Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Plameny realitní vášně

12. 09. 2008
3
6
2158
Autor
JeanJoche

Autentický rozhovor dvou slečen z kavárny v Centralní Africe...

Plameny realitní vášně
 
            Někde v centrální Africe...
            Zasněžené vrcholky Kilimandžára. Sluncem prosvícené stonky trav. Vzduch se tetelí tak, že na horizontu kreslí legrační obrázky. Jak vidno, savana právě zažívá odpolední siestu. Velké kočkovité šelmy odpočívají ve stínu horkem povislých stromů a jejich kořist, tisícihlavá stáda býložravců, spásá poslední kousky svěžesti ve světě, který je sám o sobě gigantickou slavnostní tabulí. Stačí jen natáhnout se a urvat si kus pro sebe.
            Na větvi středně vysokého baobabu sedí dvě krasavice. Jedna sotva v rozpuku, druhá už má na křídlech o pár zářezů více než je zdrávo. Přesto to na ní lze jen těžko poznat.
             „A co Dáša? Má někoho, nemá někoho?“ Zeptá se ta starší.
            „Kohosi ulovila,“ čechrá si mezi řečí peří na hrudníku ta mladší. „Zrovna nedávno jí postavil barák.“
            Stará znalecky pokyvuje hlavou: „Stejně jim to dlouho nevydrží, řekla bych. Tak měsíc, dva stěží. Sotva vyvede mladé ji ten její nechá. A poletí za nějakou jinou.“
            „Každej je stejnej,“ souhlasně kvituje mladice.
            „A co sestry? Už mají přítele? Už spolu bydlí?“
            Proč jen je ženským tak přirozené nesmyslně plkat o ničem? Zatahovat do svých rozhovorů osoby, které jsou nepřítomné a nemají se tak právo hájit? To jsou jen jedny z mála otázek, na které asi nikdy nenalezneme odpověď. Přesto je dobré si je položit. Ale zpět k rozhovoru.
            „Tak Jana pořád studuje. To víš, chce být specialistku přes výživu a to studium je fakt náročný. Tolik semen trav, který se musí naučit a pak je tu ten problém s krmením mláďat hmyzem. Právě nad tímhle tématem uvažuje, že ho použije na diplomku.“ Rozpovídá se mladší krasavice. „Přesto by kvůli studiu neměla zapomínat, že už i na ni jdou roky.“
            „To jo. A Simona?“
            „Ona má nějakýho florbalistu, protože říkala ve středu, že ve čtvrtek musí letět na letiště pro přítele, že má nějaký já nevím co. Jmenuje se Bubalornis albirostris a je to taky snovač a prý ho má takovýho...“ Natahuje křídly, aby své spolusedící předvedla délku švagrova nástroje. „On ho má celkově hodně vyvinutýho, ze všech mě známých pěvců nejvíc. Ta Simona mě s tím už taky začíná pěkně srát.“
            „Vždyť ty ji taky.“ Zašvitoří postarší samice. „Počkej, musím jít na záchod.“
            Stará se vznese a popoletí o pár větví dál, kde usedne a z kloaky vypustí vodovitou emulzi přímo doprostřed rodinky odpočívajících gepardů. Ti jen nelibě zavrčí, nevšímaje si poletujícího ptáčka.
            Při jejím návratu mladá spustí: „Byla jsem v práci a tak jsem si tam tak pěkně seděla...ty hajzle.“ Vykřikne, když jí v zobáčku zůstane celé jedno zlatavé peříčko. „Já snad pelichám. Neměla bych zavolat Žluté anděly, co když už neodletím?“
            „Neboj, ono bylo stejně určitě nějaké špatné, když tam tak špatně drželo.“
            „Jenom aby,“ a pokračuje v očistě dál nafoukaná slečna.
            „A co ty? Je tu někdo?“
            „Abych ti pravdu řekla, tak tu nějací byli. Však to dobře sama znáš.“ Nedokáže zavřít zobák ta mladá. „Na každým stromu několik tisíc samečků a počet hnízd se tak pohybuje až k několika milionům. Jak si pak vybrat. To si mě tak lákal jeden, houpal se na tom svým baráčku. Musím říct, že byl postavenej fakt pěkně. Jenomže pak přiletěla Simona, to ještě nebyla s tím florbalistou, a on začal nabalovat ji. Až pak mi došlo, že těch domků měl hned několik a když se právě nepokoušel sbalit mě, tak obšťastňoval jinou samici v jiném ze svých několik hnízd. Vypadala jsem jak nějaká mrdka. A představ si, že to byl jeden z našich, Ploceus xanthops. Takový děvkař. Co si myslel? Že mu na to naletím? To teda ne. A ona se, Simona, nechala stejně lapit, kráva. Co z toho pak vyroste?“
            „To znám, ale co s tím chceš dělat?“
            „Počkej, počkej, to nebylo ještě to nejhorší. Jeden takový zámožný asi architekt mě chtěl vtáhnout k sobě. Bejvák to byl komfortní, to né že ne. Ochrana před predátory slušná, klima regulující výkyvy denních a nočních teplot, prostě paráda. Ale ten prasák tam měl harém plný jeho souložnic. Pět na sexu ulítávajících nevěstek. Taky to hnízdo samo o sobě vážilo skoro tunu.“
            „To musel být Philetarius socius. Toho úchyla dobře znám. Kdysi to zkoušel i na mě.“
            Kolem zrovna prolétá sameček snovače zlatého, div že se vletu nezastavil, když jeho oči padnou na dvě nezadané samičky. Krouží kolem, zavěšuje se za větev hlavou dolů a třepotá křidélky. Prsí se a dává tak na odiv svou oslnivě zlatou hruď.
            „Odjeď, kámo,“ zpraží ho v mžiku mladá samice.
            Sameček se zakomíhá, málem že z větve nespadne a odletí raději pryč.
            „Takový nouzař,“ konstatuje životem protřelá dámička.
            „Bez baráku ani ránu,“ hluboce se zasměje mladá. „Ten si ještě nepostavil ani zkušební hnízdo a chtěl by to zkoušet na nás, staré harcovnice.“
            „Holátko jedno,“ kroutí se nespokojeně stará a natřásá se. „Přesto by to někoho chtělo. Já bych brala i mladou krev, kdyby mi dokázal nabídnout pěkný bydlení.“
            „To pozor, nepůjdeme přece pod svůj vysoký standard. Máme svoji vážnost.“
            „To samozřejmě máme. Nepůjdeme pod svůj standard!“
            V dálce jakoby se zableskne, což obě opeřené samičky okamžitě zaujme.
            „Co to bylo?“ Překvapeně zapípne mladá.
            „Netuším, ale stálo by za to, to prozkoumat.“ Vzletí stará.
            Společně odlétají k místu zvláštního světelného jevu.
            Jak se blíží, spatřují starý vysoký baobab, zmítající se v plamenech.
            „Ten strom hoří,“ udiveně kvílí slečna s hodně vysokým standardem.
            „To není oheň, milá zlatá,“ poznamená stará. „To je něco daleko zajímavějšího.“
            Má pravdu, ta stará harcovnice. Strom je obsypaný stovkami hnízd snovačů. Kulatými výtvory samečků se vstupním vchodem ve tvaru kruhového otvoru a s parádně spletenou stříškou ze zelených trav. Samečci visí z hnízd, mávají poloroztaženými křídly a vábí samice hlasitým čiřikavým voláním.
Zlaté peří odráží paprsky slunce od jejich těl a dodává opeření kovový nádech. A opravdu, z dálky se zdá jakoby byl celý baobab pokrytý plápolajícími žlutými plamínky. Je to jeden z nejkrásnějších toků v ptačí říši.
Samice jsou samozřejmě naprosto uneseny. I když to není ani tak zásnubním tancem samečků ani celou atmosférou představení, nýbrž samotnou konstrukcí a stavem kulovitých hnízd. Jak už to tak bývá, jsou to bezskrupulózní majetnické bestie. I když některé mají i svoji vážnost.
„Tak kterýho bereš?“ Otáže se nestoudně blonďatá kráska.
„To ještě nevím. Ale tak schválně, která uloví chlapa jako první,“ chichotá se stará.
            „Dobře. Ale slibuju ti, že jenom jeden to zaručeně nebude.“ 

6 názorů

domin.go
14. 11. 2008
Dát tip
Ten nápad je výbornej. Se zpracováním sis mohl ještě pohrát, něco vyloženě praští do očí ("vodovitá emulze").

JeanJoche
15. 09. 2008
Dát tip
To já nevím;)Genetika je mocná;)

JeanJoche
13. 09. 2008
Dát tip
Vitex:Je to potřeba...nějak teď nemám nápady na konstruktivní příběhy...;) A-v-b:Pokud to budou šestnáctilé Bohem obdařené dcerky,tak je rád naučím tajům přírody;)

Vitex
12. 09. 2008
Dát tip
Tak ses teda dal zas na zvířátka ? :-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru