Rozchod

Nastoupil do vlaku.

Ostatně jako každý čtvrtek.

Ale dnes byl jiný.

Ten, kdo přišel, neměl nic společného

s frajerským, zábavným a bezstarostným klukem.

"Ona se se mnou rozešla"!

Nastalo dlouhé ticho...

Přemýšlela jsem, co mu mám říct...

Začít o tom, že se k sobě vrátí

a všechno bude dobré?

Že najde jinou a lepší?

Nebo že každý smutek přebolí?

Že vím, jak se cítí?

Všechno mi připadalo

jako hloupé a ohrané fráze.

Podívala jsem se na něj,

na kamaráda, kterého jsem vlastně pořádně neznala

a zahlédla jsem to,

co jsem nikdo nečekala, že u něj uvidím:

V očích se mu leskly slzy...

Smutně jsem se na něj usmála

a pohladila ho pohledem.

On se taky pokusil usmát...

Ty dva pohledy řekly víc,

než by dokázal vodopád slov.

Pak jsem vystoupila

a nechala v tom vlaku sedět

zraněného chlapečka, který nechtěně dospěl

a pokoušel se vyrovnat s tím,

že už nikdy neprožije první velkou lásku.