Dílo č.10

inspirace

Takové myšlenky mne napadaly, kdykoliv jsem ho potkala.
A vždy, když jsem si vzpomněla na jeho vážný, klidný pohled čokoládových očí.
Bylo už před prázdninami, když jsem ho potkala naposled. Rozzářený čtvrtek, bylo horko a právě jsem se rozloučila před univerzitou se spolužačkami. Zkoušky za dobře jsou taky dobře, ale já měla dnes za jedna. Lehký krokem jsem ve svém novém letním kostýmku nakráčela na zastávku a malovala si, čím se odpoledne odměním.
Kino?
Čajovna?
Když přijel autobus, měla jsem najednou takové divné tušení. Jako by šestý smysl vyslal do těla lehoučké ochmýřené zamrazení.
Byl tam.
Seděl na přední sedačce, jako tenkrát poprvé. Mezi námi bylo dost lidí, ale já měla pocit, že zrovna dnes, právě teď, je ta chvíle. Chvíle, o které zcela jistě víš, že už se nebude opakovat. Najednou jsem měla srdce až v krku, nevnímala jsem nic jiného než jeho tlukot, ale musela jsem. Ještě než se autobus rozjel, protlačila jsem se ke klukovi na prvním sedadle.
Ve chvíli, kdy jsem byla těsně za ním, otočil se, jako by o mně věděl. Připadalo mi, že jeho hnědé oči čekají právě na to, co jsem chtěla říci. A já měla jedinou touhu, oslovit ho, dozvědět se, pochopit.
Nadechla jsem se.
"Ahoj..."
...
"Maminko!"
Probrala jsem se ze vzpomínek. Ne, ten chlapec mi tenkrát neřekl "maminko", to mne právě zatahal za rukáv můj malý Jakub. Moje zlatíčko, kterému kudrny neposedně vylézají zpod červené bejsbolky, a které bude od příštího týdne hrdý školák. Právě vybíráme školní brašnu.
"Tak kterou?" ptám se s úsměvěm a položím mu ruku na rameno.
"Tu oranžovou, mami. Je nádherná!"