Vlkům

Individualisté spojeni kouzlem,

samotáři v těsném sepjetí,

dva nezávislí v dobrovolném soužití - vlk a vlčice.

Dva šedí vyznavači Měsíce,

číhají v pláni na myši

a v smečce loví jeleny - nesmělé plaché kazatele,

dva soudci se stejným přesvědčením - vlk a vlčice.

Step tichá,Měsíc na jasné obloze,

do očí,vlku,bodají tě hvězdy.

Duchové promlouvají k tvému smutku,

k žalosti s níž se šineš,

probudit se tě snaží k životu.

Nechal jsi lovu,promáčel tě déšť,

zahnala slabá srna,vítr ti splašil kožich.

V krajině duše stojíš sám.

Zář Měsíce tě neláká.

A opustil jsi místo vůdce,

zanechals smečku rozmarům Ducha,Osudu.

Krátce před smrtí,v pustině,

kde ležel mezi stébly trav,se ještě vzchopil.

Uviděl Lunu nad sebou,vzhlédl k ní a zavyl.

Chtěl znovu sílu,vládu nad vlky,

chtěl uštvat kořist,chtěl její krev,

hrát si se štěňaty,radostně skotačit se svými druhy.

Svobodu,volnost,krásu,moc...

Rozběhl ses za svým cílem a pak

náhle něčím poražen,

padl jsi k zemi,hlavu zvrátil

a svoje tělo daroval jsi smrti.

Zemřela vlčice,zemřel i vlk.