Mladičká básnířka

Mladičká básnířka

Mladičká básnířka s korálky nad kotníky

bouchala  na dvířka paláce poetiky…

Jaromír Nohavica

 Mladičká básnířka – dlouhé blond vlasy, střední postava, upřímné a zvídavé oči. Chodila po světě, jen co noha nohu mine a užívala si nejlepší léta svého života. Tichá, mírná a často duší nepřítomná pozorovala lidi a hádala jejich osudy. Smála se i plakala, filozofovala i házela věci za hlavu. Dosti náladová, ale přesto svá. Jako anděl vstupovala do životů lidí, měnila je k lepšímu obrazu a pak je zase tiše opouštěla.

  V sedmnácti byla na vrcholu svého bohémského života. Zakusila všechny jeho slasti i strasti, vydávala své verše a obstojně studovala na gymplu. Setkávala se s intelektuály, obyčejnými lidmi i tou nechudší chudinou. Ke každému se posadila, dlouho ho poslouchala a debatovala s ním o životě. Každý jí měl co říci. I ten nejposlednější žebrák mohl, když mu zaplatila pivo či našla přístřešek, vyprávět svůj neobyčejný životní příběh.  A jak rád.

 Jak tak putovala od člověka k člověku, od osudu k osudu, neustále hledala jakýsi smysl života, životní řád a harmonii. Jednou ho na nějaký čas nalezla v psaní poezie, jindy v marihuaně a nejčastěji ve volné lásce. Chtěla naplnit celou svou duchovní i tělesnou stránku. Musela poznat všechny rozkoše světa a hned na to upadla do silných meditativních stavů.  Nakonec ale všechny své stavy reprodukovala v poezii. Někdy napsala nádherné milostné verše, někdy odu na rozkvétající jarní přírodu a mír na světě a někdy se vypsala ze svých nejdivočejších depresí pod vlivem narkotik či alkoholu.

 Bohémský život jako řemen.

Když se navršil osmnáctý rok jejího života, rozhodla se začít žít tak, jak by se mělo. Zapomněla na drogy, alkohol či sex a věnovala se výlučně psaní. Nejprve vydala několik povídek o tom, čím za poslední roky prošla. Tím uzavřela za svou minulostí dveře, vzala si z ní jen to nejlepší a mohla jít dál. Touha po poznání světa a nalezení jeho smyslu v ní však zůstala i nadále. S intelektuály se stýkala pořád a od nich nabrala mnoho mouder, která posléze sdělovala svým čtenářům. Jako o pacifistku lásky a filozofku však o ní nikdo neměl zájem. Za čas jí došlo, jak těžké břímě nese a propadla depresím. Uvědomovala si ale, že se již nemůže vrátit tam, odkud se jen strašně těžko dostávala a tak napřela své sily k poznání mystiky a poznání přírody. Doufala, že zde by mohl najít odpověď na nezodpovězené otázky. Čím dál více se věnovala meditaci, navštěvovala alternativní semináře a za čas jí mystika a duchovní nauky pohltily doslova.

 Když si byla jistá, že již konečně našla svůj smysl života, tu jí napadlo, že neustálá meditace a dodržování mystických zásad jí upírá jednu zásadní věc – svobodu. Svobodu, která pro ni byla v životě tak důležitá. V tomto okamžiku rozvázala svá mystická přátelství a začala opět psát. Hlavním tématem se ted staly události a příběhy minulých měsíců. Stejně jako v prvním případě, její dílo bylo dosti žádáno, ale jak se od něj oprostila a začala opět psát svá díla filozofická, čtivost a poptávka zase okamžitě klesly.

 Ted už neviděla jinou možnost, než opět začít svůj bohémský život. Chlastat, fetovat a oddávat se sexuálním praktikám s lidmi, které ani neznala, v dobrodružství na jednu noc. Tito lidé vstupovali do jejího života, mladičkou básnířku poznamenali a zase zmizeli. Zanechali v ní ale nesmazatelnou stopu a ona už nikdy nezůstala stejná.

 Cim dál více propadala zoufalství a démonu alkoholu, ztrácela svou krásnou milou (přesto však pevnou a jistou) duši a zanedlouho ani nevěděla, kdo vlastně je.

 Probouzela se na neznámých místech, bavila se s neznámými lidmi a dělala neznámé věci. Netušila proč je a proč žije. Často se objevila na záchytce a ráda provokovala policii. Zahrávala si nejen se zákonem, ale i sama se sebou a se vším okolo sebe. Všechny naděje na nalezení pravé cesty života se vytratily a ona už nevěřila, že existuje něco, pro co by mohla žít. Přesto však nespáchala sebevraždu, protože cítila, že nechápe, proč by to měla dělat. Všechno kolem ní se jí náhle zdálo zbytečné a příliš namáhavé. Netušila však, jak z toho ven.

 V této strašné době plné vyčerpávajících stresů a beznaděje našla kdesi své desky s rozepsanými rukopisy z dob její největší autorské slávy. A byly to právě ty nedoceněné a málo žádané spisky, které veřejnost zavrhla, ale které pro ni měly daleko větší význam, protože popisovaly to, co ji na tomto světě nejvíce těšilo. Když zrovna nebyla pod vlivem alkoholu, začetla se do svých dílek a po dlouhé době se na její tváři objevil blažený úsměv. Pochopila, že teď se musí vrátit zpátky tam, odkud se sem dostala a znovu začít psát.

 Vzala si čistý list papíru a pokusila se napsat pár odstavců. Kupodivu zjistila, že jí to ještě celkem jde a tak začala psaním trávit čím dál tím víc času. Zapomněla v psacím afektu na vše, co jí do té doby sužovalo a jakkoli by se jistě její dílko nikomu moc nelíbilo, psala o kráse života a o tom, proč stojí za to žít. Pak sepsala cosi, co mapovalo její depresivní éru a dostala se k menšímu finančnímu obnosu. Pak zase vesele psala to, co jí bavilo a ačkoli to nikdo nečetl, ona věděla, že je to to pravé….