Kristýna

Po čtyřech letech, jsem začala doufat, že večer usnu a ráno se prostě neprobudím. Chtěla jsem umřít. Vlastně jsem neměla žádný důvod žít. I když jsem se sebevíc snažila tomu zabránit, z mých čistých jedniček za písemky a diktáty se staly trojky a čtyřky. Učila jsem se celá odpoledne, ale bylo to k ničemu. A tak jsem v šesté třídě nebyla chytrá, ani optimistická, měla jsem spoustu problémů, Jediné, za co jsem byla alespoň trochu šťastná, bylo to, že jsem byla hubená a měla jsem hezké vlasy. To byla šance, že si třeba jednou najdu kluka. TŘEBA.....

Na začátku sedmičky k nám do třídy přišlo několik nových holek. Věděla jsem, že když nezaváhám, budu mít kamarádku. Možná dvě, nebo tři.

"Ahoj, jsem Hanka, můžu si sem sednout?" oslovila mě nová dívka a já s jejím nápadem souhlasila.

Rozuměly jsme si spolu a já se začala zlepšovat ve škole. Měla jsem dvojky, občas i jedničky.

S Hankou si bylo o čem povídat a já cítila, že se všechno zlepší....

Do dnes nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem se stala nesympatickou pro jednu z mých spolužaček.

Jmenovala se Kristýna, měla dlouhé blond vlasy, výrazně modré oči. Dlouhé nohy a ploché břicho. Úzký pas a na svůj věk velké poprsí. Byla vážně moc pěkná. Byla mnohem hezčí než já. Byla hezčí než kdokoli, koho jsem znala.

Chodila se mnou do třídy od první třídy a nikdy mi nenaznačila jakoukoli nesympatii vůči mně. A po sedmi letech mě nejednou začala ze srdce nenávidět. Dělala mi naschvály, nadávala a posmívala se mi. Prostě mě šikanovala. Myslela jsem si ale, že mám Hanku, že je na mé straně, ale to jsem se mýlila. Kristýna si Hanku přetáhla na svoji stranu. A najednou jsem byla zase sama. Akorát teď to bylo horší, protože jsem proti sobě měla Kristýnu. Díky ní jsem na konci sedmičky měla napomenutí, a v osmičce důtku. Jen proto, že řekla učitelce, jak jsem jí nadávala, jak jsem jí podrazila nohy, jak jsem jí srazila ze schodů. Samozřejmě nic z toho nebyla pravda, ale ona měla "svědky", kteří jí to "dosvědčili". Všechno to byli její přátelé, prolhaní stejně jako ona. A jak jsem se jim mohla bránit? Když jsem to řekla rodičům, nevěřili že jsem Kristýně nic neudělala, a že ostatní lžou.

Nezbylo mi nic jinýho, než to prostě "přetrpět". Zbýval mi už jen rok a půl. Protože mé známky se zase zhoršily na trojky (občas i díky Kristýně, která mi schovala do lavice tahák, a pak řekla učitelce, že opisuju), bylo téměř jasné, že pokud na známkách trochu nezapracuju, musím jít na učňák.

V devítce jsem měla dvojky, sem tam nějakou trojku nebo čtyřku (díky Kristýně) a povedlo se mi sehnat střední školu na kterou by mě vzali bez zkoušek. Podala jsem si tam přihlášku a těšila se až vypadnu ze základky. Až všechna ta hrůza a utrpení co jsem tu prožila, zůstanou jen minulostí...

S mírným napětím, jsem v září usedla do poslední lavice u okna a rozhlížela se po úplně nové třídě. Konečně přišel i učitel.

Krátce se představil a začal číst jména žáků, aby zjistil jestli jsme se dostavili všichni. Poslouchala jsem a čekala až se dostane k písmenu V. Čekala jsem že budu úplně na konci.

"Magdalena Vaněčková" vyslovil starší pán moje jméno "Tady" odpověděla jsem mu a usmála se na všechny co otočili hlavu, aby si mě prohlédly. "Kristýna Vávrová" pokračoval učitel a mě se v tu chvíli zastavilo srdce. "Kristýna Vávrová" opakoval, když se nikdo neozval. Seděla jsem v lavici a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Bylo jasné, že Kristýna Vávrová, která se mnou bude čtyři roky chodit do třídy, je ta samá Kristýna Vávrová, která mi zničila poslední roky mého života. Bylo mi na zvracení a to doslova. Chtělo se mi brečet, ale pořád jsem si namlouvala, že je to jen shoda jmen.

Z mých myšlenek mě probudilo klepání na dveře. Zvedla jsem oči, abych si prohlédla člověka, který vstupoval do třídy.

Hned jsem JI poznala. Vysoká dlouhovlasá blondýna se omlouvala za zpoždění, div se nerozbrečela.

Měla jsem chuť vstát a vyškrábat jí oči. Učitel její omluvu přijal a poslal jí posadit se. Blížila se k mému místu.

Asi metr přede mnou se zastavila, škodolibě se usmála a usadila se na místo přede mě.

Její chování bylo stejné jako na základce. Byla jsem vystresovaná. A zase to bylo všem jedno.

Každý si tady hleděl sám sebe, a tak Kristýna byla proti mně sama. Ale nenašla jsem odvahu se jí postavit.

Na konci druháku jsem si našla kluka. Chodil do vedlejší třídy. Jmenoval se Marek. Neříkala jsem mu o problémech, které mám s Kristýnou, ale nějakým způsobem mi dodával odvahu. Cítila jsem se silná a Kristýně jsem její narážky a naschvály opětovala. Docela jí to zaskočilo. Překvapilo mě ale, že si na mě nestěžuje učitelům. Jakoby něco plánovala.

A taky že plánovala.

Jednou za mnou přišel Marek. Řekl mi, že nečekal, že můžu být tak zlá. Že slyšel, jak Kristýně ubližuju, jak jí trápím, a že se nedá nic dělat, ale musí se se mnou rozejít. Nenechal si nic vysvětlit. Kristýna vyhrála, ale v duchu jsem jí slíbila odvetu.

Přes prázdniny jsem se učila do školy. Ve volných chvílích jsem tajně doufala, že se Kristýna rozhodne přestoupit na jinou školu a já budu mít pokoj.

Jenže, jak jsem na začátku třeťáku zjistila, Kristýna se nerozhodla přestoupit. Měla nové oblečení, nový účes, ale byla to ta stará krysa Kristýna. Hned první den mi řekla jak hrozně vypadám, několika sprostými slovy popsala můj účes, a dodala že mě lituje.

Nenáviděla jsem ji čím dál víc. Ale ona mě taky. Psala mi do sešitů nadávky. Dávala mi na židly špendlíky, lepila mi na záda papírky, na kterých bylo vždy něco nechutného o mně. Lepila mi do vlasů žvýkačky, házela mi do šatní skříňky různé brouky, žížaly a jinou havěť. Pořád jsem ji chtěla nějak ublížit. Dokázala jsem se ovládnout, ale chtěla jsem čím dál víc vidět jak trpí.

Jednoho krásného dne jsem šla ze školy domů přes park a málem jsem omdlela. Po stromech, lavičkách a různých sloupech byly nalepeny moje fotky. Tedy moje, byly to fotomontáže nahých holek s mojí hlavou. Nemohla jsem si jich nevšimnout. Byly všude. Měla jsem vztek, tekly mi slzy a chtěla jsem se pomstít. Tohle fakt přehnala!!!

Šla jsem ke škole, abych zjistila jestli tam Kristýna ještě je, obvykle tam zůstávala a mluvila tam se staršíma klukama.

Před školou nikdo nebyl, mou pozornost ale upoutala otevřená šatní skříňka. MOJE skříňka!! Přiběhla jsem k ní a zůstala jen koukat. Oči se mi opět zavalili slzami. Všechny sešity a učebnice, které jsem tam měla byly roztrhané na malinké kousky, štětce a tužky byly zlámané a tenisky na tělák měly rozstříhané tkaničky. Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi udělat nějakej "průser". Chtěla jsem se pomstít.

-

V tu chvíli jsem se neovládla, ale toho co jsem udělala nelituju....

-

Kristýna bydlela sama v malém domku. Věděla jsem kde to je a vydala se za ní.

Otevřela hned poté co dozněl domovní zvonek, jakoby mě už čekala.

Stála ve dveřích a usmívala se. Nikdy nezapomenu na ten smích, ten smích kterým mi říkala, že zase vyhrála.

Tak to teda NE! Prudce jsem ji srazila dozadu, do jejího bytu. Spadla na zem a vyděšeně mě sledovala.

Pořád se mi do očí valily nové a nové slzy. Kristýna se zvedla a dívala se mi přímo do očí. "Co si myslíš, že děláš?"

zeptala se "drsným" hlasem. To mě ale ještě víc naštvalo a znovu, jen větší silou, jsem do ni vrazila.

Ležela na zemi a vyděšeně mě pozorovala. Bylo na ní vidět, že se už neodváží mi něco říct. Rozhlédla jsem se a do očí mi padl lesklý a velký nůž.

Vzala jsem ho do ruky a prohlédla si ho. Pasoval mi krásně do ruky. Najednou jsem chtěla vidět Kristýnu jak trpí.

Asi jí došlo co chci udělat, protože řekla abych to nedělala. Poprosila mě, poprosila!!! Vzala jsem ji za zápěstí a jedním tahem jsem jí rozřízla žíly. Tolik krve.  Začala křičet a bránit se, neváhala jsem a když se Kristýna postavila, nůž jsem jí zapíchla do jejího plochého břicha. Ani tenhle výraz nikdy nezapomenu. Ta bezmoc v jejím obličeji. Během chvíle byla úplně bledá. Shodila jsem ji na zem a dívala se jak umírá a trpí. Byla skoro celá od krve. Sedla jsem si vedle ní a vyprávěla jí jak jsem trpěla já. Vnímala mě, vím to. Pohladila jsem ji po vlasech a popřála ji dobrou noc.

Sedím teď vedle ní a čekám, až přestane dýchat. Cítím, že jsem vyhrála.

Počkám, až  Kristýna umře, pak  zavolám policii a nechám se zatknout.

Chce se mi spát, ale musím vydržet. Musím si vychutnat tuhle chvíli.