Pláč

Pláču. Tříštím se na tisíce malých, bezbarvých kuliček. Nevím. Nevím, zda se mi ještě někdy podaří je složiti zpět. Cítím, že je to trochu jinak. Pláču. Slzy se kutálí po mé tváři. Neděje se tak naposled. Vím. Pláču. Nevnímám nepodstatné, nepíšu bezvýznamné a nemluvím naivním tónem. Pláču. Kdysi slzy hořkosti a zklamání se najednou promění v radost a štěstí. Je to tak neobvyklé, tak krásné ... pláču. Cítím, že mi to pomáhá a tak nemám potřebu to zastavit. Jsem šťastný. Nemůžu ono nevyzpytatelné dokonale odhadnout. Nemůžu, a tak se mi občas stane, že nereaguji dostatečně rychle. Umrznu. Nepříjemné. To nechci. Nemůžu umrznout. Pláču ... a přesto mě mráz nespálí. Sníh a mráz. Mí přátelé. Nemám důvod je zavrhovat, nemám důvod je nemít rád. Proč? Bezvýznamná otázka. Mám rád vše. Je to hodně náročné, neboť je toho hodně. Pláču. Nerozumím sám sobě. Ale snad je to jen momentální nerovnováha. Je to nepříjemné, možná trochu zahanbující. Ale nic netrvá věčně. Přejdu to? Přejde to. Potřebuji sílu. Mám pocit, že rozdávám moc. Vždyť nedělám nic špatně, tak proč se trápím? Pláču. Chtěl bych potkat někoho jako jsem já. Bojím se však, že bych ho nepochopil. Mám v tom zmatek. Klid. Co má pominout, pomine. Někdy to přivítám, někdy se toho děsím. Pláču. Pláču a přeci mám ve své duši toliko světla. Tak ... ... co na tom, ... že pláču?

---