Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hra na bohy

19. 03. 2009
3
8
3081
Autor
Alissa

Každý člověk ho má. Někdo hodně, někdo málo, někdo opravdu hluboko v sobě, ale máme ho všichni. Ten kousek božství, který nás nutí nepochybovat o svých možnostech...

   Sevřela jsem prsty na okraji parapetu a pomaličku se vytahovala nad jeho úroveň. Skrz husté listí a trsy temně vínových květů  - aneb babiččiny opečovávané muškáty – jsem viděla na cestu pod oknem.

Nebo tedy na kousky cesty, ale to je fuk. Stačí to.

Nebyla jsem si úplně jistá, jestli bych do toho měla jít. Babi mě před něčím takovým varovala. Alespoň myslím.

Ale já přece nechci nic měnit. Já tomu chci jenom trochu pomoct. Úplně maličko.

Mezi listím se kmitla červená bunda.

Když jsem sahala po flétně, třásla se mi ruka. Kruci. Teď ne. Ne, když mi poprvé opravdu záleží na tom, abych hrála bezvadně.

Svezla jsem se zády po zdi pod oknem. Hluboký nádech, marný pokus uklidnit rozklepané prsty, a…

Flétna vykládaná zelenými kamínky vydala první sametový tón. Druhý. Třetí. Perfektní nástroj v mých nervózních rukou, sešit s notami na koberci přede mnou, zběsilé snahy proměnit černé hlavičky not v něžnou a vemlouvavou melodii.

Neměla jsem si nakonec vybrat něco jiného? Greensleeves není zrovna song o šťastné lásce.

Poslední tón mi trochu ujel, flétna vyjekla. Odhodila jsem ji na postel. Takže jsem to nakonec udělala. Uvidíme, jestli mi to k něčemu bylo.

Na najednou roztřesených nohách jsem doklopýtala do kuchyně a obrátila do sebe hrnek kafe.

A poslední doušek jsem vyprskla po celém stole, když mi najednou zazvonil mobil.

„Ahoj Baro, nemas chut zajit na kafe? :-) Jakub“

Jako by mi mobil měl explodovat v ruce. Leknutím jsem ho zahodila. Vysokým obloukem proletěl dveřmi, přistál kousíček od flétny, na fleecové dece, kterou mám místo přehozu přes postel, jsou na ní růžová poupata, tenkrát žádnou jinou neměli-

Ale notak, na co to zase myslím.

Se zavřenýma očima jsem se pomalu, zhluboka nadechla a vydechla. Moc to nezabralo, ale lepší to už dneska asi nebude. Začala jsem pomalu datlovat odpověď.

„Ahojky, jasne, kdy a kde? :-) B.“

Odpověď dorazí vzápětí. „Ve tri u kostela?“

Z posledních – duševních – sil napíšu „OK“, odešlu kratičkou zprávu na Jakubovo číslo a postavím na další kávu.

Já jsem to vážně dokázala.

Vážně to funguje.

Ta flétna přiměla Jakuba, aby – no, přinejmenším aby mě pozval na kafe.

Voda v rychlovarce začala bublat.

 

Zrcadlo v předsíni je nemilosrdné. Ukáže mi můj odraz v celé nádheře – ha ha ha – od hnědých vlasů, které ani vosk nepřinutí vzít na sebe nějaký normální tvar, až po lodičky, které jsem nosila před dvěma lety do tanečních a od té doby jsem na pěticentimetrových podpatcích nestála. Bóže. Co mě to zas napadlo? Celý roky lítám po městě v hadrech po bratranci a nikdy to nikomu nevadilo – a kdyby vadilo, neměl by u mě šanci. A pak mě najednou někdo pozve na kafe – a kdyby alespoň poprvé, ale to ne, už jsem s Jakubem byla v kině nebo v kavárně kolikrát. Jenomže teď si myslím, že se do mě zamiloval.

Teda – nesmyslně doufám, že se mi ho povedlo zamilovat.

S koženými střevíčky vztekle praštím o zem a přiměju se vzít si sportovní sandály. Áčkovou sukni se vzorem ibiškových květů si ale nepřevléknu. Někde hluboko ve mně pořád dřímá čtenářka harlekýnek.

Páni. A já myslela, že jsem ji sprovodila ze světa v jedenácti.

Takže poslední znechucený pohled do zrcadla, lehce jsem zatřásla batůžkem, abych slyšela, jestli v něm zacinkají klíče, ještě zkontrolovat hodiny – a můžu vyrazit.

 

Vděčně jsem chňapla podanou ruku a s Jakubovou vydatnou pomocí jsem se vyškrábala na vrchol skály. Teda skály – skalky. Takovýho balvanu. Kdybych si já pitomec nebrala sukni a sandály, nemusela jsem tu být za idiota. No, teď už s tím nic nenadělám, že…

Na vrcholku balvanu jsem si našla místečko, kde se dalo sedět jakžtakž společensky bez nebezpečí pádu, a vzápětí jsem i před všechnu snahu málem slítla zase dolů. Ucítila jsem totiž, jak mi Jakub lehce pokládá ruku kolem ramen. A samozřejmě jsem ucukla.

„Nepadej,“ zasmál se Jakub a chytil mě pevněji.

Zatraceně.

Nějaký nekontrolovaný proud vědomí mi krásně v barvách předvedl otřepané úsloví Pozor na to, co si přeješ: Mohlo by se to splnit. No jo, ale jak já můžu vědět, že s Jakubem to prostě fungovat nebude? Jak můžu tušit, že Jakuba je nejlepší nechat si na sladký snění a okukování zdálky? Nemůžu. Na to ho musím deset minut zažít zamilovanýho. Zajímavý, jak rychle můžou sny jít do kytek.

Jo a abych nezapomněla, tohle přání jsem nenechala ke splnění žádný Náhodě, Ironii osudu nebo podobný entitě. Tohle jsem si zavařila já osobně.

Zaťala jsem zuby a nechala Jakubovu ruku, kde byla. Buď to, nebo jsem mohla vážně spadnout dolů.

„Báro,“ ozval se Jakub tak nějak rozněžněle, „já jsem hrozně rád, že jseš tu teď se mnou.“

To se mnou pořádně škublo. A s rukou na mých ramenou to Jakub musel cítit. Ale nějak tomu nevěnoval pozornost a pokračoval.

„Víš, mě…mě se vždycky zdálo, že máš kolem sebe něco jako…skleněnou stěnu. Že prostě v určitou chvíli už člověka nepustíš k sobě blíž. A mě to mrzelo….já jsem tě chtěl poznat blíž…“ Jakubův hlas zcela podle limonádových předpisů klesal k šepotu. „A jsem moc rád, že…že jsi mě za tu svoji skleněnou stěnu pustila…“

Dál už jsem to prostě nevydržela. Tahle situace patřila přesně k tomu vzácnému druhu, kdy nějakou chvíli nedokážu dělat nic jinýho, než se někomu zhroutit do náruče. A nebo, v horším případě, se stočit do klubíčka někde v koutě a léčit dušičku kávou se spoustou cukru.

Tohle neodvolatelně sledovalo první schéma, takže jsem se uchýlila k němé žádosti o podporu k jediné osobě, kterou jsem měla zrovna po ruce. I když to odporovalo veškeré logice věci. Když Jakub nenašel další slova a místo toho mě druhou rukou objal kolem pasu, opřela jsem se čelem o jeho rameno a zavřela oči. Co bude dál, jsem radši vidět nechtěla.

Stejně o tom budu vědět víc, než je mi milo.

 

Když se člověku zhroutí svět – no dobře, to jsou hodně silná slova, tak tedy – když se člověku podstatná část jeho světa převrátí kompletně naruby, nedá se říct, že by zrovna bystře vnímal dění kolem sebe. Spíš má sklony sedět, tupě zírat kamsi do neznáma a zoufale si přát, aby na to zapomněl. Na co by měl zapomenout, to už je ovšem dosti individuální.

Tak kupříkladu u mě to byla myšlenková smyčka sestávající z okamžiku, kdy jsem dostala ten pitomý nápad pokusit se Jakuba svést (což nebyl ten pravý výraz, ale byl rozhodně ten nejvýstižnější, který jsem v jazyce českém nalezla) za pomoci ebenové flétny, a několika obzvláště vydařených chvilek na skalce na Kalvárii. Takže když se večer babička vrátila domů, nalezla mě sedět u stolu, zpitoměle zírat do vitríny příborníku a klopit do sebe jedno kafe za druhým.

Pak nahlédla vedle, pravděpodobně spatřila flétnu ležet tam, kam jsem s ní ráno švihla, a rozhodla se sečíst dvě a dvě pro běžného smrtelníka dost nečekaným způsobem.

Teda alespoň si to myslím.

Bábi totiž neřekla ani fň. Jenom zvedla obočí a zakroutila hlavou v typickém gestu „Komu není rady, tomu není pomoci“, a po chvilce ticha pravila konverzačním tónem:

„Pozvala mě Anička na večeři, a zve i tebe, půjdeš?“

Mimoděk jsem zaostřila na fotku, opřenou o konvičku z parádního čajového servisu. Babiččino miniaturní tablo z ekonomky. Nebo jak se ta škola někdy jmenovala.

„Jasně,“ řekla jsem.

 

Babička krátce stiskla tlačítko zvonku a kdesi v domě se ozvalo zvonění. Vyzvánění telefonu, řekla bych, kdyby to zcela evidentně nebyl domovní zvonek. No nic. Dneska mě jen tak něco nemůže rozhodit.

To jsem si myslela do okamžiku, než se otevřely dveře – a za nimi stál Jakub.

„Dobrý večer, paní Rezková, ahoj, Báro,“ rozzářil se jako sluníčko.

„Ahoj, Jakube,“ odpověděla mile babička, jemně si ho odstranila z cesty, jelikož se zdál příliš zaneprázdněný zíráním na mě, a přivítala se se svou kamarádkou. Jakubovou babičkou.

Babi, to mi děláš naschvál…

S křečovitým úsměvem jsem se prosmýkla kolem Jakuba a snažila se ho nedotknout. Sice ke mně napřáhl ruku – a nebylo to gentlemanské gesto odnětí kabátu – ale pozoruhodně rychle vyvodil, že se za ruku vzít nenechám.

S chápavým úsměvem si moji nenáklonnost zařadil jako důsledek přítomnosti našich babiček a své gesto v poslední vteřině změnil na gentlemanské Pojď dál.

Jasně. Vždycky se mi líbili inteligentní a bystří hoši.

Pomalu jsem překonala těch pár metrů k věšáku. Takhle jsem se na kroky soustředila naposledy, když jsme v tanečních brali valčík doleva. Tušila jsem, že je mi Jakub v patách coby můj galantní a zamilovaný stín. Pověsit bundu na háček. Rozmotat zauzlované tkaničky. Čert vem moje kombinované uzly. Po šesti schodech nahoru. Pak doleva a hned do dveří vpravo. Salónek nebo co. A u stolu – díky za to – babička.

Vděčně jsem se zhroutila na židli vedle ní. Babi si buď pořád nespočítala novou rovnici, nebo došla k názoru, že už jsem se vydusila dost, a začala se se mnou bavit o koláči, který nám byl předložen, než bude hotová večeře. Hodila jsem za hlavu fakt, že můj kuchařský rekord je bramboračka, a se skoro opravdovým nadšením řešila, jak by to asi chutnalo, kdyby se směs ořechů vyměnila za mandle a kokos, a jestli je smetana zaměnitelná za jogurt.

A už jsem byla skoro v pohodě, když do mě Jakub pod stolem jemně šťouchnul.

„Báro, pojď se kdyžtak podívat na ty filmy, jestli by sis něco vybrala,“ vybídl mě nevinně. Vytřeštila jsem na něj oči.

„Ty filmy, jak jsi chtěla,“ zachoval bezelstný obličej. Pořád jsem se nechytala. Sice jsem z naší schůzky spoustu nepodstatných detailů briskně zapomněla, ale příslib, že se objevím u něj doma, bych teda myslím nevypustila. Kromě toho, že bych ho v první řadě vůbec nedala.

Pod stolem mě Jakubova holeň vybídla k reakci. Nadechla jsem se a začala na jeho fabulaci vršit svoje.

„Ani ne, dík, já jsem prohlídla naše DVDčka a zjistila jsem, že mám jak Mists, tak Matrix, ale díky,“ vařila jsem z vody. Kdo říká, že reakce na zjevnou  lež musí být pravdivá?

„Stejně se pojď kouknout, třeba si vybereš nějakej jinej film,“ pokračoval Jakub, už s lehkým, nicméně zřetelným zoufalým podtónem. „Třeba Tróju, vidělas Tróju? Nebo Bridget Jonesovou. Báro…“

Babička vstala od stolu a zmizela ve dveřích kuchyně. Zase jsem začala hysterčit. Jakub vycítil příležitost, zapomněl na filmy a bleskurychle chňapl moji ruku. V tu chvíli se mi zdálo, že má naprosto zfanatizovaný výraz.

Fanatik. Do mě.

Ježíšmajrá, co jsem to spáchala?

Svoji ruku jsem z jeho dlaně vyloženě vyškubla, tak jsem se ho v tu chíli bála. A taky jsem se bála, co udělá potom. Jestli se zhroutí smrtelně zasažen mým odmítnutím – do včerejška bych pokládala za absolutně nemožné mít takový vliv na druhého člověka, ale vida, stačí trocha krysařského umění a jedna flétna, a už to jede – nebo mě prostě popadne, odvleče někam do svýho pokoje a tam…v tomhle okamžiku jsem musela svoji fantazii rázně utnout, protože kdoví, kam bych v takových úvahách pokračovala.

Vysvobození přišlo ze zcela nečekané strany. Mezi mnou a Jakubem se vynořil talíř s polévkou a přistál přede mnou na stole. Jakub z nezbadatelného důvodu zrudl a kamsi se vypařil, a jeho babička na mě spiklenecky mrkla.

„Ale on je to hodnej kluk,“ ujistila mě se širokým úsměvem.

Nezbývalo než jí to odkývat a dát se do jídla.

Jakub se doplížil zpátky ke stolu, chopil se lžíce a taky začal jíst. Bábrlinky na sebe vrhaly spokojené pohledy, ze kterých se dala dost jasně vyčíst hrdost nad těma našima vnoučátkama, a jak jim to spolu sluší, že… I když se mi pořád zdálo, že neproniknutelný úsměv mojí babičky nepramení jen z nadšení nad takovým pěkným párem.

Žádný takový. Bábi se docela slušně bavila tím, jak se dusím ve vlastní šťávě.

To tak. Okamžitě vymyslím, jak to napravit. Mám na mysli, jak přivést Jakuba zpátky do normálu. Babičce se koneckonců ani divit nemůžu. Já bych se sama sobě taky smála, kdybych z toho nebyla v takový depresi.

Než se objevil talíř s hlavním chodem (zapékaná brokolice), už jsem dala dohromady základní obrysy svého válečného plánu.

A jestli někdo řekne, že vymítání čerta ďáblem ještě nikdy nezafungovalo, ať jde k šípku.

 

A bylo to tu zas. Znovu jsem se schovávala za těma vínovejma muškátama. Tentokrát jsem ani nemusela dlouze vyhlížet a modlit se, aby šel Jakub náhodou kolem. Stačilo ho prostě pozvat. A zamknout branku.

Jo, přiznávám, dalo mi dost práce najít nějakou hudbu, která by mohla vyjadřovat vztek a nenávist a k tomu bych ji zvládla zahrát na flétnu. Ale podařilo se, kdesi na konci třetího dílu učebnice hry na flétnu, takové zasuté dvě řádky s dvojhlasem v jedné osnově. A vážně poctivě jsem si ji nacvičila. Tak co by se mohlo pokazit?

Na konci ulice se vynořilo tmavozelené tričko. Přikrčila jsem se ještě víc. Teď jsem neviděla vůbec nic kromě toho plácku před vrátky.

Vážně doufám, že si mě nevšimne. Neznám trapnější situaci, než být přistižena, jak se za něčím schovávám.

Štěstí – nebo co – mi ale přálo. Jakub zalomcoval klikou a pak stiskl zvonek.

Počkala jsem, než příšerný kovový zvuk utichl, a se soustředěním snad ještě větším než před čtyřiadvaceti hodinami jsem vzala do rukou flétnu, abych patřičně usměrnila jednu splašenou existenci.

Měla jsem proč se soustředit. Kdyby to nevyšlo včera, prostě by dva lidi byli dál jenom kamarádi. Jestli to neklapne teď, budou mít dva lidi blízkou budoucnost v troskách. A jelikož jeden z těch lidí jsem já, nemám v úmyslu to tak nechat.

Znovu jsem se opírala o zeď pod oknem a hrála, jak nejlíp umím. Vážně jsem se snažila. A pokud jde o ty emoce…no, vzteklá jsem byla taky dost.

Tak teď jen aby to fungovalo, pomyslela jsem si a sklouzla pohledem na druhou řádku not.

Ani jsem to nestačila domyslet, když Jakub u branky srdceryvně zavyl: „Báro!!“

Leknutím jsem přinutila flétnu falešně vyjeknout a vzápětí mi vypadla z rukou. „Báro, ty potvoro,“ pokračoval dál. A ječel na celou ulici. No nazdar.

„Báro, proč? Proč to nemůže fungovat?“

Letěla jsem dolů ze schodů. Jakuba jsem slyšela sice tlumeně, ale naprosto jasně. A stejně tak jasné mi bylo, že jsem si zadělala na nejspíš ještě větší problém, než jsem měla teď. A to jsem myslela, že to nejde.

„Proč nemůžeš ty- když já- proč nemůžeme-“ vyrážel ze sebe Jakub a jeho výkřiky nabývaly na zoufalství.

Otevřela jsem dveře právě včas na to, abych viděla, jak přelézá plot.

V šoku jsem sledovala jeho kroky, jak se ke mně blížil, pak po mně natáhl ruce a po vzoru mnoha filmových hrdinů mě uvěznil mezi sebou a zdí.

„Báro,“ pokračoval horečným šeptem, „ale já se tě nevzdám. A jednou…jednou…“

A v tu chvíli jsem si jí všimla poprvé.

U plotu stála slečna v džínách a lněné tunice. Nenápadná osůbka. A s naprosto zoufalým výrazem pozorovala…nás s Jakubem.

Jenom chvilku. Než si všimla, že ji sleduju. Pak se honem otočila a skoro utekla.

Tak mě vykolejila, že jsem se Jakubovi nejdřív ani moc nebránila.

Když jsem zase přišla trochu k sobě, slíznul Jakub facku, a než si stačil uvědomit, která bije, zamkla jsem za sebou dveře.

Pořád mi nešel z hlavy pohled plný beznaděje, který měla ta holka u plotu.

 

Podruhé jsem ji potkala druhý den ráno. V místním obchůdku, hned vedle Jakubova domu. Bábi mě poslala pro rohlíky a kávu – zřejmě jsem citelně zahejbala se zásobami – a ona si kupovala tabulku čokolády. Zrovna slovo „čokoláda“ mě přimělo zbystřit. Ona si mě nevšimla, takže jsem si ji mohla prohlédnout trochu líp. Dlouhé kaštanové vlasy, šedé oči, permanentně utrápený výraz. Ale i jako holka, a tudíž konkurentka, jsem musela uznat, že je vlastně docela hezká.

Pak se najednou obrátila a odcházela. Přitom se najednou zadívala přímo na mě.

Poznala mě, tím jsem si byla jistá. Pohled, kterým mě počastovala, byl ublížený. Závistivý. Smutný.

A zmizela dřív, než jsem se nad tím stihla zamyslet.

Prodavačka neměla pochopení pro záhady mezilidských vztahů a důrazně po mě vyžadovala odpověď na otázku století: Co si přejete?

Požádala jsem o svých deset rohlíků a pixlu kafe, zaplatila, ani si nepřepočítala, co jsem dostala zpátky, a vypadla ven.

Pořád jsem měla pocit, že mi něco vážně důležitého uniklo.

Ale co to přesně bylo, to mi došlo až později. Konkrétně když jsem si k žehlení pustila Deník Bridget Jonesové.

Vypnula jsem telefon, otočila se zády k oknu a užívala jsem si toho, že následující hodinu nebo dvě budu naprosto přesně vědět, co se stane, a nic mě nepřekvapí. A tak to taky bylo, dokud nedošlo na scénu, kde Bridget prohledává Danielův dům ve snaze najít jeho domnělou milenku. Poskládala jsem svoje vyžehlené džíny, přihodila je do koše s vyžehleným prádlem a natáhla jsem se pro další kus prádla. A mezitím jsem ze zvyku rychle mrkla na obrazovku.

Abych pohlédla do beznadějného pohledu slečny od plotu.

Chvíli jsem zírala na film bez schopnosti jakékoliv reakce. Pak jsem vypnula televizi i video a pokračovala v žehlení pouze za doprovodu vlastních myšlenek.

Bylo by možné, aby ta slečna byla zakoukaná do Jakuba?

Bylo by možné, aby to byl důvod jejích smutných pohledů?

Ale hlavně: bylo by možný dát je dohromady?

 

No jo. Nakonec jsem na to neměla. Musela jsem požádat o pomoc babičku. A dlouho jsme vymýšlely, jak je dostat na jedno místo.

I to, co jsme nakonec udělaly, vyjít nemuselo.

Babička zašla na návštěvu k Aničce a jakoby nic seděla u ní v obýváku a pomalu upíjela čaj. Jakubovi sdělila, že já jsem jela na nákup do Rokycan. A v kabelce měla flétnu.

Já jsem seděla na domovních schodech jejich domu a sledovala vchodové dveře krámu. Teorie zněla, že slečna nebude hledat obličej pozorovatele ve výši vlastních kolen, takže by si mě všimnout nemusela.

Měla jsem ji pak sledovat skrz výlohu, a v okamžiku, kdy bude platit za nákup, zazvonit na domovní zvonek. Jakub půjde otevřít. Já uteču. Ona vyjde ven.

A babička už se postará o zbytek.

Vlastně jsem nemyslela vůbec na nic, při zběsilém útěku za nejbližší roh. Jen jsem se snažila neslyšet zvuk flétny se zelenými kamínky.

Nekonečně dlouhé chvíle naplněná hudbou.

A potom…potom kolem prošla ta slečna. Usmívala se.

A já věděla, že to vyšlo.


8 názorů

Alissa
17. 10. 2013
Dát tip

Illien, díky moc :-) 

Anatore, když se na tu povídku dívám teď, říkám si, že je v lecčems nedomyšlená a zasloužila by předělat. Tvé připomínky vezmu v úvahu, až se k tomu dostanu. Ale jedna věc - Bára ho má ráda, neštítí se ho, jde mi o to, že se začne Jakub chovat jinak a Bára k vlastnímu překvapení zjišťuje, že tahle verze Jakuba jí až tak příjemná není. Znám člověka, se kterým se mi povídá mnohem líp, když kolem není jeho přítelkyně, taky se vedle ní takhle mění. Díky moc za přečtení a kritiku :-) 


Anator
17. 10. 2013
Dát tip

Uspěchaný konec. Milejší by mi jako čtenáři bylo, kdyby se o to spojení Jakuba s holkou nejprve pokusila sama Bára.

Začátek pro mě utrápený a nepochopený. Kdyby bylo narovinu napsáno, že se Bára pokusí krysařským uměním ovlivnit dlouholetého kamaráda, vyzněl by příběh daleko lépe. Navíc by si to mohla trochu v hlavě předem rozebrat. Takhle mi to přišlo jako nápad při ranním čištění zubů a když to zafungovalo, nevěděla co s tím. Proč to vůbec zkusila právě na Jakubovi? Má ho ráda? Nebo právě proto, že nemá?

Navíc on k ní nějaké city zřejmě choval, i když se nedá určit, jestli až po okouzlení hudbou a nebo i předtím. Já kdybych už si chtěl něco takového vyzkoušet, volil bych osobu, od které by mi pozornost byla milá a ne od někoho, jehož doteku se štítím.


ILLIEN
16. 10. 2013
Dát tip

Ahoj Alisso,

další pěkná povídka. Úplně obyčejná,  taková ze života, ale líbivá.

Měj se krásně. :-)


Sebastiana
27. 09. 2010
Dát tip
*

bestye
06. 08. 2009
Dát tip
a mně se to líbí prostě - líbí se mi lehhkost, se kterou píšeš, a jak dokážeš přetvořit obrazy, které vidíš do slov. A to umíš - ano :c)*

Alissa
20. 03. 2009
Dát tip
Ohledně konce musím souhlasit, to mi prostě nešlo, už jsem s tím potřebovala skoncovat. Nicméně každá pasáž měla mít určitý smysl a důvod, takže jsem to pravděpodobně špatně vyjádřila. Nevertheless, díky za přečtení a kritiku.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru