Okno v druhém patře

            Zavřely se dveře, z televize zní pitomá svatební melodie. Bezva, horší už to bejt nemůže. Zase na ní křičela, Domov plný výčitek, sakra!První myšlenka – já se odstěhuju. Má svojí mámu docela ráda, ale má pocit, že jako dcera jí zničila život. (Hale, empatie jí nedělala nikdy problémy, tak mi neříkej, že když cítí výčitky, že je to paranoia, i když ta jí taky jde dobře)

            Kouká na polštář. Zajímavé. První slza. Ne, vždyť si slíbila, že už bude šťastná. Druhá. Tak dobře, jenom pro dnešek!

            Ubrečená položila hlavu na kolena a vraždila otázku Proč. Už se nechce ptát, není žádná chudinka, zatraceně. Pak se otočila, na zemi ležely nůžky…už tak dlouho.

Slíbila jsi, že už to neuděláš

Výčitky!Já ty pitomý výčitky cítim!

Slíbila´s to!

No a co!Mstim se snad na sobě!

Ale svým bližním!

Nekecej mi do toho!
Jsem tak nešťastná…

Tak na to zapomeň – s touhle větou jsme dávno skoncovaly. To už nikdy neříkej!

            Otřela krev. Proč to sakra nebolí? Trocha ironie, vždyť už není kam říznout, všude samý jizvy. Tak člověk se chce v klidu pořezat a ono ani není kam…pěkně hloupý!

A proč o sobě mluvíš ve třetí o sobě?

Protože sem blázen, sakra, tak mi to neber!