balónek

   ruce dětského snu jednou v noci uplácaly ze vzduchu a stébel jarní trávy lehce zelený balónek. dětská duše rozpustila se v něm zcela, přisála se k němu jako k matčině dudlíku a nafukovala jej vlastní radostí.
   balónek průzračněl a duše se v něm schovávala. jakmile se cítila úplně bezpečně, udělala duhový uzlík. uzlík nebyl nikterak pevný, držela jej pohromadě ona jiskřička radosti.
byl všude a nebyl nikde, věděl o něm jen ten, kdo se nebál jej spatřit a dovedl se radovat.
   plynul, stoupal a klesal, světlem i tmou. první jej spatřila malá holčička, která venčila svého vytouženého psíka, kterého ovšem nikdy nedostala. ale stejně svého rusochlupatého miláčka brala s sebou do školky, kde jej schovávala pod tričkem.
   usmála se na balónek, jenž se nechal přitáhnout prstýnky jejích vlásků. pohodlně přistál a připojil se duhovým uzlíkem a doprovodil holčičku do školky. psík sice malinko vrčel, ale za chvilku usnul. prstýnky si tiše šeptaly s uzlíkem, zatímco dívenka si koukala po ranním světě plném skřítků a meluzín. když došla do školky, přelezla plot a v tom okamžení se balónek plynule vznesl a letěl dál.
holčička rozpustile zamávala a toho dne nikdo nechápal, jak je možné, že jí mezi prstýnky vlasů prosvítá duha.
   duši balónku se o něco ulehčilo, přitom nevěděla, že by ji něco tížilo. cítila, že se přiblížila ke hvězdám.