Na velikosti záleží

Pokud se v současné době zeptáte některé z mladičkých nevěstinek, tedy nastávajících manželek, zda-li je pro ni důležitá otázka společného bydlení, dozajista se vám dostane kladné odpovědi. Věru, kdo by si bral nějakého nezajištěného chudáka? To by se ženuška ani nenadála a dítka by mohla vychovávat v lepenkové krabici pod mostem. Vskutku, drazí pánové, pokud vás to z jakéhokoliv důvodu žene do chomoutu, pak vězte, že musíte mít v záloze  bezesporu znamenitou nemovitost. Peníze a opojná moc už dávno nefrčí; kdepak bohatá muskulatura a fyzická krása, ta je jen pro povrchní hezouny z velkolepých slaďáků; teď světu vládnou reality. 

A nejinak je tomu i v živočišné říši, především pak v té ptačí. Chce-li onen pernatý sameček okouzlit eventuální partnerku něčím tak skvostným, že mu samou radostí padne perutěmi kolem krku, tak musí, chtě nechtě, vystavět doslova „hnízdečko jejich společné lásky“. Právě mnozí z řad ptactva jsou v této činnosti těmi nejúžasnějšími mistry. Nebo si snad dokážete představit ledního medvěda (Thalarctos maritimus), jak pobíhá po zamrzlé pláni Arktidy hledajíce nějakou tu větvičku k dovršení velkolepého hnízda, kam by mohla jeho družka vrhnout párek sněhobílých mláďat? Opravdu - tato představa je tak bizarní jako obraz stáda žiraf hodujících na zdechlině utopeného krokodýla.

Obzvláště pak jisté ptačí druhy dosáhly v jejich namlouvací strategii takových úspěchů se stavbou hnízda, že jejich veledíla nemohla uniknout zkušenému oku pozorovatelovu. Můžeme jen spekulovat, proč v případě jednoho z našich nejzajímavějších stavitelů volil český to biolog a vědecký obrozenec Jan Evangelista Purkyně jméno tak kontroverzní a v dějinách české nomenklatury nemající obdoby. Moudivláček lužní (Remiz pendulinus) – architekt mezi pěvci, mistrovský zedník, svědomitý otec. Čím se zasloužil o svoje jméno? Byla to snad vilnost stárnoucího přírodovědce či zavrženíhodný vtip pocházející ze staročeského výrazu pro pánské přirození, tedy takzvané „moudí“? Ale ať už je to jakkoliv, pravdou zůstává, že obytné prostory tohoto zpěváčka skutečně připomínají chloubu každého muže a věřte mi, že tím doopravdy nemyslím koně pod kapotou či odznáček ze skauta.

V jarních měsících jsou větve, zejména smutečních vrb, obtěžkány „šourkoidními“ hnízdy, kolem kterých poletují potentní samičky šveholíce nad výtvory svých mužnějších poloviček. Švitoří okolo, spekulují, vybírají to nejlepší z hnízd. Vždyť v něm přeci přivedou na svět nová pokolení mladých. Ono se říká, že prý na velikosti nezáleží, ale pravda leží někde úplně jinde. Ovšem, že na velikosti záleží. Která z žen by chtěla bydlet v malé bezprostorné chatrči. Hnízdo musí posloužit jak k odpočinku, tak i k sexuálním hrátkám, a proto musíte uznat, že jednopokojová kukaň je pro mladou samičku něčím podřadným. Každý centimetr čtvereční je samozřejmě samečkovo plus. Ó ano, na velikosti záleží a kdo říká, že i s malým kašpárkem se dá hrát velké divadlo, buď lže nebo evidentně nezná moudivláčky.

A co teprve hygiena a čistota. Vždyť skoro každá ženská na tom tak trochu „ulítává“. Přeci nebude bydlet s někým, kdo po sobě nechává na dně hnízda vypelichaná pírka nebo si před vstupem do pelechu neočistí zobák. A co teprve exkrementy?! Ty nemají v prvotřídním hnízdě, co dělat. Takový samec, co si kálí do vlastní postele, je už předem odepsaný. Řekněme si to na rovinu, pánové! Kdo si sere do peřin, ten si těch nočních hrátek moc neužije.

Máme za sebou rozměry i zdravovědu, ale to by nebyly „moudivláčice“, aby si nevymyslely ještě další zkoušku pro již tak zmožené samečky. Estetika a umění je to, co v neposlední řadě rozjívené samice láká. Když je stavba dokončena, když je po zednících uklizeno, přichází chvíle, kdy je třeba hnízdo náležitě ozdobit. Na chmýří vrb, z nějž je hnízdo sestaveno, se pak nádherně vyjímá chmýří topolu v popelavé barvě šedi či dekorace v podobě lýkových snítek, jarních kočiček nebo mladých přírůstků všemožných jehličnanů. Z toho jsou samice naprosto hyn. Ovšem pokud k tomu neúnavný stavbyvedoucí přidá ještě nějakou menší árii, za niž by se nemusel stydět ani R. A. Dvorský, pak má konečně vyhráno. Kakofonie v tradičním „cííí“ funguje podobně, jako když býkovi zamáváte před očima červeným hadrem.  Samice, jako jeden muž, tedy žena, by ho samou láskou zulíbaly, myslím tím uklovaly. Každá se jen předhání, aby právě s ním mohla zplodit kýžené potomstvo, a drahý moudivláček má tak na každém pařátku desítky snoubenek.

Takže, potenciální manželé, chcete-li dostat svou nastávající k oltáři, pamatujte na má slova. Na velikosti záleží, čistota půl zdraví a jedno dnes již klasické rčení, jenž jsem si vypůjčil od kolegy Shakespeara, „život je jenom divadlo a my jsme jeho herci“.

Ale zamyslete se, prosím, taky nad tím, jestli vám všechny ty útrapy za to věčné peskování vůbec stojí. Není přece nad staromládenecký život v prostorném hnízdě ve tvaru vašeho vlastního přirození.