Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Arcana

Výběr: Pája
01. 03. 2001
6
0
2088
Autor
ARC

4SPHINX

Arcana 1991-93 Ze sebe samého povstal jsem, z močálu do pouště vyšel, z pouště do pralesa, z pralesa do Zlatého města, kde na mě v temné kobce na vrcholu Obětní pyramidy u stolu s vyhaslou lampou čekala. Město lesklo se v zlaté záři unaveného Slunce, dav dole tiše a naléhavě hučel, jak by na něco čekal... "Proč jsem se tě lekl? - Kdo koho dostihl?" pomyslil jsem si, ale ruku na hlavu mi položila a já ocitl se ve sklepě zas: Čekám Tisíce let Krev krysy slzy Neživý nemrtvý Přijď lásko brzy Přijela Na mrtvém hadu Tajemně zářila Had oči otevřel A pak mě probodla Utřela Lampu svou rozžala Železnou botou Tělo mé spálené Pohladila "Tak tys Kálí, Hadí panna, Černá Lilith se Sluncem v rukách svých? "Hlouběji, hlupáčku - " a já ocitl se v bažinách: Potkal jsem Boha v bažinách: Bůh je ta velká holka Co se ke mě líně blíží Vyšší než pohoří A celého mě spolkla Potkal jsem člověka v bažinách: Otroka té velké paní Prochází Vychází A znovu do ní Jméno Boha toho: Vita - Dolor - Nemo, Přání šílencovo Otrok žití: Homo Jméno jeho? Hovno! "Nesmím zas podlehnout své představě! - Ale bojím se, tolik se mi líbíš..." "Zas jsi mě nepoznal, miláčku. Na Petříně jsi byl moudřejší. Hlouběji už nemůžeme. Zapomeň - co vidíš teď?" "Milenku svou jedinou, po které věky toužím. Chybějící svou část. Krásu. Čistou krásu. Černou vílu s modrou hvězdou na bílém čele.- Ale - kdo skutečně jsi? Jsi Hadí královna, krutá Lilith? Pravá žena Adamova, vzlétnuvší na letkách svých z falešného ráje jeho? Jsi moje Představa, královna slepých, bohyně nutnosti a zmaru? Jsi spravedlivá erinye Maat, zbloudilé trestající? Jsi Bezejmenná Matka? Jsi Smrt,jistota jediná nás červů v prokletí planety bolesti? Nebo jsi Angela, má pomocnice ve všech světech? - Milenka má věčná?" "K lásce mne musíš znát? Jsem tím vším a jsem i mnohem víc, jsem sama sobě tajemstvím. Ale jedno ti povím: Proto jsem tě tolik týrala, že jsem tě nekonečně milovala - víc, než mohls snést. Já chtěla tě mít u sebe, chyběls mi, ale nesnesls mě celou, protos poznal vždy jen kousek mne. Pomáhala jsem ti stále, i kdyžs mi nevěřil, ba i proklínal mne. - Ale nemohu tě už déle vést. Chtěla jsem se u tebe ohřát, odpočinout si, ale slabý byls. - Teď jsi sice trochu silnější, ale já jsem už unavena, vysílena, tolik jsem tobě dala! - Teď už musíš jít sám. Pomoz mi, příteli - víš, co po tobě žádám!" "Ne, nemohu! Teď, když jsem tě konečně poznal, našel v tvé mě nejbližší podobě - nemohu - nekonečně miluju!..." "Jestli mne miluješ, ne sebe, víš, co dělat máš. Vždyť tvá vždy zůstanu. To jen tvá slabost, strach ze samoty diktuje ti, ne ty! - Slunce ještě nezapadlo, trošku času ještě na se máme.- Proč jens nespatřil mne dříve v této mé překrásné podobě? Měli bychom času více. - Psst... Vidíš? Slunce skrývá se ve větvích, nechce se mu do podsvětí, tak jako mě od tebe. Nedělejte mi to těžší - vždyť víme, že Světlo je tu stále. - Miláčku můj jediný, slyšíš ten hukot zezdola - bzukot - včelí roj - už se také dočkat nemohou. Nenávidí mne, na můj konec čekají, neznají mne a myslí si, že se ode mne osvobodí, když "zemřu". - Ale vidíš ty Furie, jak se k nim zezadu plíží?" Z okna vyhlédl jsem a nespatřil lidi, ale rozlícené hladové psy s pěnou u huby a zarudlýma očima plnýma nenávisti - a bolesti. Tučné Furie až k nim již odvážily se, sedaje na ně znuděně mezi sebou klábosí a čekají, až jim psi pokorně olíznou nohy poté, co nasytí se cizí krve... Slunce o trní zachytilo se a pláče... "Vidíš, ti všichni čekají, až naplníš čas - na co čekáš?" "Mohu s tebou, Arcano? Přece mě nenecháš v tomto šerém vlčím doupěti?" "Zarostla ti dlaň, miláčku, křídla máš spálená! Což nevíš, že toto vše je také mé tělo, krvácející sice, ale dychtící po tobě, bys zlíbal jej a vyléčil? Což nevíš, že nic neztratí se? Budu s tebou dál - a přeci musíš být sám, vždyť Tajemství rozumíš. Neloučíme se navždy - až staneš se mnou, najdeš mne..." Svinuli jsme se k sobě a poprvé a naposledy v tomto světě milovali se. Těla naše spojila se v jedno tak, jak duše naše již na počátku věků. Chronos počkal ještě chvilku. Sluníčko nemohlo z ostnů se vyprostit, řvalo a vzteky žluklo, tma houstla. Lampa na stole slabě rozžhla se. Psi hlučně se olizovali, Furie zpozorněly, ještěrky na stěnách zkameněly, motýli z nebe popadali. Bílá dívka psími pohledy k dřevěnému kůlu přibitá zapěla: Sen o tajemství pramene Je představou a naším snem Prameni neskrývej Arcanu Má noc je tvým dnem Svým stínem jsem. Chceš zabít tmu Jak dítě tu řve: Jsem stromem Dru Dávno mi Arcana tajemství zjevila Dávno mě Sofia z prsů svých kojila Probuď se Dej sílu pramenu Nevidíš Neslyšíš Ze stromu Dru! První struna praskla, milenci v objetí spočívali, psi ke kotli se vrhli. Slunce kůžičku již si rozedřelo, blikat a naříkat přestalo a pomalu k horizontu stékalo. Stmělo se, vítr se zdvihl - jen slabým zlatým světlem z vrcholu pyramidy a černorudou krví sluneční mrtvolně Město osvětlováno bylo. Lidé, spatřivše již stíny mohutnících Furií, kol kotle smekli se a na zmlklou dívku přes jeho okraj nahlíželi. Malí netopýři do Furií naráželi, častěji však do tmy a pištěli: Proč hovno lidské tak blbé je Proč tato pseudotragikomedie Myslíce plujeme snem Věříce fikci naši Od smrti k smrti mrtvi my plujem Jak můry hořící v masité kaši... Druhá struna praskla - a já v krásné bílé hrdlo černé mé Arcany hluboce řízl. Oči mé plakaly, duše má plakala víc - křičela, řvala - klenbu nebeskou roztrhnout chtěla - slzy její Lunu na nebe přivábily, která nemohla stejně se dočkat, kdy krev sluneční skane do podsvětí... Ale Slunce ještě v agonii rudým ohněm rozžhlo se, a jen ten a vyděšená Luna sledovali, jak Furie hlavu dívce divě srazily. Šílení psi do kotle se vrhli, krev vřící chlemtajíc o bílé maso se rvali. Furie do své podoby dorostly, v temnu o černé nebe hlavou narážejíc na otroky své čekaly. Měsíční víly, kterých nikdo si nevšímal, z džungle vycházely a zpívaly: Prsty bolehlavu večer z mé hlavy květy rvou Prsty měsíce je vsávají na dráhu oběžnou Vůně květů klíží oči smrti zaprodané Můry vhlíží noc co noc v okno mé Kdy jen lidé přízraky noci zapomenou! Hle! Ku sňatku s Lunou křídlím s můří tváří Umrlých a snících těla v oltáři krve se páří Hu! Z podzemí k Luně hudba - krev má se line Ve větru zpívám křičím řvu umíraje: Mrtvola světa hnije v měsíční záři! Třetí struna praskla a Arcana zmizela mi docela. Zůstal jsem sám v této dlouhé noci a věděl, jak nekonečně dlouhá bude tato noc. Viděl jsem propasti zoufalství i pohoří volnosti, pouště samoty i zahrady spočinutí, pouště spočinutí i zahrady samoty. Přehlédl jsem celou zemi a celé nebe a nikde nespatřil jsem vysvobození, než zas tam na dně, kam dohlédnout nemožno, tam, kam propadla se černá moje duše.... A slíbil jsem Arcaně, že vydržím. Čeká na mne doma a já jdu za ní. Neplakal jsem již. Krásný pocit volnosti a štěstí zaplavil mne... A smutku. Z něj vytrhl mne náhlý náraz na stole: vedle lampy dopadlo malé dřevěné pimprle, uklonilo se, vytáhlo z košíčku papírek a zarecitovalo: Ha! Jen světlo Jitřenky krásné Vskočí teď v tvé nebe jasné V záři její zář Světel hasne! Hu! V stínu té záře všechny smrti spí Ať čelo tvé jak její se projasní V tomto dni - noci všech snů poslední Hej! Paní má čeká tě v Zahradě - Neptej se a zalévej! Panáček znovu se uklonil, smekl klobouček červený, salto vzad dovedně skočil i zmizel. Cítil jsem pak dlouho ještě vůni známé mě zahrady. Děkuju, Arcano. Vyhlédl jsem z okna a spatřil v měsíčním světle občany v čistých slavnostních oděvech kol obětního kotle stojící. Tělo dívky vytaženo již bylo na dřevěný kůl. Úplněk v zenitu na lidi bez stínů svítil, kteří s chechtajícími Furiemi v sobě spokojeně domů se navraceli. Odvrátil jsem od nich zrak a pohlédl znovu na dívku. Její křehké tělo, oblečené do bílých zakrvácených šatů pomalu do kůlu vrůstalo. Krev její stala se mízou stromu a tělo stromem Dru. Kořeny prorůstaly podzemím Města, koruna zdvíhala se rychle k nebesům. Kořeny pohltily město, džungli, poušť, bažiny, pohoří i moře, pohltily celou Zemi, Země zmizela - kořeny Dru se stala. Koruna pohltila oblaka, vítr, Lunu, Slunce i hvězdy, pohltila celé nebe, nebe zmizelo - korunou Dru se stalo. Kvetoucí strom Dru vesmírem plul, rostl a pohltil i jej. Prorostl z něj do Zahrady. Zahrady Jediné hvězdy - Arcany
tak tady to se nejlip cte vecer pri svicce v jednom nejmenovanym dome v 10,patre

ARC
11. 10. 2001
Dát tip
Blani, senkjů, po půl roce! Janis,Sfingo,Pájo....***

Janis
30. 04. 2001
Dát tip
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * ...

Davidek
29. 03. 2001
Dát tip
Boze, vic takovych pismacek..

Sfinx
04. 03. 2001
Dát tip
Nádherné...!!! Díky.

Yenn
01. 03. 2001
Dát tip
TIP.

Pája
01. 03. 2001
Dát tip
TIP. Bože své hvězdy.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru