7. SUPERKOULE - Dílo č. 10 - Po stopách beznohých

Jak bloud se topím v rozpacích.

Moh' dopadnout jsem hůře snad?

Já ztratil hlavu v oblacích

a přehlédl Jsem čistý mat.

Ne, nejsem optimistů kat.

Veskrze žiju vážností.

Já vyplul ve svět, láskou jat,

po stopách beznohých co sní.

Kdybych snad druhou šanci stih

i dal, všech starců, moudrých rad,

semeno křivdy nesel bych.

však marně vrátka otvírat.

– On všechna zrcátka jí krad!

spílají jiní. – v zemi hnij!

Jdi sám, jen sám a v duši chlad,

ve stopách beznohých. Co s ní?

Jak tikot hodin zdobících

věž kostela, teď začel lkát.

Myšlenek rykot slyšet z nich;

jen řinčet, skřípat, naříkat.

– Lež vkusnou marně předkládat

bys rád? Jen lásko nezhasni!

Chci celou zemi prohledat

ve stopách beznohých, jen s Ní.

Zas čistě oholen, prost vad,

máš výraz čistě noblesní.

Ne hledět, ale naslouchat

těm stopám beznohých. Ty zní…