7. SUPERKOULE - Dílo č. 1 - Stopy v duších...

Stopy v duších...
(miniatura prozaická - poetická? úvaha? ostatní nezařaditelné? jak je libo)

Umřel jsi.
A já to nevěděla.
Psala jsem báseň nebo tak ... čekala jsem, až se vrátíš z města.
Čekala jsem do noci.
A bylo jako letos. Velikonoční duben, před sedmi lety.
Den předtím jsi mi povídal o jasanovém dřevu: že ho znáš od dětství, a že tě ještě přežije.
Můj dědo.
Zanechal jsi stopu.
Ránu a jizvu.
Vždycky si vzpomenu.
Stačí sednout ke stolu a psát.
Stačí se podivat na kmeny stromů.
Stačí ucítit ve vzduchu jaro.
Proto se bojím nechávat po sobě stopy v duších.

Ale s bolestí, kterou přinesla tvá smrt, přišlo i něco dalšího. Poznání? Zmoudření? Vědomí, že život je mnohem složitější než předpokládáme? Snad.
Proto si sedám ke stolu a píšu. Dotýkám se papíru, kůry kmenů, voním k jaru.
Proto nechávám po sobě stopy v duších.

(Chybíš mi. Pořád mi moc chybíš.)