
Dej mi pár facek, prosím tě.
Usměješ se a dáš mi pusu.
Na rozloučenou...
Škrtnu sirkou.