7. SUPERKOULE - Dílo č. 7

Krokem hříběcím podkůvky cinkají,
s očima dítěte předbíháš vlastní stín,
lístky kopretin trháš jen potají,
tak rád jsi na světě, neptáš se, co ty s tím.

Nejednu mineš křižovatku,
osud tě žene dál,
nabízí tolik slastí.

Tak bez otázek, beze zmatku
víš, kdybys chvíli stál,
stal by se život pastí.

***

Chybí ti, chybí, ten břinkot kopyt
- nelze navěky zůstat dítětem.
Osudu sliby, sám sebou opit,
staneš bezděky - strom už nekvete

Když nohy dál už nemohou
snad že jim brání strach
čas nechce, pozpátku neumí téct

Vracíš se zpátky bez nohou
v tázavých vzpomínkách
na cestu života, cestu všech cest

Byla či nebyla
pohádky i boje
někdy se mýlila
však byla jen tvoje