Cesty trochu jinak

Cesty trochu jinak

     Dožila jsem se věku, kdy se člověk cítí nepochopený, osamocený a celkově takový nedokončený. Bohužel patřím do skupiny lidí, kterým věci nedojdou tak rychle, a tak mi nedošlo, že to jsou prostě jenom hormony. Člověk se v tom pak začne samovolně plácat. Můžu říct, že sem to neměla snadné, život mě zastihl dřív než se dalo očekávat, než jsem byla připravená. Ale nemůžu říct, že něco z toho bylo špatně, jsem zas o úroveň dál a spoustu věcí jsem pochopila. Tak snad můžu děkovat bohu za to, že mi stále nastavoval nohu a já stále padala?Ne, to asi nemůžu. Ale můžu to přijmout jako fakt, jako součást něčeho vyššího, co mi posílilo. Nechci vyslovit tu větu, kdy se říká, že tě připravili na něco horšího, protože já už nic horšího nechci, neznam…ale dnes si dokáži říct-MĚLO TO TAK BÝT!

     Spoustu lidí se ptá, proč já, co jsem komu udělal tak špatnýho, že se mi vše boří!? A bědují - můj život nestojí za nic…dlouho jsem se ptala jako oni, ale pochopila jsem, že když budu postupovat stále tím způsobem, jakým jsem postupovala doposud, budu se plácat na stejném místě, a tak jsem se začala ptát PROČ TOHLE(už ne proč já)…hledala jsem odpovědi, a i když sem byla na stejném místě, cítila sem se jinak a jinde.

     Ne nadarmo se říká, všechno zlé je k něčemu dobré, většina lidí nad tím ohrne nos(další z hloupých frází), ale z nějakého důvodu tu jsme a z nějakého důvodu TO muselo mít smysl……Ano, člověk může svůj život ovlivnit, ale nevybírá si koho potká a ztratí, to je mu předem daný, aby si spoustu věcí uvědomil......řekněme to takhle...jasně, že osud nemá tvůj život promyšlenej do posledního mrknutí, ale díky náhodám(nebo vyšší moci!?)tě stále přibližuje ke svému naplnění, protože je to dané a TO se musí stát...

...Možná, že všechen smysl pochopíme až umřem…! Většinou se podstata věci objeví jako poslední a to je nejspíš na světě to krásný, nikdo neví, proč co dělá, ale ví, že to prostě dělá...

Ne, nelituju ničeho, protože každá bolest a každá radost byla součást mě, mé duše a utvořila jí do takové podoby, v jaké je dnes-duhové(ale i duha má svá temná zákoutí). Jediné, čeho je mi líto, je všechen ten ztracený čas, kamarádi a hlavně sebe jsem ztratila, ale vím, že to tak mělo být a že to, jak dlouho jsem se plácala na dně, byla už zas jen má vina)

...ale jak říkám byl to osud, že se stalo tolik zvratů-jsou to prostě zkoušky, buď jimi projdeš a budeš o úroveň výš-i přes to, že v paměti budeš mít hrůzné zážitky, nebo umřeš s tím, žes to nezvládl...

Takže závěr-osud neni STOPROCENTNÍ, to jsem nikdy neřekla....Osudem je ti předem určen tvůj účel na tomto světě a on tě jen(jak někdo říká-náhodami)vede k tomu, abys ho splnil!Zbytek už je na tobě!To zní přece tak rozumně a jasně...někdy mám pocit, že některý myšlenky mám jenom já...

Můžeš namítnout- Žít či nežít je přece kolikrát otázkou několika málo vteřin (o dvě minuty nestihneš letadlo,který pak spadne)....proč!?Nesplnil si úkol na tomhle světě, teď se můžeš zeptat, jaký úkol(ale to necháme na filozofii, myslím), a proto tě takhle malá náhodička ponechala na své cestě osudu...teď se můžeš zeptat, co když ho nesplním a už budu starý...pak tedy umřeš a vrátíš se v příštím životě a budeš mít stále stejný úkol. Kdo ho splnil bude mít jiný, aby se pomalými krůčky přiblížil k dokonalosti a nakonec jen vysílal všeobjímající lásku(za kterou nic nežádá)a splynul s karmou...tak!

Možná je to pro mě pohodlnější říct...v příštím životě...jsem o tom prostě stoprocentně přesvědčená, protože chci, aby to tak bylo...asi...čtu o tom, přemýšlím o tom, a hledám důkazy...pak se cítím plně spokojená a klidná… A co opravdu bude až tu nebudem!?Nic, lidi, tvý blízcí budou žít dál a pokud budeš chtít a oni budou chtít, setkáte se v příštím životě zas....

Neříkám, že tahle teorie je správná, ale pro mě je logická, je to to nejlogičtější, co mi dává smysl, ale do hloubky nad tím zatím nepřemýšlím. Člověk by tam musel zakomponovat miliony dalších faktorů a celé předělat, ale ve své podstatě to má reálný základ.....doufám.

Poslední dobou ale už přestávám usilovat o vytvoření nejrůznějších teorií, i když je to dost slabomyslné, ale myslím, že v téhle době mi stačí pouhá jistota(a pokud tomu věřím, je to pro mě jistota), že představa života, jakou má většina populace, je naprosto nesprávná, že vše má vyšší smysl a že se znovu narodím, mi stačí...protože když se rozhlédnu kolem sebe, tolik existenčních problému?Lidstvo není připraveno na to, aby vědomě! stoupalo do vyšších úrovní...a proto i já tedy budu žít svým životem(bezstarostného hovada-to bylo v nějaký knížce)a budu si uvědomovat, že co dělam, se mi jednou vrátí, ale chybovat budu stále...je to tak, možná v příštím životě, ale dnes ne...zase na druhou stranu teď trošku vyvrátím to, co jsem řekla před chvílí, přeci jenom musím říci, že mám větší rozhled než člověk, který žije pouhým jedním životem s materiálními hodnotami...vidím to pod širším úhlem, možná je to lenost, která mi brání v tom, abych se řídila dle toho, čemu věřím...ale svět se přece nezboří, že!?Nevím teď jestli si mě pochopil, je to trošku zmatené...ale líp to asi nenapíšu.

...Samozřejmě že je v tom i ta lenost, ale je to tím, že mě luštění této záhady už nenaplňuje, myslím, že sem byla záměrně zavedena na tuto cestu, abych poznala, co je pravdivé, ale že mým úkolem není dál se tímhle zabývat, že to je prostě jiná úroveň, jiná hra...a momentálně zjištuji, že mnohem víc mě naplňuje sféra lidskosti, momentu života, to jak se člověk cítí a jak má rozluštit sebe a své pocity, jak bojovat se svými nedostatky....ale není tohle právě ten správný postup?.....nejdřív rozluštit člověka, pak ten zbytek. Když si čtu tvoje slova, napadá mi tolik myšlenek a mě hrozně mrzí, že je nemůžu všechny pochytat a pořádně rozebrat, zas bych se dozvěděla něco nového...někdy mam pocit, že hrozně rychle měním názory, není to třeba tím, že ještě ten správnej názor utvářim, teda on tam je někde a já ho asi jen hledam...začínam mít pocit, že tu plácam pěkný nesmysly...:(

A třeba všichni umřem a půjdem do nebe(či do pekla) a nebo prostě schnijeme v zemi-vždyť já nic nevylučuju…