Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Andělé
datum / id20.11.2003 / 100437Vytisknout |
autorDelahaye
kategoriePovídky
zobrazeno6399x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubů... A N D Ě L É ...,
Prolog
Andělé

Potkali jsme se v úterý venku na ulici. Nějaký čas jsme se neviděli a tak jsem ti řekl, že prohodíme pár slov a zajdeme na skleničku. V blízkém denním baru jsi poručil dva bourbony a rozprávěli jsme o všem možném. Podnikáš a daří se ti obstojně. Děti zlobí přiměřeně, žena odpovídá tvým představám. Blábolil jsem v podobném duchu. Po druhé sklence tekutého obilí, která se zdála být poslední, ses zavrtěl a podíval na mě trochu rozpačitě. Neví, jak se rozloučit – napadlo mě. Hned jsem se chystal prohodit něco ve smyslu, že už musím jít a že jsem s tebou rád pokecal, ale něco v tvém výrazu mě zarazilo. A já čekal, co řekneš. Malinko sis odkašlal, dopil slzu na dně sklenice a zadíval se do barového pultu. Sledoval jsem tvůj prst, jak mimoděk kreslí malé neviditelné obrazce do lesklé plochy stolu a slyšel tě, jak se ptáš , zda mi můžeš říct něco trochu hloupého. Usadil jsem se pohodlněji a s vidinou, že mi prozradíš nějakou pikantnost z tvého zdánlivě (ha, já to věděl !) spořádaného života, jsem přisvědčil až dost horlivě.

 

Měl jsi sen. Zprvu to vypadalo jako čistá pubertální pornografická fantazie. Takových snů zažil každý kluk bezpočet – kolem 14-tého roku. Dvě přitažlivé dívky, blondýnky, může jim být okolo 17-ti let. Vystoupí z výtahu do široké, dlouhé chodby, laděné do světle zelena. Obě se příjemně usmívají. Jedna, s rovnými vlasy ostříhanými do tvaru přilby přistoupí k tobě. Z neznámého – jen tvému podvědomí známému důvodu – máš své paže skřížené na prsou a nechceš ji pustit k sobě blíže. Ona na to nedbá, dívá se ti do očí a tlačí se na tvá předkloktí. Přes její rameno se zadíváš na tu druhou. Také se usmívá a najednou se ti zdá hezčí než ta první. Ale nějak ti tam vadí. Nezapadá. Prostě ti ta scéna hraje jen pro dvě osoby. Fyzicky cítíš průnik svých myšlenek s bližší dívkou. Ta se otáčí a posílá slovy, která nezaslechneš, druhou pryč do nicoty. Jako ve snu – kde taky jinde jsme – ona mizí. Díváš se s pocitem vděčnosti toho, za nějž byl vyřešen těžký problém, na svoji blízkou s plavovlasou přilbicí. Chceš něco říct, ale cítíš, že to nejde a vlastně, že to není třeba. Obě ruce ti najednou padají z nepřístupného postoje a ty skláníš hlavu k jejím očím, ze kterých na tebe sálá příjemný pocit tepla. Její ústa jsou v okamžiku blíže než tvé.

A najednou se to děje. Chvíli jsi zmaten jak můra v prudkém světle lampy a málem zazmatkuješ k probuzení. Ale když se stane, že náhle prohlédneš podstatu svého deja-vu, je všechno najednou krystalicky jasné. Ta vzpomínka přišla jako paprsek, jak šlehnutí stroboskopem a přinesla úlevu poznání známého a zapomenutého.

Asi před dvěma lety jsi měl akutní zánět slepého střeva. Svoji nevolnost a bolesti jsi přičítal špatnému jídlu a málem jsi mohl jako jeden z mála jedinců ve střední Evropě na sklonku dvacátého století zemřít na apendix. Nevyšlo to a zachránili tě. Po zdařilé operaci jsi se probral na JIPce. Ležel jsi mezi dvěma zástěnami z bílého plátna, malátně se probíral z narkózy do tlumeného světla a nezřetelného šumu. Sestřička středního věku s unaveným výrazem ti napichovala kapačku s výživným roztokem.

Nad sebou jsi zahlédl nějakou podivnou trubici. ‚Dýchejte zhluboka, bude to fajn‘, měkce a tiše říká sestra do tvé zmatené tváře. Mimoděk jsi poslechl a nadechl se. Jednou trochu, podruhé více a pak už jako o ceny. Došlo ti to až po chvíli. Kyslík z bomby a vodní rozprašovač. Pokud bozi Olympští pili kdy nektar, pak měli tento recept.

Zanedlouho jsi se silným pocitem lítosti opouštěl místo, kde vedle za tenkým plátnem dvacet minut po tvém objevu ráje zemřel člověk. Ten silný, tak intenzivní pocit prýštící síly se již nikdy neopakoval.

 

 

AŽ TEĎ.

V tvém snu z úst neznámé dívky tryská svěžest – banálně řečeno, ach tak banálně. Cítíš ústa plná chladné tekutiny, to nejsou sliny – je to život, vodní tříšť, kapky oceánů, střípky duhových ledovců i provázky pramínků řek. A je to neskutečně opojný pocit.

Nejsi zahlcen, dýcháš překvapivě lehce a víc. Proud se ztrácí ale nevysychá, hned je nahrazován dalším, ještě silnějším. Jsi zaskočen, zmaten ale nevýslovně štastný a naplněný. Chceš něco říct, ale bojíš se odtrhnout rty, neboť tušíš, že by to byl konec. Ale ten přichází stejně – po až neslušně krátké době.

Probouzíš se nešťastný, dřevěnějící otlačenou paží ještě stále zaklíněnou na prsou v tom odmítavém gestu.

 

‚Hloupý, viď‘, řekl jsi s omluvným pousmáním .‘Ale nějak se mi chtělo to někomu říct‘.

Potřásl jsem hlavou : ‚To nic, mně se ti zdají blbiny, to bys koukal. Ale žádnou si nepamatuju dýl než minutu po probuzení‘.

‚Možná je to tak lepší‘, uzavřel jsi debatu a najednou ses mi zdál v matném světle docela bledý. Zaplatili jsme a vyšli na ulici. Potřásli jsme si rukama a odcházíme každý na opačnou stranu. Ohlédl jsem se po tobě. Měl jsi na tebe nezvykle pomalý krok a svěšená ramena.

Potom jsem tě, kamaráde, viděl až dnes. Z těch temných barev kolem nás ostře vystupovaly tmavě rudé konce růží, kterých jsi měl kolem sebe nezvykle mnoho. Přistoupil jsem blíže a jednu ti položil blízko tvé levé ruky. Přitom jsem nohou nechtěně posunul velký zelený věnec s černě lemovanou stužkou. Narovnal jsem jej, otočil se, prošel řadou mezi prázdnými sedadly a velkými dveřmi vyšel ven do slunečního jasu.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

02.12.2007 16:00:52Paulova Veronika
Zvláštní...tipuju
27.07.2006 22:41:40bestye
sny - umí být nádherné ale i kruté. každý by měl mít anděla, který nad nimi bdí. moc pěkně se to četlo *
28.04.2006 15:33:26Delahaye
Díky, jsem rád , že se to i teď líbí. Docela mi na ní záleží :-)
28.04.2006 15:26:32Lakrov
Tady`s už možná nikoho nečekal. Jenže já (skoro) čtu jen povídky. Poezii nerozumím, a to, jakou občas napíšu básničku, je toho dokladem.
Sny. Topím se v nich. Byly důvodem, začít psát. Nemuset si všechny pamatovat. Zbavit se jich. Nebyly tak čisté, jak jsou ty Tvoje. Vrátím se, přestože mě dvojí smrt děsí. I v bombách je smrt. Kyslík je v lahvích.

TiP za nevysvětlitelné mrazení.
19.02.2006 00:00:00Jeannetka
od chvíle kdy jsi napsal, že za zástěnou zemřel o dvacet minut později člověk, jsem věděla co bude na konci. nutno říct, že vyjímečně mi to nevadilo. sice-nedopisovala bych, ale nevěděla bych, co s tím lepšího, než dopovědět*
10.07.2005 00:00:00hanys
Kouzelné, smutné, všechno, cojde to má...TIP
22.05.2005 00:00:00Pisces
já nemám slov.... krásný, moc krásný... asi to není moc dobrá kritika, ale to je fuk, protože je vážně od srdce... tak třeba T+klubík? :) a vůbec nevadí, že už je trochu starší
22.05.2005 00:00:00Delahaye
děkuju ... vážím si toho. Fakt.

22.05.2005 00:00:00Pisces
Dela: To jsem ráda :) já někdy prostě nemůžu napsat kloudnou kritiku, protože mi přijde, že cokoliv, co napíšu, bude znehodnocující blábol, tak se radši nerozepisuju moc..
10.12.2004 00:00:00JazROY37
Četlo se mi to dobře, ale něco mi tam vadilo...nevím, nechám si na později.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.