Doktor Tichý si sedl k mému stolu, aniž by se dovolil. Obě ruce položil vedle tácu a znehybněl. Dívala jsem se na jeho ruce s dlouhými prsty chirurga, skloněnou hlavu s malinko prošedivělými spánky, na řasy, jež zpola přikrývaly ocelově šedé oči, upřené na jeden bod někde na stole. Jeho rty se neslyšně pohybovaly.

Po chvíli se probral, pohlédl na dozlatova usmažený řízek, velký skoro jako celý talíř, vzal do svých štíhlých prstů vidličku a řízek napíchl. Pozvedl jej k ústům a začal z něj ukusovat. Spokojeně pomlaskával. Pak vidličku s okousaným řízkem odložil, odsunul jej stranou a do hlubokého talíře si nalil  z hrnce stojícího na stole polévku a pustil se do ní s takovou chutí, jako by týden nejedl. Skloněn nad talířem, nasával ji ze lžíce jako hasičská pumpa. Jen co polévky trochu v talíři ubylo, hned si přilil až po okraj a srkal dál. Párkrát se zastavil, uždíbl z druhého talíře kousek řízku, nebo si z něj nabral bramboru a rozmačkal ji v polévce na kaši. Funěl, občas se vyrovnal a říhl. Po každém říhnutí si klepl pěstičkou do prsou, řekl sám pro sebe: „Pardon!“ a pokračoval. Ani jednou na mne nepohlédl.

Když dojedl, zase na chvíli znehybněl, díval se do prázdného talíře, na umaštěný příbor, nebo na drobečky všude kolem. Cosi si pro sebe brebtal. Pak vstal, s omluvným úsměvem pozdravil někam nad mou hlavu a odštrachal se s tácem k výdejnímu pultu. Tam jej poslali na druhý konec, kde se použité nádobí vracelo, ale on jako každý den kroužil se svým tácem po jídelně, aby se zase vrátil k výdejnímu pultu, kde vše beze slova nechal ležet.

„Snědl to?“ zeptala se Evička, když jsem jí podala svůj tác.
„Do posledního drobečku!“ odpověděla jsem a mrkla jsem na ni. Holky z kuchyně mu usmažily kus hadru na podlahu.
Doktor Tichý byl starý mládenec.

………………………..

V čele uličního výboru KSČ na okraji našeho města zasedal člověk, jenž se vyznačoval nejasnými zásluhami z dob dávno minulých, obrovitým břichem a pověstí, že se svou služební pistolí na opasku chodí i na záchod. A ještě se prý bál trávit noc v posteli. Spával nejraději ve svém předsednickém křesle. Pistoli si při tom posouval na opasku dopředu, aby netlačila. Jedné takové noci se probudil s bolestmi ve slabinách. Automaticky sáhl po pistoli a posunul ji jinam, ale bolest neustávala. Když  vystřelila do celého břicha, začal křičet. Manželka přivolala záchranku.

Lékař z pohotovosti konstatoval, že žlučník musí ihned ven a vzal nemocného s sebou.
Pacient celou cestu do nemocnice sténal. „Vzbuďte toho nejlepšího soudruha chirurga v okrese!“ přikazoval, ale znělo to spíš jako prosba. On opravdu řekl: „soudruha chirurga“. A dodal: „soudruhu doktore.“
Učinili tak.

Doktor Tichý vešel do operačního sálu a rozhlédl se kolem sebe. Na stole ležela nevzhledná masa, přikrytá zeleným plátnem. U hlavy pacienta se skláněl anesteziolog. Bylo nás tam více než obvykle. Doktor Tichý přistoupil ke stolu, ruce v sterilních rukavicích pozvednuté jako nějaký velekněz. Zadíval se na oholené a dezinfikované místo na pacientově těle a jeho rty pod rouškou tiše, ale jasně začaly říkat něco docela jiného, než jeho obvyklé „Tak jdem na to!“

„Otče náš, kterýž jsi na nebesích,“ řekl doktor Tichý. Poplašeně jsem se podívala na hlavu pacienta. Nikdo se neodvážil nahlas ani vydechnout.
„Pomož tomuto nemocnému.“ Tomu soudruhovi?
„Veď mou ruku, ať mu neublíží, a dej, ať se mu vrátí zdraví,“ říkal doktor Tichý.
„Neboť já léčím, ale ty, Hospodine, uzdravuješ.“ Lékař u hlavy pacienta se maličko ušklíbl. Pod rouškou to ovšem nebylo vidět.
„Ale ve všem ať se stane vůle tvá, ne má.“ Udělal přestávku, jako by se rozmýšlel, jestli už řekl vše.
„Amen!“
Nikdo po něm „amen“ neopakoval.
Doktor Tichý nastavil ruku a než řekl: „Skalpel!“, vložila jsem mu jej do dlaně.

………………………….

„Dobrý den!“ řekl doktor Tichý, když se svým doprovodem vstoupil do pokoje na ranní vizitu. Pacient se na něj usmíval. Do tváří se mu vrátila jeho obvyklá červeň. Ale doktor Tichý zůstal stát v nohách postele a nehýbal se. Jeho zrak spočíval na desce nočního stolku. Pacient se mu chvíli nechápavě díval do očí, ale pak se omluvně usmál, zvedl ruku a pistoli vložil do zásuvky. Teprve pak si doktor Tichý ode mne vzal chorobopis, nahlédl do něj a pravil:
„Tak jak se máme?“
„Děkuji, dobře,“ odpověděl pacient, a po malém zaváhání dodal: „pane doktore!“
Opravdu, řekl „pane“.