noční myšlenky

 Je noc. Temné mraky, přes které nejde vidět

 ani na měsíc. Měsíc, který je bledý a chladný,

 ale měsíc, který je můj jediný přítel. Přemýšlím,

 pořád jenom přemýšlím. Ale já nechci.A stejně

 musím. Kdo mi dal možnost myslet? Kdo za mnou

 posílá takové myšlenky? Myšlenky, které se

 vracejí pořád dokola, nedají mi spát, které mě

 trýzní, myšlenky, které mě za chvíli přivedou

 k šílenství. Já chci umřít. CHCI UMŘÍT! Jsou tu,

 pořád, pořád, musím myslet, vzpomínat, vybavovat

 si pořád jedny a ty samé okamžiky, každý detail,

 každý pohyb. Nedá se to vydržet, nedá, vím, že

 šílím! Co se to se mnou stalo? Co jenom? Proč

 si ho pořád musím vybavovat? Co se to se mnou

 děje? Jsou tu zase, vidím, jak se směje, jak

 se mi dívá do očí, cítím jeho rty na svých,

 vidím jak hraje a slyším jeho překrásný hlas,

 vidím jeho krásné a silné ruce a po tvářích mi

 už zase tečou slzy. Další a další, řinou se z

 mých očí a já nevím proč. Ani je nechci zadržet,

 chci plakat. Ale proč? Proč to všechno? Co se to

 děje? Proč nemůžu umřít? JÁ CHCI ZEMŘÍT!!!CHCI!!

 Smrt je moje jediná vysvoboditelka. Zbaví mě těch

 myšlenek,zbaví mě všeho, nebude nic, jen pokoj a mír.

 Zase jsou tady, zase ho vidím a i když jsem přestala plakat,

 slzy se mi derou do očí znovu. Jsem snad zamilovaná?

 Je to možné? Může se to stát i takovým lidem jako jsem já?