Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Doktor Tichý
datum / id11.02.2010 / 348293Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
upřesnění kategorieZe života
zobrazeno4219x
počet tipů15
v oblíbených1x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog
Stalo se. Za socialismu. Jména protagonistů byla pozměněna.
Doktor Tichý

Doktor Tichý si sedl k mému stolu, aniž by se dovolil. Obě ruce položil vedle tácu a znehybněl. Dívala jsem se na jeho ruce s dlouhými prsty chirurga, skloněnou hlavu s malinko prošedivělými spánky, na řasy, jež zpola přikrývaly ocelově šedé oči, upřené na jeden bod někde na stole. Jeho rty se neslyšně pohybovaly.

Po chvíli se probral, pohlédl na dozlatova usmažený řízek, velký skoro jako celý talíř, vzal do svých štíhlých prstů vidličku a řízek napíchl. Pozvedl jej k ústům a začal z něj ukusovat. Spokojeně pomlaskával. Pak vidličku s okousaným řízkem odložil, odsunul jej stranou a do hlubokého talíře si nalil  z hrnce stojícího na stole polévku a pustil se do ní s takovou chutí, jako by týden nejedl. Skloněn nad talířem, nasával ji ze lžíce jako hasičská pumpa. Jen co polévky trochu v talíři ubylo, hned si přilil až po okraj a srkal dál. Párkrát se zastavil, uždíbl z druhého talíře kousek řízku, nebo si z něj nabral bramboru a rozmačkal ji v polévce na kaši. Funěl, občas se vyrovnal a říhl. Po každém říhnutí si klepl pěstičkou do prsou, řekl sám pro sebe: „Pardon!“ a pokračoval. Ani jednou na mne nepohlédl.

Když dojedl, zase na chvíli znehybněl, díval se do prázdného talíře, na umaštěný příbor, nebo na drobečky všude kolem. Cosi si pro sebe brebtal. Pak vstal, s omluvným úsměvem pozdravil někam nad mou hlavu a odštrachal se s tácem k výdejnímu pultu. Tam jej poslali na druhý konec, kde se použité nádobí vracelo, ale on jako každý den kroužil se svým tácem po jídelně, aby se zase vrátil k výdejnímu pultu, kde vše beze slova nechal ležet.

„Snědl to?“ zeptala se Evička, když jsem jí podala svůj tác.
„Do posledního drobečku!“ odpověděla jsem a mrkla jsem na ni. Holky z kuchyně mu usmažily kus hadru na podlahu.
Doktor Tichý byl starý mládenec.

………………………..

V čele uličního výboru KSČ na okraji našeho města zasedal člověk, jenž se vyznačoval nejasnými zásluhami z dob dávno minulých, obrovitým břichem a pověstí, že se svou služební pistolí na opasku chodí i na záchod. A ještě se prý bál trávit noc v posteli. Spával nejraději ve svém předsednickém křesle. Pistoli si při tom posouval na opasku dopředu, aby netlačila. Jedné takové noci se probudil s bolestmi ve slabinách. Automaticky sáhl po pistoli a posunul ji jinam, ale bolest neustávala. Když  vystřelila do celého břicha, začal křičet. Manželka přivolala záchranku.

Lékař z pohotovosti konstatoval, že žlučník musí ihned ven a vzal nemocného s sebou.
Pacient celou cestu do nemocnice sténal. „Vzbuďte toho nejlepšího soudruha chirurga v okrese!“ přikazoval, ale znělo to spíš jako prosba. On opravdu řekl: „soudruha chirurga“. A dodal: „soudruhu doktore.“
Učinili tak.

Doktor Tichý vešel do operačního sálu a rozhlédl se kolem sebe. Na stole ležela nevzhledná masa, přikrytá zeleným plátnem. U hlavy pacienta se skláněl anesteziolog. Bylo nás tam více než obvykle. Doktor Tichý přistoupil ke stolu, ruce v sterilních rukavicích pozvednuté jako nějaký velekněz. Zadíval se na oholené a dezinfikované místo na pacientově těle a jeho rty pod rouškou tiše, ale jasně začaly říkat něco docela jiného, než jeho obvyklé „Tak jdem na to!“

„Otče náš, kterýž jsi na nebesích,“ řekl doktor Tichý. Poplašeně jsem se podívala na hlavu pacienta. Nikdo se neodvážil nahlas ani vydechnout.
„Pomož tomuto nemocnému.“ Tomu soudruhovi?
„Veď mou ruku, ať mu neublíží, a dej, ať se mu vrátí zdraví,“ říkal doktor Tichý.
„Neboť já léčím, ale ty, Hospodine, uzdravuješ.“ Lékař u hlavy pacienta se maličko ušklíbl. Pod rouškou to ovšem nebylo vidět.
„Ale ve všem ať se stane vůle tvá, ne má.“ Udělal přestávku, jako by se rozmýšlel, jestli už řekl vše.
„Amen!“
Nikdo po něm „amen“ neopakoval.
Doktor Tichý nastavil ruku a než řekl: „Skalpel!“, vložila jsem mu jej do dlaně.

………………………….

„Dobrý den!“ řekl doktor Tichý, když se svým doprovodem vstoupil do pokoje na ranní vizitu. Pacient se na něj usmíval. Do tváří se mu vrátila jeho obvyklá červeň. Ale doktor Tichý zůstal stát v nohách postele a nehýbal se. Jeho zrak spočíval na desce nočního stolku. Pacient se mu chvíli nechápavě díval do očí, ale pak se omluvně usmál, zvedl ruku a pistoli vložil do zásuvky. Teprve pak si doktor Tichý ode mne vzal chorobopis, nahlédl do něj a pravil:
„Tak jak se máme?“
„Děkuji, dobře,“ odpověděl pacient, a po malém zaváhání dodal: „pane doktore!“
Opravdu, řekl „pane“.
 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.08.2010 01:24:05Bíša
T.
15.03.2010 22:56:50VT Marvin
Dobře tedy. Ale co mi teda "nedá spát", je "Tomu soudruhovi?" mimo přímou řeč, nějak mě to mate, nechápu, co to tam dělá, když se jedná o "text s univerzálním vypravěčem".
15.03.2010 20:35:56Janina6
Marvine, "proč musí být charakterizován..." - nemusí, ale proč by nemohl? Je to trochu nezvyklé, ale díky za každý nezvyk :-) Jak píše Lakrov, vynikne ten kontrast mezi vnitřkem a vnějškem.

S opakováním slova ruce máš pravdu. Taky jsem si všimla, jen mi to nepřipadlo nutné zmínit. "Pěstička" mi vadí víc.

Tak třeba ta modlitba před operací mi přijde dost silná, aby připomněla nabubřelému soudruhovi, jak je vlastně malinkej. Ale je fakt, že už možná nevnímal ("Poplašeně jsem se podívala na hlavu pacienta" - nebo vnímal?) No a situace s revolverem taky, řekla bych, vyznívá ve prospěch pana doktora.



15.03.2010 12:41:08VT Marvin
no mně ty části k sobě moc neladí: nevím, proč musí být charakterizován dr. Tichý v nějakém odstavci, který je jinak od příběhu oddělen

Obě ruce položil vedle tácu a znehybněl. Dívala jsem se na jeho ruce (to opakování "ruce" mě na začátku hodně vytrhlo, nešlo by napodruhé napsat "na ně"?)

Když si tak čtu komentář Janiny, tak si říkám, jestli jsem to vůbec pochopil. Ve kterém okamžiku onoho soudruha doktor "vychovává"?

Sestřička se mi taky nezdá.

Napsané je to pěkně, ale mě to nezasáhlo.
11.03.2010 16:46:38Janina6
Mně se tahle povídka hodně líbila. Část, kterou bych pro sebe nazvala "Pan doktor vychovává soudruha pacienta", dobře vystihuje tehdejší dobu, pamatuju si to soudruhování na každém kroku. I když vyprávíš klidným, jakoby nezúčastněným tónem, je tam spád a napětí. V první části, která hlavně popisuje chování doktora Tichého ("Doktor Tichý si dává řízek") mi vadil výraz "pěstičkou", nesedí mi k představě těch jeho rukou s dlouhými prsty chirurga, jak o nich předtím mluvíš. Jinak se mi zdá každé slovo na svém místě, výstižné. Mám s povídkou jistý "morální" problém - vadí mi přístup vypravěčky, zřejmě doktorovy kolegyně - zdravotní sestry, která ví, že ten zmatený podivín má i druhou tvář, tvář rovného chlapa, který se nebojí v té době modlit nahlas, tvář nejlepšího chirurga v nemocnici - a přesto ho nechá zbaštit ten hadr a ještě spiklenecky pomrkává na husičky z kuchyně. Nějak jsem jí tohle nemohla uvěřit.
08.03.2010 20:09:35Edvin1
katugiro: Taky si myslím! Tedy že se to nehodí. Posmívat se starým mládencům.:-O
08.03.2010 09:32:22katugiro
Nu, pěkné momentky, ale do povídky měsíce se to moc nehodí.

Mimochodem, Edvine, zatímco tys mluvil o poslední větě prvního odstavce, Lakrov očividně měla na mysli poslední větu první části...
01.03.2010 15:23:01Janina6
U mě zatím nemáš zač, já s hlubší kritikou tepve přijdu! :-)
01.03.2010 10:10:27Edvin1
Tak já taky děkuji. :-)
28.02.2010 18:27:11VT Marvin
je to tam, díky

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.