Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Symposion
datum / id01.10.2010 / 366944Vytisknout |
autorLady de Winter
kategoriePovídky
sbírkaMotýlí žena,
zobrazeno2980x
počet tipů10
v oblíbených1x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog
Jo, je to dlouhé, jo, rozjíždí se to, jako vždycky, trošku pomaleji. :) Ale pokud se vám líbil můj Valentýn, tohle by vámmělo sednout taky.
Symposion

I.

 

Napůl jsem seděl, napůl ležel na posteli. V neholeném podpaží levé ruky mě lechtal Milanův dech, v pravé dohořívala cigareta, ze které jsem už několik minut nepotáhl. Centimetr dlouhá tyčka spáleného popela hrozila každou chvíli zašpinit propocený polštář.

Prázdný a bílý strop, s nezřetelnými šmouhami, kde malíři přebyla barva. Od kraje zdi až k oknu jednolitá bílá plocha, uprostřed zkroucený černý kabel, čirá žárovka. Sledoval jsem povívající zašlé bílé záclony.

Postel plavala v prostoru jako jediný hmotný ostrůvek existence.

Ležel jsem tak dlouho bez pohnutí, až mi náhle začalo těžknout tělo, propadat se po zádech hluboko do slamníku. Můj pohled upřený na žárovku se protáhl donekonečna, jakoby se do toho smotku drátu obaleného černým plastem vléval odněkud zdálky, skrz dlouhý, tenký tunel. Odplouval jsem za zrcadlo, se světem mě spojovala jen dutá nit kolem mého pohledu.

Kotva hozená do prázdnoty Mariánského příkopu.

Pak se odlepil odhořelý popel z cigarety a z dálky jsem ho spatřil, jak se pomalu snáší do hustých černých chlupů kolem mé bradavky. Maličko jsem se nadzvedl, abych ho setřásl, kotva se prudce zasekla za mořské dno. Byl jsem tu zpátky. Bílý pokoj zívl všude kolem mě a světlo odválo na vlas tenký tunel jako vítr pavoučí vlákno. Prudce jsem potáhl z cigarety, abych zaplašil jeho dohasínající přítomnost.

 

Když jsem byl malý chlapec, zažíval jsem tyhle chvíle často, těsně před usnutím. Matka mě políbila na tvář a pohladila, ucítil jsem její zhrublou ruku čpící po páře z nádobí, která jako vtíravá neodbytná známá věčně stála v naší kuchyni. Pak jsem se díval, jak odchází, záda v květované šatové zástěře, zavírající se zažloutlý lak dveří, za skleněnou výplní dveří zhaslo světlo. S okem na černém obrysu kliky jsem začal odlétat pozadu do tmy, svět se scvrkával a mizel, až byl malý a vzdálený jako jedna z hvězd, které mi otec občas dýmkou ukazoval na nebi. Otvíral jsem oči, aby se zvětšil zase zpět do běžné velikosti, ale samy se zase pomalu zavíraly, až i to poslední světélko blikající černobílé televize zmizelo a nebylo nic, nebyla ani tma a nebyl jsem já, jen dlouhý nekonečný tunel, který se zavřel do sebe a zauzlil se, jako když se svine černý kopírovací papír.

Někdy jsem se proto bál usnout a prosil matku, ať mě nechá vzhůru, u lampičky v kuchyni, kde si v brýlích s želvovinovou obroučkou čítal otec, když nemohl spát. Nechala mě jen, když jsme byli sami doma a otec seděl někde na podnikové schůzi nebo na školení. Musel jsem ale do postele dřív, než se vrátil, odložil šedou kůží potažený kufřík do kouta, navlékl pantofle s dvěma pásy křížícími se přes nárt a odešel do obýváku otevřít si láhev piva. Často pak něco mamince tiše šeptal u zapnuté, nahlas puštěné televize a já tajně otvíral dveře a marně se snažil zaslechnout, co si povídají. Nakonec jsem to vzdal a vlezl do postele, oranžové kostičkované povlečení s kytičkami se začalo vzdalovat donekonečna a nakonec mi oči i mysl zalepil bezesný spánek a zanechal ten maličký svět tak daleko, že by do něj nedokázal dolétnout ani Jurij Gagarin.

Nepamatuju si, kdy se mi to přestalo stávat. Vím jistě, že na gymnáziu jsem měl po večerech tolik jiných věcí na práci, že jsem si na ten dlouhý tenký tunel ani nevzpomněl. Přesto jsem ponocoval často, ale z jiných důvodů. S baterkou jsem si pod peřinou četl Pána prstenů, aby otec nevěděl, protože fantastickou literaturu považoval za nesmysl, která jeho syna jen zdržuje od učení, či od četby opravdových spisovatelů jako Alois Jirásek. Jindy jsem vylézal oknem ze svého přízemního pokoje, abych se bez vědomí rodičů mohl účastnit nějaké kalby s kamarády v hospodě; když na to otec jednou přišel, vlastnoručně zabudoval do okna mříže. A nejčastěji jsem si v diskrétní tmě rušené jen poblikáváním televize rozepínal pyžamové kalhoty a tiskl v jedné ruce kapesník, v druhé svůj penis. I tehdy se svět menšil a odlétal, ale na chviličku kratší než mrknutí oka, po níž se opět zhmotnil, černý a osamělý. Já ležel uprostřed něho, malátný a zesláblý, s hlavou plnou horkých těl a hebkých úst, která se vynořovala a zase mizela v nezřetelné mlhovině vnitřního vesmíru.

 

Milan spal a tiše oddechoval, jeho vlhká dlaň na mém břichu. Díval jsem se na ni, na dokonale vyholené předloktí a štíhlé, skoro dívčí prsty, ukazováček v prohlubni mého pupku. Ladně utvářené nehty mi něčím připomněly podobné, krátce zastřižené, které jsem vídal na matčiných upracovaných rukou.

Znovu se mi hlavou mihla vzpomínka na to, jak mě ukládala k spánku a jak jsem si prohlížel její prošedivělé natočené vlasy, když mi povídala pohádku na dobrou noc. Uměla krásně vyprávět a já se nechal nést jejím tichým hlasem, vnitřní vesmír se opět otvíral a brzy se prokvetlé kadeře rozplynuly před mýma očima a já byl princem Bajajou skrývajícím se v přestrojení, krásným princem zakletým do labutě nebo spravedlivým Bohumilem, který se zavřenýma očima leží v černé rakvi a prosí Boha, aby konečně nastal úsvit. Někdy jsem usnul ještě během vyprávění, ale jindy mě matka políbila a odešla a já snil dál, nechal Bajaju nebo Bohumila prožívat další a další dobrodružství, zabíjet draky a vysvobozovat krásné panny, dokud se svět zase nezačal znenadání úžit a propadat a já, princ, strážný, labuť i něžné dívky jsme padali do nekonečně malého bodu, ve kterém byl zhuštěn svět vnější i vnitřní a v němž se smazávala hranice mezi realitou a fantazií. Svět byl opět jen chaos složený z chuchvalců živlů, čtyřstěny, osmistěny, dvacetistěny a krychle se mísily a zase rozptylovaly. Díval jsem se na ně a pozoroval je.

A má duše se přeskupovala a tekla jako prvotní pralátka.

 

Matka mi časem vyprávět přestala, ale otevřené snové světy zůstaly se mnou i poté. Už jsem nepotřeboval Boženu Němcovou, hluboko v mé hlavě se příběhy odehrávaly dál. Někdy byly krásné a pěkně uspořádané, ale jindy, když mě začínal přemáhat spánek, se měnily v rozrůzněné děsivé a chaotické výjevy, v nichž figurovaly nahé ženy a muži s velkými údy. Snažil jsem se je zaplašit, ale někdy mě budily hluboko v noci ze spánku, vztyčil jsem se na posteli, vyděšený a zpocený, s kalhotami plnými spermatu, a snažil se zaplašit vidění obrovských penisů, které neodbytně vyhřezávalo z hloubky mého nitra. Trvalo dlouho, než jsem si s nimi začal vědomě hrát, a ještě déle, než senzační články v bulvárních časopisech, které s oblibou čítala moje matka, přinesly k mému sluchu slovo homosexualita. A ještě musely uplynout dalších dlouhé měsíce a roky, než jsem se tomu slovu přestal zoufale bránit. Nakonec jsem se ale fantazijních obrazů, ve kterých byli muži snad stejně často, jako ženy, přeci jen přestal bát. Zbyl mi jen jediný, poslední strach – že se to tajemství někdy dozví můj otec.

 

A pak jsem odešel. Seběhlo se to tak rychle, že mi z té doby vlastně zbývá jen sekvence chaotických vzpomínek, které jsem stokrát skládal do příběhu a nechal je znovu rozpadat. Poslední ročník na gymnáziu, kde jsme probírali světovou filosofii. Šok, když jsem prvně držel v ruce Platóna a četl na každé stránce Symposia, že láska k mužům je lepší, ušlechtilejší a vznešenější, než láska k ženám. Stud a pocit trapnosti, když jsem se po hodině vydal do kabinetu profesora zeptat se ho na to. Na vlídný rozhovor plný pochopení, který následoval. Na to, jak jsem pak měsíce nosil z knihovny plné tašky knih, dokud jsem Platóna nepřečetl celého. Jak můj sloh na téma „dobro v Platónových dialozích“ získal první cenu v okresní soutěži o nejlepší studentskou filosofickou práci. A pak samozřejmě na ten den, kdy jsem stydlivě přinesl domů vyplněnou přihlášku na pražskou Filosofickou fakultu.

Otec byl stavební technik, hluboce si vážil vysokoškolského vzdělání a doufal, že se jeho syn jednou stane inženýrem a bude projektovat velké budovy nebo mosty. O filosofii věděl jen to, co ho naučili na školeních marxismu-leninismu, a považoval filosofy v horším případě za ideology, v lepším za mizerné příživníky, co dumají nad nesmrtelností chrousta, místo toho, co by dělali v životě něco užitečného. Bylo mi osmnáct a měl jsem svou hrdost, ale po té hádce, co následovala, jsem se zamkl v pokoji, zahodil cáry roztrhané přihlášky, přetáhl peřinu přes hlavu a brečel jak malé dítě. Otec práskl dveřmi, sedl si k televizi a maminka klepala a prosila snad půl hodiny, než jsem jí otevřel, celý červený a oteklý, a snažil se dělat, že mě to vůbec nemrzí.

To bylo v prosinci. V lednu jsem pak trávil mnoho hodin konzultacemi v kabinetu profesora občanské nauky a v únoru s matčinou váhavou podporou a za otcovými zády vyplnil novou přihlášku. Ještě ten den jsem ji poslal ji spolu s ústřižkem složenky dokládajícím zaplacení poplatku, na nějž mi maminka tajně dala peníze z kasičky na domácnost. Zpáteční adresu jsem uvedl k profesorovi domů.

Maturita mě zdaleka neznervózňovala tolik, jako to, jak řeknu otci, že jsem překročil jeho rezolutní zákaz a že jsem se rozhodl odejít do Prahy a živit se sám. Neustále jsem ten rozhovor odkládal, až se nakonec odehrál nad mým maturitním vysvědčením se samými jedničkami, chvíli poté, co hrdý otec otevřel pivo a po půlročním vyhýbavém mlčení se mě radostně zeptal, kdy mi dorazí pozvánka na přijímačky na ČVUT. Pak se to už nedalo dál tajit.

Byl jsem připraven na to, že to bude drsné, ale nakonec to dopadlo ještě hůř, než jsem si představoval v nejčernějších snech. Otec se rozběsnil doběla, láhev piva rozmlátil o podlahu a křičel na mě nepříčetným tónem, že proto mě osmnáct let neživil, abych ho takhle zklamal. Opakoval jsem pořád dokola, že mě stavařina neláká, vysvětloval mu, že mi filosofie učarovala, a odrážel jeho výkřiky, ať jdu teda na doktora nebo na právníka, ale hlavně ať dělám něco pořádného, čím se jednou v životě uživím. Dnes si uvědomuju, že v tom zuřivém záchvatu snad ani pořádně neslyšel, co mu povídám. Matka se ho chvíli snažila uklidnit a prosila ho, aby se nezlobil, jen aby si vyslechla své, že mě jen rozmazlovala a tohle jsou důsledky. Pak jsem na něho taky už začal křičet, rozhodnutý se tentokrát nezhroutit, zatímco maminka s pláčem utekla do ložnice. Už si ani nepamatuju, co přesně jsme na sebe řvali, jen to, jak to skončilo. Jak mi otec, rozzuřený na nejvyšší míru a s pěnou kolem úst, rezolutně zakázal jít kamkoli na vysokou školu, jak řekl, že mě odmítá nadále živit, ať si jdu najít pořádnou práci a koukám se oženit, jako každý slušný chlap.

To byl moment, kterého jsem se děsil tolik let – ale v tu chvíli to už nebolelo. Vlastně jsem mu to vmetl do tváře s potěšením a okamžitou touhou co nejvíc mu ublížit. Jsem homosexuál, ženské mi nic neříkají a nehodlám se kvůli němu ani ženit, ani vzdát filosofie.

Nevím, co jsem čekal, že se stane. Otec na mě chvíli nevěřícně zíral, brunátný obličej rámovaný rozcuchanými vlasy, a pak mi nepřirozeně tichým hlasem poručil, ať si sbalím svoje věci a okamžitě vypadnu z jeho domu. Matka všechno slyšela, vtrhla do obýváku a prosila ho, ať neblázní, dokonce mu v jednu chvíli padla k nohám jako v nějakém melodramatu z devatenáctého století. On ji neobvykle surově odkopl, bez dalšího slova odešel z bytu a prásknul za sebou dveřmi.

Běžel jsem do pokoje a začal házet prádlo do batohu. Teď maminka prosila mě, ať neodcházím, že to tatínek v tom vzteku tak nemyslel a že až se uklidní, určitě mi tu dovolí bydlet dál. Ale ani já jsem ji vůbec neposlouchal. Hodil jsem si batoh na záda, ani se na ni nepodíval a práskl dveřmi zrovna tak, jako otec. Když jsem rozčileně rázoval domovní chodbou, slyšel jsem ji za sebou, jak pláče.

 

Přespal jsem u profesora doma a druhý den odjel do Prahy k jeho bratrovi, kde jsem měl domluvené dočasné ubytování. Podařilo se mi sehnat místo v kavárně a celé léto jsem den co den roznášel pití. Na přijímačkách jsem se umístil nejlépe ze všech uchazečů, kolej jsem bez problémů dostal a když v září začala škola, zjistil jsem, že docela dobře dokážu přes týden studovat a v pátek a o víkendu si vydělávat v kavárně. Kolejné bylo nízké, mnoho jsem toho nesnědl a zbylo mi vždycky i něco navíc, abych mohl se spolužáky občas zajít na pivo.

Na koleji jsem se seznámil s Pavlem. Byl v prváku na filosofii jako já, ležel v Russelovi a Quinovi, věčně šprtal logiku a nosil s sebou sešit plný komplikovaných vzorečků, které mi vůbec nic neříkaly. Brzy jsme se začali po večerech hádat, jestli je lepší fenomenologie nebo analytika a Aristoteles nebo Platón, nadávali si do zatracených akademiků a pitomých peripatetiků, půjčovali si poznámky a opíjeli se mizerným vínem.

Jen se svou orientací jsem se Pavlovi raději nesvěřil.

Trvalo skoro rok, než jsem se konečně přemohl a zavolal našim. Otec nebyl doma, zvedla to maminka a když uslyšela můj hlas, tak se rozplakala, že nemohla chvíli skoro ani mluvit. Pak se ukázalo, že jí otec přísně zakázal o mně mluvit nebo se se mnou stýkat a že tudíž k nim v žádném případě nemám jezdit. Pak začala znovu vzlykat, že už mě nikdy neuvidí, a jestli se mám v té Praze aspoň dobře. Pověděl jsem jí zběžně, že jsem se dostal na školu a že pracuju, jsem šťastný a stýská se mi po ní. Najednou vyděšeně zašeptala, že otec už jde a musí končit. Pak to cvaklo a telefon oněměl.

Se sluchátkem u ucha jsem zíral do stěny telefonní budky snad celou minutu, než jsem to konečně položil.

To bylo před čtyřmi lety.

 

II.

 

Venku byla náhle tma. Musel jsem usnout s Milanem v náručí a nedokouřenou cigaretou mezi prsty. Zahodil jsem uhaslý špaček a naklonil se nad dívčí tváří svého milence. Ani se nepohnul.

Byl jsem zpátky v poloprázdném pokoji. I tentokrát jsem se z té nekonečné dálky vrátil v pořádku zpátky.

Přikryl jsem Milana peřinou, sebral krabičku cigaret a svoje oblečení, které leželo na podlaze. V kuchyni jsem napsal vzkaz. „Nechtěl jsem tě budit, zítra zavolám.“

Zatímco se jsem se skláněl nad stolem, závan chladu z pootevřeného okna mě zastudil na nahém těle. Odhrnul jsem si černé kudrnaté vlasy z obličeje a zvedl hlavu.

Na protější straně ulice stála na balkoně žena a kouřila cigaretu, přimhouřené oči upřené skrz Milanova zašlá okna bez záclon přímo na mě. Ucítil jsem, jak rudnu rozpaky, a rychle se začal oblékat. Pozorně mě sledovala, jak jsem si přetáhl slipy přes zadek a zvětšující se penis, pak se usmála, zahodila oranžově svítící nedopalek přes zábradlí a vrátila se do bytu.

Pustil jsem kalhoty na zem, otevřel okno a vyklonil se do studeného a vlhkého zářijového vzduchu. Déšť mi padal do vlasů a stékal po holých ramenou, erekce přes látku narazila do ledové zdi. Ale v protějším okně už nebylo nic vidět. Jen můj milenec vzdechl v posteli pod tím chladným závanem a zamotal se do peřiny, až z něj byly vidět jen světlé andělské vlasy.

 

S Milanem jsem se dal dohromady před pár měsíci na ústavním večírku. Byl v prváku na kombinaci filosofie-řečtina, věděl jsem o něm, že je zažraný do antických filosofů stejně jako já, a z různých přednášek jsem si o něm odnesl dojem jako o mírně vyjukaném a velmi zženštilém chlapci. Měl útlou křehkou postavu a v jeho pohybech, držení těla i v ladném způsobu, jakým si upravoval pečlivě vykartáčovaný účes, bylo něco dívčího, snad dokonce dámského. Měl dokonale vyholenou tvář s jemnou pletí a světlounce modré oči rámované světlými, skoro neviditelnými řasami. I hlas měl žensky měkký, jemně modulovaný, a chodil velice úpravně oblékaný. Daleko úpravněji, než fakultní slečny.

Prvně jsem ho zahlédl před nástěnkami na chodbě, jak pozorně studuje rozvrh a píše si něco do malého příručního notýsku. Stáli jsme s Pavlem u automatu na kávu a probírali zkoušku, kterou jsme měli čerstvě za sebou. Nevšiml bych si ho, kdyby Pavel náhle nepřestal mluvit uprostřed věty. Zúžil víčka a upřel fascinovaný pohled na tu štíhlou figuru v sametovém sáčku a fialovém hedvábném šátku u krku.

„To je teda šampón,“ zavrčel polohlasem.

Bez zájmu jsem se ohlédl a pokrčil rameny. Pavel se pohrdavě ušklíbl a nespouštěl z Milana oči.

„Jak velká je šance, že někdo takovej je normální?“

„Jak, normální?“

„Jako že není buzna.“

Neodpověděl jsem. A byl jsem rád, že jsem Pavlovi nikdy o své orientaci nic nevyprávěl.

 

Pak jsem Milana pravidelně vídal na různých seminářích, hlavně na četbě ze Symposia. Docent nás hned v září upozornil, že Symposion bude tématem konference České platónské společnosti v příštím roce a že bude skvělé, když na ni půjdeme takto pečlivě připraveni. Usmál jsem se. Byl jsem v páťáku a psal jsem na Symposion diplomku. Nic mi nemohlo přijít víc vhod.

Milan zachytil můj pohled a usmál se taky. Tehdy jsem si prvně všiml té nedefinovatelné aury ženskosti, která se kolem něho šířila. Poté sklonil hlavu nad poznámkami a ten pohyb byl tak samozřejmě ladný, až se mi sevřelo srdce.

Něčím mi v tu chvíli bolestně připomněl mou matku.

Prvně jsem s ním ale mluvil až o pár měsíců později, na pravidelném vánočním filosofickém dýchánku na chodbě fakulty. Bylo už poměrně pozdě večer, snad kolem půl deváté, a většina ústavu už byla na místě, snad kromě Pavla, který měl na ten den domluveno něco, co nemohl odříct. Stál jsem tam se sklenicí vína v ruce, kolem mě se kupil hlouček prváků a druháků z platónského semináře a obdivně naslouchal, jak rozbírám dialog Parmenidés. Stál jsem čelem ke schodům, takže jsem viděl, jak po nich Milan vystoupal, elegantně oblečený jako vždy. Pak ale přišel blíž a viděl jsem, že má bílou vyšívanou košili postříkanou červeným vínem, mírně zpocené vlasy a skelný, trošku vyděšený pohled. Pozdravil se letmo s několika známými, nalil si skleničku a přidružil se k našemu hloučku. Celou dobu ze mě skoro nespustil zrak.

Byl jsem z něho trochu nesvůj a beztak jsem chtěl nějak setřást tu partičku nadšených obdivovatelů, takže jsem odložil víno, omluvil se a zamířil na toaletu. Chodba byla takhle večer samozřejmě prázdná, takže jsem se na chvilku zastavil opodál, otevřel okno a dýchal čerstvý vzduch. Cítil jsem, jak alkoholová mátožnost trochu opadá a horkost mi poněkud ustupuje z tváří.

Když jsem se otočil, stál za mnou Milan, vyplašené oči se mi zarývaly do mozku. Trochu rozpačitě se usmál. Stál tak blízko, že jsem ucítil závan sladkého parfému, těžko říct, zda dámského nebo pánského. Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co, tak jsem jenom zíral na tu plavou hlavu a pobledlou tvář. Vypadal, jako že se odhodlává k něčemu nesmírně těžkému. Pak se přiblížil ještě víc a sekundu poté, co jsem porozuměl tomu, co se chystá, mi položil něžně ruce na boky a vytáhl se k mým ústům, ustrašené oči doširoka otevřené. Neucouvl jsem, ani mu nevyšel vstříc, jen jsem prakticky bez pohnutí stál, až se ty měkké rty chutnající po červeném víně nesměle dotkly mých.

Bylo to jako vzpomínka na něco dávného a napůl zapomenutého, zapadaného do prachu, co teď znovu ožilo a roztřáslo mě jako malého chlapce. Prudce jsem vzdechl, až se Milan v mém náručí zachvěl, sklonil jsem se nad jeho tvář a zavřel oči. Přivinul se ke mně a hladově se natáhl pro další polibek, já jednou dlaní objal tu plavou voňavou hlavu a v druhé cítil, jak se na jeho zádech jemně hýbají a vlní svaly, když se stulil v mém náručí.

Líbali jsme se jen pár minut, ale bylo to jako celé hodiny v černém světě za zavřenými víčky, kde nezbyla ani trocha prostoru mezi našimi těly, jeho sametový kabátek na mém hrubém tvídovém saku, jeho bílé prsty mezi mými hrubými chlupy ve výstřihu košile. Už léta se mě nikdo takhle důvěrně nedotkl. Cítil jsem strašnou touhu kleknout na zem, schovat mu hlavu na měkkém plochém břiše a bylo mi skoro do pláče, jak moc jsem toužil, aby tenhle moment nikdy neskončil.

Nakonec jsme se od sebe odtrhli. Milan byl zardělý a s nevýslovně šťastným výrazem v obličeji, já pořád trochu v rozpacích.

Bylo mi čtyřiadvacet, ale byl jsem nepolíbený panic, do téhle chvíle uzavřený ve svých tajných snech. Jako patnáctiletý jsem kdysi „chodil“ s jakousi dívčinou, ale nikam jsme se nedostali a vzalo to rychlý konec. A pak, když jsem si přilepil štítek menšinové orientace, jsem se začal vyhýbat ženám i mužům. Měl jsem už léta kvetoucí intimní vztah s krabičkou papírových kapesníků a jediná osoba, která mě kdy něžně objala a políbila, byla má vlastní matka.

Ten večer jsme si dali ještě pár tajných polibků mezi skříněmi na fakultní chodbě, vyměnili si telefonní čísla a rozešli se domů.

Další den jsme se potkali na platónském semináři. Milan přišel pozdě, oblečený a učesaný ještě pečlivěji, než obvykle, a dychtivým výrazem v očích připomínal dívku chystající se na maturitní ples. Celou hodinu jsem cítil jeho zrak na tváři jako světelné prasátko, které oslňuje a září do očí, a vnímal jsem jeho nervozitu a nedočkavé pokukování na hodinky. Přesto, když docent hodinu ukončil, se ke mně blížil opatrně, pomalu a trochu nesměle. Usmál jsem se na něj, abych mu ulevil od rozpaků, a zeptal se ho, jestli jde taky na oběd.

Nakonec jsme měli romantické první rande nad tácem levného jídla v suterénu právnické fakulty a pak jsme se nazdařbůh procházeli po Starém městě a povídali si o Platónovi. Brzy jsme se dostali na témata homosexuality a pederastie a ukázalo se, že stejně jako mě jej na Platónovi uchvátilo právě tohle. Za chvíli jsme po sobě házeli citáty ze Symposia a smáli se jako staří kamarádi. Přesto jsem se v jeho společnosti docela neuvolnil, a napětí se vystupňovalo, když mi s nezdařenou snahou o nedbalý tón navrhl, jestli nechci k němu na kafe. Ani nevím proč, ale zalhal jsem, že mám odpoledne už něco domluveného. Bylo vidět, že je mu to líto.

 

Potřeboval jsem ještě tři týdny přátelského klábosení a ukrývaných polibků v parcích a u zdí zastrčených ulic, než jsem se nechal konečně pozvat k Milanovi domů. Bydlel sám v pronajatém bytě skoro bez nábytku, jen se skříní, kuchyňským stolem a postelí. Chvíli jsme si rozpačitě povídali u kávy a hovor nepříjemně vázl, pak jsme se začali líbat a nakonec jsme leželi nazí v posteli. Milan vzdychal, jako jsem si vždycky představoval, že u toho vzdychají ženy, a přestože byl zjevně velmi zkušený, trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se udělal.

To bylo před půl rokem.

 

III.

 

A pak vstoupila do mého života Lucie.

Pavel se svou přítelkyní seznámil krátce poté, co jsme se dali dohromady s Milanem. Povahou se mu velice podobala, byla temperamentní, veselá, bystrá a ráda se smála. Studovala práva a hodně si zakládala na image inteligentní právničky – nosila strohé kostýmky a brýle a pěstovala si cynický, mírně útočný humor. Oba byli poměrně družní a měli rádi společnost, takže jsem Lucii vídal poměrně často. A to jak v hospodě, tak i na koleji, kam se za Pavlem často chodila milovat. Situaci řešili klíčem zevnitř v zámku a postupně jsme si vypracovali nepsanou dohodu, že jsem v takovém případě odešel před kolej kouřit a čekal tam tak dlouho, dokud na mě z okna nezavolali, že je vzduch už čistý.

Ty situace byly pokaždé stejné. Postával jsem u zdi, pozoroval modrý kouř, jak se mi vine z úst, a cítil se strašlivě sám. Myslíval jsem na Luciiny rudé vlasy, rozhozené po polštáři nebo po Pavlových ramenou, a přemýšlel, jestli je Lucie v posteli divoká domina nebo něžná víla. Snažil jsem si představit, jak v latexovém body a s bičíkem v ruce křičí strohé rozkazy na Pavla klečícího na zemi, a cítil se potom trochu lépe. Snažil jsem se vybavit si Milanovo romantické sténání, ale ani to samotu zaplašit nedokázalo.

Stejně jako věčné napětí, s jakým jsem stoupal schody, když konečně zavolali. Vždycky jsem se krátce zastavil přede dveřmi, nabral dech a než jsem zaklepal, v duchu se připravoval na to, co tam najdu. Otevřené okno a zbytky dusného vzduchu, ve kterém bylo cítit cosi neidentifikovatelného, nevýslovně sladkého. Zavlhlý polštář a narychlo ustlanou pomačkanou přikrývku, mírně omámeného Pavla nataženého v posteli a dokonale oblečenou, věcnou Lucii, na které nikdy nebylo vůbec nic poznat. Většinou jsem si šel trochu rozpačitě udělat kafe, zatímco Lucie se snažila zapříst normální rozhovor, který by uvolnil atmosféru. Málokdy ji někdo vnímal. Pavel byl ještě příliš daleko mimo tento svět a já se nechával unášet tou podivnou vůní ve vzduchu. Hlavou se mi míhaly nesouvislé představy, jak se Pavel s Lucií milují a já, schovaný ve své skříni, je pozoruji škvírou za pootevřenými dveřmi, oči upřené na rudé kadeře a oblý, slonovinově bílý zadeček. Většinou pomohlo teprve sebrat se a jít se projít do nedalekého parku nebo si sednout dole v bufetu na pivo.

Brzy byl Pavel zase sám sebou a chrlil veselé historky, aby odlehčil situaci. V tu chvíli však zase umlkala Lucie a její pohled klouzal po politých stolech a otřískaných židlích někam, kam jsem ji nemohl sledovat. To byly jediné momenty, kdy jí maska drsné a schopné intelektuálky na chvilku sklouzla z tváře a já se marně snažil postihnout to, co bylo pod ní. Zatímco jsem nesoustředěně reagoval na Pavla, snažil jsem se rozpoznat v Luciině obličeji nějakou emoci, myšlenku, něco, čeho bych se mohl chytit. Někdy jsem se domníval zahlédnout trochu smutku, někdy únavu, ale většinou se vzpamatovala rychleji, než jsem dokázal polapit něco určitého. V očích se vynořilo opět přítomné, zaostřené světlo, ústa se stáhla zpět do mírně cynické křivky a Lucie se mi podívala přímo do očí, jako by mě vyzývala, abych něco řekl. Měl to být pevný, sebejistý pohled, ale ještě v něm doznívaly zbytky té zvláštní vzdálenosti, ze které se pomalu vracela. Většinou jsem ihned uhnul pohledem a tím se okamžitě octl v přítomnosti, uprostřed kamarádova zvučného hlasu a veselých gest. Sám Pavel, tou dobou již v jiskřivé, bodré náladě, nikdy nic z toho nezaznamenal.

Bylo zvláštní, jak se mezi mnou a Lucií postupně vyvinulo zvláštní, opatrné, přátelské pouto. Filosofii moc nerozuměla, ale ráda si nechávala vyprávět o Platónovi a o dalších antických myslitelích a neskutečně rozčilovala Pavla svými pochybnostmi o analytickém přístupu a jedovatými špičkami na adresu matematicko-logické povahy jeho oblíbeného směru. Naopak já se stavěl na její stranu v dlouhých hádkách, které s Pavlem vedli o lidských právech a ženské emancipaci. Obdivoval jsem ji za zápal, s jakým se věnovala humanitárním otázkám mezinárodního práva či rovnoprávnosti žen a menšin a bránil ji před Pavlovými pohrdavými replikami, podle nichž se snažila exportovat euro-americký právní řád do zemí, kam v žádném případě nepatřil. Jednou se mi dokonce svěřila, že se stala členkou Amnesty International, ale zapřísahala mě, abych nic neprozradil Pavlovi, že nehodlá dalších pár týdnů poslouchat kousavé poznámky na toto téma.

 

A věděla o mě i tu jedinou věc, kterou jsem Pavlovi sám nikdy nesvěřil.

Stalo se to jednou večer. Šli jsme rovnou ze semináře k Milanovi do bytu a pak jsme dostali chuť na víno. Vzpomněl jsem si na malou vinárničku nedaleko koleje a přemluvil Milana, abychom se oblékli a vyrazili. Moc se mu nechtělo, toužil se ještě jednou pomilovat, ale nakonec neochotně svolil. Dali jsme si džbánek zweigeltrebe, spíš mlčeli než povídali, a pak se Milan rozhodl vyprovodit mě ke koleji. Nedaleko vchodu mě zatáhl ke zdi, začal mě naléhavě líbat a já dostal strach, že mě uvidí někdo známý. Začal jsem se mu vyvinovat z náruče, zašeptal jsem, že musím jít, a jemně ho políbil na rozloučenou.

V tu chvíli vyšla od vrátnice Lucie.

V té hodiny dlouhé sekundě jsem vnímal Milanovu hlavu odvracející se k odchodu a Luciin dlouhý mlčenlivý pohled. Nic víc. Jenom dvě oči, jedny už namířené pryč ode mě, druhé upřené. Pak svět opět získal normální rychlost, Milan odešel, Lucie sklopila zrak. Nervózně jsem si odkašlal.

„Ahoj Zdeňku,“ řekla tiše a usmála se s nezdařenou snahou o nenucenost.

Stála ode mně sotva pět metrů. Pomalu jsem šel k ní a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Sedm kroků, její rudé vlasy na dotek blízko. Sedm dní stvoření světa, sedm světelných let. Díval jsem se jí zblízka do modrých očí.

„Nech si to pro sebe,“ řekl jsem a sklonil hlavu k zapalovači. Kouř se mezi námi roztáhl jako šedý hedvábný paraván, za kterým se svlékají vznešené dámy.

„Jasně,“ odpověděla. Horlivý, nervózní tón. Jsem v šoku, říkal, ale moc ti chci dát najevo, že mi to nevadí.

Utekli jsme jeden od druhého, ona na tramvaj, já na pokoj. Pavel seděl u stolu a dojídal zbytky nakládaného hermelínu z plastového kelímku. Všude po pokoji byla cítit Luciina vůně.

„Zatracený ženský,“ řekl s plnou pusou. „Řeknu ti, je fajn, když má buchta pěknej ksicht a velký kozy. Ale takovejch je na světě spousta. Podívej se, co mám zas k večeři. A to zrovna odešla.“

Nereagoval jsem na to.

Dojedl sousto, zahodil vidličku a spokojeně se roztáhl na židli.

„Jak ženská nepolyká a neumí vařit, je něco, kamaráde, zásadně špatně.“

 

IV.

 

Ten večer jsem si otevřel flašku. Sám na kolejním balkoně, zarámovaný v obraze mezi odpadkovými pytli a otevřenými dveřmi od záchodu, odkud táhlo romantické mořské aroma mušlí. Naproti přes dvůr svítila žlutá úzká okna a někde za nimi bylo cítit špatně vychlazené bílé chardonnay, které zanechávalo v ústech pachuť. Zíral jsem do hvězdnaté tmy protější fasády a náhle jsem opět začal mít pocit, že se propadám někam daleko dozadu, řítím se do prostoru za sebou, nedokážu se ohlédnout, oči přikované k vzdálenějším a vzdálenějším světlům; to zmenšující se skleněná výplň dveří dětského pokoje poblikává bezhlesným odleskem televize. Prázdnota čistého vesmíru a duše stoupající vzhůru po tenoučkém provaze, nitce, která ji spojuje s věčným světem vysoko na planetách mezi čirými formami. Tenounké vlákno pavučiny, moucha chycená v prostoru mezi tady a tam, mezi věčností a časností, nad proměnlivou, svíjející se nutnosti a pod hvězdnatým prostorem nehnutých příčin. Na dotek vzdálená od věčných obrazů, které se vlní na kraji zorného pole jako horký vzduch nad vyprahlou pouští. Vysoko pod temným prostorem žhnou barevné tváře planet, stovky nehmotných duchů a já hlavou dolů s tlakem v očích, lidské duše praskající v pásech, které je drží pohromadě. Někde za obzorem plným výparů spí demiurgos, proudy postav se přehrabují v minulých a budoucích životech. A já, Gagarin ve skafandru, tvář pod zamlženým sklem, které mě chrání před světem, v němž přestávají platit lidské i přírodní zákony. Zvedám ruce před obličej, stoupají pomalu, jako by zemská přitažlivost přestávala existovat. Místo pádu dozadu začínám vzlínat vzhůru. Tenké pavoučí vlákno bytní a zesiluje, stává se z něj stříbrné kovové lano spletené z orosených nití, je tvrdé a pevné na dotek a pouto, kterým souvisím se zemí, se uvolňuje a propadá. Už mě jen volně přidržuje za vínem polité sako, ledově chladné v pozdním únorovém večeru, nasáklé kouřem z cigarety, kterou stále svírám ve ztuhlých, třesoucích se prstech.

„Ty jseš tady, Zdeňku? Pojď dovnitř, ty vole, vždyť mrzne.“

 

V.

 

„Tohle si poslechni, kamaráde. Vynikající vtip.“

Skvrna od kávy na pomačkaném dlouho nepraném prostěradle připomínala mapu Antarktidy. Černá tma a klid a pak jsem najednou zíral do zašedlé zdi. Pavel seděl u počítače za mými zády a smál se, něco mi povídal. Místy bílá hrubost, kde nešikovný malíř špatně otřel váleček. Chtělo se mi močit. Pod peřinou jsem pevně sevřel v dlani penis, duchna na chvilku otevřela ústa a pustila na mě svůj ranní dech.

„Jseš vůbec vzhůru?“

Otočila jsem se, přímo přede mnou stála židle a na ní se roztahovalo otevřené břicho tašky, půl bloku se zohýbanými rohy vykukovalo ven. Obrátil jsem se rezignovaně na záda.

Diplomka.

 

Pavel na mě ironicky koukal.

„V konvi je horká voda, jestli chceš kafe. Co jsi sakra včera dělal?“

Neměl jsem vůbec chuť mu vykládat, jak jsem až do jedné hodiny chodil po Praze a upíral oči do dláždění.

„Kolem sedmý mi dorazí buchta, tak jestli můžeš prosím tě někam vypadnout.“

„Stejně jsem chtěl trčet v Národce, ale zavíraj v osm, tak to moc neprotahujte.“

„Hodina a půl by mi možná snad měla stačit. Protentokrát.“ Pavel se zatvářil sebevědomě. Nejspíš mě to mělo ohromit.

 

O něco později jsem stál u umyvadla, zubní kartáček v puse, a sledoval průhlednou vodu, jak mizí v odtoku plném dlouhých vlasů. Za mnou stáli u mušlí dva kluci, které jsem neznal, jeden z nich při tom kouřil. Z ranního koktejlu nasládlého mentolu míchaného s tabákovým kouřem se mi obracel žaludek.

Lucie se přijde dneska zase milovat s Pavlem. Bude ležet v jeho posteli, vzdychat, sténat a plnit pokoj vůní, která nejde vyvětrat.

Vyplivl jsem pastu a prudce si vypláchl ústa ledovou vodou, ze které trnuly zuby.

Venku bylo před bouřkou a vítr páchl ztuchlinou. S cigaretou v ústech jsem si sedl na schody před fakultou a otevřel blok. Zběžné poznámky se škrábaly po stránkách jako fantaskní zvířátka s chuchvalci tenkých nohou. Stál jsem mezi nimi a rozháněl se tužkou, padala, krvácela a rozpouštěla se v přeškrtaných loužích. Platón se potměšile šklebil z nitra tašky a na jeho pohledu byla patrná sókratovská ironie. Káva z automatu byla hořká a roztahovala nosní dírky.

Musel jsem odejít, dřív, než jsem vůbec na fakultu vešel. Nezajímalo mě, že mi uteče aristotelská skeletová přednáška. Vltava se vlekla korytem pod přísným dohledem Antonína Dvořáka a tramvaje mi hrály soundtrack do rychlých, spěšných kroků, které spíše připomínaly běh. Platón se otloukal o boky tašky a pod těmi údery ztratil něco ze své blazeovanosti.

Ale ani později ve studovně v Klementinu jsem se nemohl soustředit na práci. Eryximachova řeč přitékala a odtékala v návalech a dokázala mě zaujmout asi jako monotónní mumlání stařeny. U stolku přede mnou seděla dívka s rudými vlasy obklopená čtyřmi otevřenými svazky, chvíli se zuřivě vrhala na klávesnici netbooku a chvíli se nořila do knih, listovala jimi a zase je odhazovala, občas si něco pro sebe mumlala a zase divoce psala. Snad půl hodiny jsem ji fascinovaně pozoroval při práci a sledoval pohyblivou linii její šíje stoupající z lehkého svetříku.

 

„Vypadáš nevyspale,“ řekl mi odpoledne Milan, když jsem si u něho v předsíni odmotával šálu. Byl úplně nahý, růžové bradavky svítily na vyholeném hrudníku a sotva jsem pověsil kabát, přitulil se ke mně a měkce mi přitiskl rty na ústa.

Pod mými dlaněmi se vlnila teplá hebká kůže. Zavřel jsem oči a sevřel je. Zadeček se stáhl, mírné syknutí. Uslyšel jsem, jak venku odbily kostelní hodiny, bylo sedm. Z rádia kvičela nějaká soulová zpěvačka a přerývaně přísahala, že beze mne nedokáže žít. Přitlačil jsem, studená zeď se opřela do hřbetů rukou. Tělo pode mnou se vláčně pohnulo, svaly se přelily po kostech, pokožka udělala několik vln, jako moře. Kousl jsem do něj, chutnalo slaně, zmítalo se pod mými zuby a snažilo se mě vyvrhnout, příboj mi podklouzl a vytratil se. Ocitl jsem se uprostřed volného prostoru.

Prudký skok, zadunění a pád. Vletěl jsem do toho měkkého těla jako do zátoky. Rval se se mnou, bránil se. Vlasy se mi samy omotávaly kolem prstů a škubaly za ně. Ucítil jsem jeho pot, jak proniká deodorantem, nehty škrtly o můj nos, jak se snažil osvobodit. Uhodil jsem ho. Vykřikl. Zabzučelo to, jak jsem si volnou rukou rozepnul zip u kalhot a ponořil penis do té hluboké vlhkosti. Ucítil jsem zuby a prudce zatáhl za vlasy. Zakvičel jako štěně a pak už jen klidně, poslušně kouřil. Cítil jsem, jak si ho přitom honí.

Udělali jsme se skoro společně.

Když jsem konečně otevřel oči, díval se na mě s neskutečným obdivem, který byl téměř za hranicí kýče. Na kůži měl růžové škrábance po mých nehtech a vlasy si přičesával s viditelnou bolestí, ale v jeho pohledu bylo jen bezbřehé zbožňování, ze kterého mi bylo skoro trapně.

V naprostém tichu jsme si vypili kávu a snědli hrnek instantní nudlové polévky.

 

VI.

 

Na kolej jsem se vrátil ve čtyři ráno. Milan se o mně celou noc opíral nahým, poškrábaným zadečkem a zhluboka, klidně dýchal. Prázdný pokoj ne a ne odletět a pach z popelníku na kuchyňském stole neustále dotíral o mou pozornost. Bylo mi špatně od žaludku.

Kolem třetí jsem musel na záchod. Stěny i dveře té mrňavé vyzděné kobky byly polepené plakáty s nabušenými kulturisty a chlapeckými popovými hvězdičkami, které jsem neznal. Všichni na mě upírali oči a podmanivě, oplzle se usmívali. Umyl jsem si obličej v ledové vodě a vysypal popelník do koše, ale nepomohlo to. Nakonec jsem se oblékl a odešel. Pěšky. První ranní metro bylo v nedohlednu.

Klíč zevnitř nebyl, ale Luciina nezaměnitelná vůně se na mě vyřítila, hned jakmile jsem otevřel dveře. Leželi s Pavlem v posteli, on nahý, ona v tričku a kalhotkách, s tváří zakrytou rudými vlasy. Zády k sobě, stulení do klubíček. Zíral jsem na ně snad minutu, než jsem se odhodlal projít tou stěnou ve vzduchu.

Ještě když jsem se přikrýval, připadal jsem si ve vlastním pokoji jako vetřelec.

 

Pavel mě probudil o tři hodiny později, přehraboval se v tašce a nadával, že nemůže najít tužku. Sáhl jsem ospale do kalhot a hodil po něm svou. Překvapeně se vztyčil a zdálo se, že teprve v tu chvíli mě teprve zaznamenal.

„Sorry, nevěděl, jsem že jseš tady,“ řekl polohlasně. „Probudím Lucinu.“

„Nech ji spát,“ zašeptal jsem. „Neukousnu ti ji.“

Pavel se samolibě uchechtl a pokrčil rameny. Lucie se ani nehnula, jen křehká záda se jemně zvedala a klesala pod tričkem. S námahou jsem od nich odtrhl zrak. Zjistil jsem, že mě Pavel pobaveně pozoruje.

„Mám analytiku, tak musím letět,“ řekl. „Až se probudí, vykopni ji. A jestli je ti život milej, nenech ji dělat snídani. Ta ženská snad neumí ani namazat chleba.“

Díval jsem se, jak zmizel za dveřmi a otočil za sebou klíčem. Najednou se mi vůbec nechtělo spát.

Pak jsem si všiml, že bouchnutí probudilo Lucii. Otočila se ke mně a zamžourala poloslepýma očima skrze rudou hřívu.

„Zdeněk už přišel?“ zeptala se ochraptěle.

„Ne, to byl Pavel, musel na přednášku,“ odpověděl jsem jí.

„Bože, já se omlouvám,“ řekla o něco živěji a prudce si přetáhla peřinu přes nahé nohy. „Hned vypadnu.“

„Nechceš ještě spát?“ zeptal jsem se jí. „Je teprve sedm ráno. Teda jestli někam nespěcháš.“

„Ne, já půjdu. Hodil bys po mně Pavlův župan, prosím tě?“

Vyklouzl jsem zpod peřiny, natáhl se pro župan a podal jí ho.

Zvedla hlavu a vypadala napjatě a smutně. Byl to ten vzdálený pohled, který občas mívala po milování s Pavlem. Ten, kterému jsem tolik chtěl porozumět.

A teď, když se jím dívala na mě, jsem v něm najednou četl jako v milostném dopise.

 

Když jsem se jí dotkl, byla stejně hebká a teplá, jako včera Milan. Dlaň mi klouzala po jejím pase, cítil jsem, jak se prohýbá v zádech, špičky ňader jemně přejely po mém hrudníku.

„Zdeňku,“ zašeptala vyděšeně. „Myslela jsem, že jsi na kluky.“

Odpověděl jsem jí z úst do úst. Pokusila se odtáhnout. Naklonil jsem se za ní a nepřestal jí líbat, vyhrnul jí tričko. To už se nebránila, naopak, vycházela mi vstříc, sténala, vracela polibky, třásla se.

Stříkal jsem přímo do ní, aniž bych tušil, jestli bere prášky, a z nepraného povlečení táhl Pavlův pot. Vzal jsem si ji přímo na jeho posteli, jako jeden z těch „nejlepších kamarádů“ z anekdot. Bylo mi to úplně jedno.

Lucie mi ležela v náručí a tekly jí slzy.

 

VII.

 

Druhý den ráno volal Milan, jestli se nechci sejít. Odpoledne po semináři, řekl jsem.

Pak jsem odložil telefon mezi listy Symposia a otevřel okno. Venku bylo hlučné pražské ticho a kapky deště se nehlasně odrážely od chodníku dvě patra pode mnou. Vítr vyfoukl do pokoje kouř ze své zvlhlé cigarety, z prázdného Pavlova polštáře se zvedl osamocený rudý vlas. Snesl se na zem, sklouzl po rozšněrované botě na červenavé linoleum a zmizel mi před očima, splynul s pozadím rámovaným špinavou odhozenou košilí a plaveckými brýlemi.

Vrátil jsem se očima k Platónovi. Agathón kdesi držel uvítací proslov, opilý Aristofanés nahlas škytal a Pausaniás řečnil o ideální lásce muže k muži. Vyklonil jsem se z okna, zapálil si a pozoroval cigaretový dým, dlouhý a vlnitý jako Milanovy vlasy.

Vědma Diotima se na mě dívala uhrančivým pohledem zpod rudé, svítící hřívy.

 

Po semináři mě Milan poprvé políbil na chodbě docela otevřeně, bez jakéhokoli skrývání. Díval se na mě přitom napůl vyzývavě a napůl nervózně, jako by čekal na můj souhlas. Neříkal jsem nic. Opodál stáli dva studenti, jeden z nich zahvízdal a další zvedl palec a mrkl na nás. Pak se na sebe něžně podívali. Milan se mírně zarděl a odhodlaně mě vzal za ruku.

Jeden z nich se odlepil od stěny a pomalu přešel k nám.

„Víte, že zítra je ten večírek,“ řekl trošku plaše.

Milan kývl a znovu se začervenal. Tázavě jsem se na něj podíval.

„Chodíme si občas s klukama sednout do Indiga,“ odpověděl. „Přijď taky. Proč bysme se s tím měli tajit.“

Pokrčil jsem rameny a objal ho kolem pasu. Křehkost jeho těla mi připomněla Lucii.

 

To, jak dlouho vůbec nic neříkala, jenom se dívala přes moje rameno do bílých polštářů. Jak se mi tázavě zahleděla do očí. Jak odvrátila zrak.

A jak náhle prudce vstala a začala se oblékat.

„Kam jdeš,“ zeptal jsem se.

Otočila se ke mně, špatně zapnutou podprsenku pod rozhalenou košilí, zrzavé chloupky v klíně. Vypadala, že se každou chvíli rozpláče.

Pak sklonila hlavu a začala si rychle natahovat kalhotky.

„Musím domů,“ řekla. „A odpoledne mám přednášku.“

Neříkal jsem nic. Ležel jsem uprostřed Pavlovy postele nahý, zmuchlaná peřina se válela na zemi. Lucie nervózně dopnula poslední knoflík a trhnutím zvedla tašku ze země. Pak se mi na nekonečně dlouhou dobu zadívala do očí.

„Uvidíme se,“ řekl jsem tiše.

„Jo,“ odpověděla neurčitě. Zabouchla za sebou dveře.

Šli jsme s Milanem ruku v ruce chodbou a já slyšel v našich krocích ozvěnu těch Luciiných, ztlumenou přes dveře. Vzpomněl jsem si, jak jsem zvedl Pavlovu duchnu a rozhodil ji po posteli, další rudý paprsek se zatřpytil na zašedlé běli. Díval jsem se na něj zdálky, ještě když jsem usínal. Nevzdaloval se. Naopak, vypadal, že se nekonečně přibližuje, tak blízko, že jsem z něj mohl ucítit Luciinu vůni a ostrý pach Pavlova potu.

Těsně předtím, než jsem se propadl do černoty, objímal jsem ten obrovský vlas rukama, tiskl se k němu jako k nestvůrnému rudému hadovi a pronikal do něho bolavě roztouženým penisem.

 

VIII.

 

Matčin hlas zněl v telefonu skoro plačtivě.

„Zdeněčku, zlatíčko, že jsi tak dlouho nevolal.“

„Říkala jsi, že nemám. Že ti otec zakázal se mnou mluvit.“

„Ale vždyť znáš tatínka, ono bude zase dobře. Přijeď k nám. Moc na tebe myslí, já to vím, pořád na tebe myslí, vždycky tak kouká na dveře tvýho pokoje. Udělám borůvkovej koláč, ten má moc rád, to ho obměkčí. A když se mu omluvíš, bude zase všechno v pořádku.“

„Nehodlám se mu omlouvat,“ opáčil jsem. Studený plast telefonního sluchátka mě pálil do ruky. „O tom, co bylo, nebudeme mluvit. Mám teď svůj život.“

„Ale Zdeněčku, vždyť víš, že to tatínek tak nemyslel. Mě to tak trápí, že vy dva spolu nemluvíte, ale kdybys přijel, omluvil se, řekl, že není pravda, to, co jsi mu říkal, všechno by zase bylo dobrý.“

Zatímco jsem se s ní loučil, viděl jsem sám sebe, jak sedím u stolu v obýváku, před sebou žákovskou knížku. Jak mi matka v žluté šatové zástěře visí zvlhlýma očima na rtech, zatímco přísně se tvářícímu otci slibuju, že tahle pětka z diktátu, kterou jsem přinesl, je poslední. Že už se to nikdy nebude opakovat, že už budu hodný chlapec.

A jak se Jurij Gagarin smál z obrázku v otevřené učebnici vlastivědy.

 

Telefonoval jsem matce každých pár týdnů v době, kdy byl otec v práci. Zprvu jen plakala štěstím, že mě slyší, a prosila, abych tam v té Praze na sebe dával pozor a pořádně jedl, vždyť přece vím, jak jsem byl vždycky hubený. A ať si dám občas ostříhat vlasy, určitě už vypadám jak chuligán. Málokdy se ptala, co je nového, jen na známky ve škole a jestli to, co vydělám, mi stačí na jídlo. Zkusil jsem jí říct o Milanovi, ale rozplakala se, přerývaně vykoktala, že tatínek už jde, a položila telefon.

Pak začala postupně prosit, abych přijel. Už se otec nezlobí? Ale Zdeněčku, vždyť víš, jaký je. A už odvolal zákaz styků se mnou? On odvolá, Zdeněčku, uvidíš.

Pokládal jsem sluchátko s povzdechem. Matčina utrápená vrásčitá tvář mě pronásledovala jako špatné svědomí.

Řekl jsem to Milanovi. Hodně se vyptával na moji rodinu a mě už bylo hloupé ho pořád odbývat, tak jsem mu stručně vypověděl, jak jsem odešel z domova. Smál se a líbal mě, prý jsem hrdina. Novodobý Sókratés, který před rodinou dal přednost filosofii. Dobře jsem udělal a až budu přednášet na mezinárodních konferencích, budou na mě ještě hrdí.

Nechtělo se mi vysvětlovat mu, že postavit most nebo dům je pro mého otce tisíckrát důležitější, než ta nejprestižnější konference. A že by tisíckrát radši přivítal šilhavou, hloupou a zlou snachu, než toho nejkrásnějšího Alkibiada na světě.

Nicméně od toho dne mi Milan začal říkat Sókrate, a mě bylo hloupé požádat ho, aby to nedělal.

 

Lucii jsem znovu viděl až za víc než měsíc.

Potkali jsme se náhodně v kolejním bufetu, seděla u stolu s Pavlem a dvěma dalšími filosofy, mlčela a poslouchala, jak si povídají. Pavel byl v ráži, rozhazoval rukama a řečnil. Když mě zahlédla, rychle uhnula pohledem stranou.

Koupil jsem si cigarety a přešel k nim.

„Zdrávstvuj, Zdeňku, dobře že jsi tady, zrovna řešíme antiku,“ přivítal mě Pavel halasně. „A ty jsi přece odborník na Platóna.“

Pozdravil jsem se s ostatními dvěma studenty, znal jsem je povrchně z přednášek o novověku. Lucie na mě krátce kývla a znovu otočila hlavu. Zmáčkl jsem krabičku silou v ruce a má vlastní prudká reakce mě překvapila. Svět se na chvíli zaostřil na záři rudých vlasů a zase se pomalu rozpil do rozesmátých obličejů kamarádů.

„Lůca nemá dneska náladu,“ zasmál se Pavel uštěpačně. „Ser na ni a posaď se. Proč nám nepovíš, jak to bylo u Řeků s teploušema? Hádáme se o to, jak mohli jako národ vůbec přežít, když nešukali se ženskejma.“

Myšlenka na Milana. Opilý Alkibiadés vyznávající ženatému Sókratovi žárlivou lásku. Vytoužený krasavec, vysněný milenec tolika řeckých mužů, který si lehl vedle toho mohutného starce na lůžko a zase z něj ráno vstal, aniž by se jej jeho milovaný něžně dotkl. Ta pravá ideální láska muže k muži, učitelská něha na jedné straně, žákovská poslušnost a obdiv na druhé, a přesto nepochopitelné manželství s prudkou Xanthippé.

„Ale oni ženy měli, patřilo to k dobrému tónu,“ opáčil jsem a zapálil si. „Jenže ženu považovali za něco nižšího, alespoň tedy většinu žen. Aristokratky to měly samozřejmě snadnější, třeba taková Sapfó se spokojeně proháněla se svými milenkami po loukách na Lesbu. I Sókratés se oženil, muž po sobě přece musel nechat potomstvo. Ale láska k chlapcům byla chápána jako něco vyššího a ušlechtilejšího, protože právě v rámci ní se může projevit nejen nízký chtíč, ale i skutečná moudrost, která povznáší ducha.“

„Ty mluvíš jak kniha, ty vole,“ uchechtl se jeden z filosofů.

„Tak jako ale náhodou něco na tom je,“ zvedl se Pavel z opěradla. „Já vím, že dneska je taková ta politicky korektní móda, ale ono ženský jsou fakt hlavně na šukání. Všechno ostatní jde s chlapama dělat líp. Kdyby kdysi náhodně nepřirostly ke kundě, nebyly by ženský naprosto k ničemu.“

Lucie se k němu ostře otočila.

„Co to kecáš za nesmysly, prosím tě?“

„Koukni, kočičko, musíš uznat, že tohle je pravda,“ otočil se na ní a na tváři měl svůj oblíbený výraz samolibého alfa-samce. Filosofové se zubili, už měli zřetelně upito. „Ukaž mi jedinou věc, kterou nemůžu dělat s kamarádama líp, než s tebou. Probírat filosofii? Ještě jsem nepotkal ženskou-filosofku, co by za něco stála. Lízt po horách nebo chodit tůry? Ženská skoro nic nevydrží a do vejšek se bojí, aby se jí náhodou něco nestalo. Chlastat? Ženská nevydrží polovinu toho, co chlap, a když se ožere, není s ní žádná sranda. Šachy ženský taky hrát neuměj, fotbal je nezajímá a věčně maj nějakej problém, co chlap měl udělat, co neměl, říděj se vlastní logikou a pes aby se v nich vyznal. Kdyby nebyly pěkný, co s nima?“

„Víš co, Pavle, někdy mám pocit, že jseš fakt úplnej debil,“ odsekla Lucie.

„Koukni, kotě, to, že se s tím nechceš smířit, není můj problém,“ opáčil Pavel s bohorovným úsměvem. „Feministky si můžou kecat, co chtěj, ale víme, jaká je pravda.“

Lucie se zvedla od stolu tak rychle, že shodila židli. Nevšímala si toho.

„Hele, já na tohle nemám náladu,“ houkla rozhněvaně. „Seďte si tu a probírejte svoje idiotský teorie, jak chcete. Já jdu.“

Popadla kabelku a skoro se rozběhla ke dveřím. Típnul jsem cigaretu a vstal.

„Ser na to, Zdeňku,“ uchechtl se Pavel. „Poslední dobou je nějaká vzteklá, ale ona se uklidní. Ženský fakt nerozuměj srandě.“

Jeho poslední slova jsem slyšel až u východu z bistra, aura rudých vlasů mezitím mizela u hlavních dveří koleje. Přidal jsem do kroku.

 

Konečně jsem ji dohonil až na půl cesty k metru, tak spěchala. Chytl jsem ji konejšivě za paži, ale vytrhla se mi a měl jsem dojem, že má v očích slzy. Nechal jsem ji jít, ale držel jsem s ní krok. Konečně v parku se ostře zastavila a otočila se ke mně. Teď už bylo jasné, že plakala.

„Co chceš,“ napůl prskla, napůl vzlykla.

„Pojďme si někam v klidu sednout,“ navrhl jsem mírně.

„Já si nechci nikam sednout a nic probírat,“ štěkla mezi slzami. „Já chci, abyste mi dali všichni pokoj. I ty, i Pavel. Nechte mě laskavě všichni bejt!“

Potřásl jsem hlavou.

„Já tě rozhodně nehodlám nechat,“ řekl jsem vážným tónem.

Chvíli se na mě mlčky dívala, a pak si prudce vzdechla a zničeně se sesula na nejbližší lavičku.

„Vykašli se na Pavla,“ řekl jsem jí. „Nechápu, o co mu jde a na co si hraje.“

„Jako jo, nasralo mě to, ale ať si kecá, co chce,“ vybouchla Lucie. „O to tady vůbec nejde.“

„Tak mi pověz, co se děje,“ požádal jsem ji klidně.

Chvíli se mi dívala vyděšeně do tváře a pak ji se zoufalým gestem schovala do dlaní.

„Proboha, Zdeňku, já jsem těhotná,“ zašeptala.

Pěknou chvíli jsem na ni jen zíral.

„Je to moje nebo Pavlovo,“ zeptal jsem se nakonec toporně.

„Nevím,“ šeptla.

Prudce jsem se nadechl.

„A čí bys chtěla, aby to bylo?“

Vyděšeně se na mě otočila.

„Proboha, to přece nemůžeš myslet vážně!“

Pohladil jsem ji po tváři. Cítil jsem pod dlaní, jak se třese.

„Říkal jsem ti, že tě nehodlám nechat bejt.“

„Vždyť jsi na chlapy,“ řekla, jako by ji něco dusilo.

Místo odpovědi jsem ji objal.

Nebránila se, naopak, zhroutila se mi do náruče jako hadrová panenka. Voňavé vlasy se mi omotaly kolem tváře.

 

IX.

 

Přesto jsem ještě ten večer šel na pravidelnou akci s Milanem a jeho dvěma homosexuálními kamarády. Ze zvyku. Ze stejného, z jakého jsem líbal rty svého přítele a uhýbal před jeho láskyplným pohledem.

Lucie chtěla čas na rozmyšlenou. Chápal jsem ji. Nechtěl jsem na ni spěchat.

Seděli jsme v přítmí kavárny, Milan měl hlavu na mém rameni a nábožně naslouchal něčemu, co jsem druhým dvěma milencům vyprávěl o Protágorovi. Popravdě, nudil jsem se. Všichni tři byli prváci, velice nadšení do Platóna a do antiky, ale kromě pár informací o antické pederastii toho o nich mnoho nevěděli; na mě koukali jak na Boha a brzy mi začali po Milanově vzoru říkat Sókrate. Bylo mi to trapné, ale nechával jsem je.

Ten večer jsem se nemohl příliš soustředit, myslel jsem na Lucii a na děťátko, které čekala. Poněkud nesouvisle jsem se probojovával Protágorovou slavnou větou o člověku, který je měrou všech věcí, když najednou vstoupil do kavárny Pavel.

Bylo vidět, že už má slušně upito, měřil si nepřátelským pohledem Milanovu hlavu na mém rameni a za ním stáli oba jeho kumpáni, se kterými zřejmě až donedávna popíjel v kolejním bufáči. Oba se trochu škodolibě uchechtávali.

„Já jsem ti říkal, že je teplej,“ krkl si jeden z nich. „Tady to vidíš. Jsem ti říkal, že sem choděj, ne?“

„Tak tohle jsem teda fakt nečekal,“ řekl Pavel nepřátelsky a pomalu přišel ke mně. „A já měl skoro pocit, že mi balíš Lucinu. To jsem teda samozřejmě netušil, že tě kundy nezajímaj.“

Změřil si Milana, který se nervózně odtáhl, a pohrdavě se zachechtal.

„Tak tohle je tvůj kluk, jo?“ Odplivl si na podlahu. „Fujtajksl. Něco takovýho by se vůbec nemělo jmenovat chlap. Vlasy jako ženská, ksicht jako ženská a hadry skoro taky jako ženská. Koukejte, jak mi to sluššší,“ zaparodoval a zacupital na špičkách kolem křesla. „Jaká já jsem sladká pičšška.“

„Nechceš se z toho jít vyspat,“ navrhl jsem mírně.

„Jdi do prdele, buzerante,“ zařval na mě Pavel. „Je mi z tebe zle. Zejtra se stěhuješ na jinej pokoj, s někým takovým bydlet nebudu, abych se musel bát, že mi ho tam v noci vrazíš. Buzno.“ Otočil se na svoje kumpány a potřásl znechuceně hlavou. „Jdem, chlapi. Tady je nějak moc teploučšššško.“

Odvrávorali a ještě chvíli bylo slyšet, jak se na chodníku halasně chechtají.

 „Ten nám to teda nandal,“ řekl jsem lehkým tónem.

Nikdo se nezasmál. Pár se držel pevně za ruku, oba vypadali smutně a podrážděně zároveň. Milan se díval doširoka otevřenýma zraněnýma očima za Pavlem. Všichni tři napjatě mlčeli.

„Debil,“ řekl nakonec jeden z milenců.

Ale dusné ticho tím nevyvětralo.

 

Krátce poté, zrovna, když jsme nepříjemnou sešlost rozpouštěli, mi zavolala Lucie.

„Zdeňku, teď jsem mluvila s Pavlem,“ vyhrkla úzkostlivě. „On už to ví, někdo mu to prozradil. Teď mi telefonoval, že mám hádat, co právě zjistil, že jsi na chlapy, to prej zírám, co? Přísahám, že jsem nic neřekla. Je všechno v pohodě?“

„Všechno je v klidu,“ řekl jsem jí. „Jediná věc, která mě zajímá, je, jak ses rozhodla, na všechno ostatní se vykašli. A přestaň se rozčilovat. Mysli na naše děťátko.“

Lucie se v telefonu rozpačitě zasmála.

Milan vedle mně, na kterého jsem dočista zapomněl, lapl po dechu.

 

X.

 

Když jsem dorazil večer na kolej, Pavel tam nebyl. Dal jsem si sprchu a lehl do postele, ale nedokázal jsem zavřít oči. Tma kolem mě se přeskupovala do bizarních tvarů, zvuky aut za oknem splývaly s kroky a hovorem na chodbě. Myšlenky se svíjely jako proudy stékajících se potoků, plné bublin a zetlelých, proudem roztrhaných zbytků řas. Jako rybář, co holýma rukama chytá svou kořist, jsem lapal po obrazech, které se přelévaly v mojí mysli, ale nedokázal jsem nic zachytit, jen občas mi ruka sklouzla po oblém tvaru nebo hrubém okraji nějakého z nich.

Čtyřstěny, osmistěny, dvacetistěny a krychle obtékaly mou duši jako podsvětní řeky. Toužil jsem se propadnout do daleké černoty, ale ten tenký zužující se most, skrz který vedla milosrdná cesta na onen svět, se neobjevil. Místo něho se smála před mýma očima Luciina tvář a držela mě hebkými ústy na tomto světě, přímo uprostřed proudu nutnosti.

Vzhlížel jsem vysoko nahoru k ní jako k věčné ideji rudovlasé krásy.

 

Trvalo snad dvě hodiny bdělých snů, než se pomalu otevřely dveře.

Pavel si nerozsvítil, takže až když doklopýtal k oknu, kde na něj padlo světlo, jsem poznal, že zřejmě už dost vystřízlivěl. Ve tváři měl poněkud vytřeštěný výraz.

„Nazdar,“ řekl jsem polohlasně. „Jak ti je?“

„Ještě nespíš, co,“ konstatoval a ztěžka žuchl zadkem na postel. „Jseš nasranej, že jo. Jasně, že jseš. Že jsem tobě a tvejm teplejm kamarádíčkům řek, co jste zač.“

„Hele, mě je u prdele, co si o mě myslíš,“ opáčil jsem docela klidně. „Vlastní otec mě kvůli tomu vyrazil z baráku, takže zrovna tvoje zasraný požehnání fakt nepotřebuju.“

„A já bych přitom dal ruku do vohně za to, že mi šukáš s Luckou,“ usekl Pavel.

Neodpověděl jsem. V pokoji bylo chvíli ticho, Pavel těžce dýchal.

„Jakej je,“ zeptal se najednou.

„Kdo?“

„Ta tvoje buzna. Jaký to je, šukat chlapa,“ zeptal se šeptem.

„Nechceš jít radši spát,“ navrhl jsem.

„Řekni mi, jaký to je,“ zakňučel s podivnou fascinací. „Jsou chlapi fakt tak tvrdý? Jaký to je, strkat mu čůrák do zadku? A cejtit ve svým ten jeho?“

„Jseš totálně na sračky.“

„Tak mi to řekni, sakra. Jsem zvědavej. Chci vědět, jaký to je.“

Zvedl jsem se na posteli. Pavel na mě napjatě zíral, oči se mu ve tmě třpytily.

„Vždycky jsem šukal já jeho,“ řekl jsem po chvíli. „A to ostatní asi jak u koho. Milan je měkkej jako ženská. A o dost unylejší. S těma jeho dlouhejma vlasama a štíhlejma nohama to není zas takovej rozdíl, jak by sis myslel. Teda záleží, co se ti líbí.“

„Jo, to je právě to,“ těžce si povzdechl. “Záleží, co se mi líbí.“

Chvíli mlčel a zíral do země. Pak vypálil: „Jak vůbec víš, že to neni rozdíl? Měl jsi vůbec někdy ženskou?“

Váhal jsem jen chvíli.

„Tak hele, jo, máš teda pravdu. Šukal jsem ti s Luckou.“

Pavel neřekl nic, chvíli zíral do země. Pak popotáhl nosem.

„Kurva, klidně si ji vem,“ řekl zoufale a zabořil hlavu do dlaní.

Ušklíbl jsem se na něj.

„Víš co, vole, přesně to hodlám udělat.“

 

XI.

 

Podzim byl toho roku jak ze starých obrazů. Lucii začalo být brzo špatně a potřebovala být pořád na čerstvém vzduchu. Chodili jsme na dlouhé, pomalé procházky po zlátnoucích parcích a já ji podpíral a hladil po rostoucím bříšku. V září jsem nastoupil na půl úvazku jako nakladatelský redaktor a věřil jsem, že spolu s doktorandským stipendiem budu mít dost velký příjem, abych uživil ženu a dítě.

Když jsem volal mamince, že se budu ženit, rozplakala se štěstím. Mám prý přijet, že teď už se tatínek nebude jistě zlobit a že bude všechno zase v pořádku. A že když jsem odpromoval, jistě mi odpustí i tu filosofii, hlavně že mám nějakou práci a nejsem povaleč. Hlavně abych dorazil co nejdřív. Třeba příští víkend?

Nic jsem jí neslíbil. Namísto toho jsem jí nadiktoval číslo do bytu, kam jsme se s Lucií nastěhovali, ať ho dá otci. Byl to on, kdo mě vyhodil z domu a zakázal mi do něj přístup, řekl jsem matce. Jestli se mnou chce mluvit, ať se ozve.

To bylo před třemi měsíci.

Nikdo nezavolal.

 

S Pavlem jsme se vídali poměrně často. A ani jednoho nás nepřekvapilo, když jsme na něj jednou narazili, jak se líbá s Milanem přesně na tom samém místě, na kterém nás tehdy překvapila Lucie. Odtrhli se od sebe se zrovna tak provinilým výrazem, jako tehdy já, a měřili si nás, Milan omluvně a stydlivě, Pavel vyzývavě. Lucie se neúspěšně pokusila zdusit smích.

Šel jsem k němu a poplácal ho přátelsky po rameni.

„Jseš hnusná buzna,“ houkl jsem mu do ucha. „Taková sladká pičššška.“

Nervózně se zasmál a napůl pobaveně, napůl provinile mrkl po Milanovi.

A mě doopravdy potěšilo, když mu můj bývalý milenec vrátil stejný vášnivý a oddaný pohled, jakým kdysi před dávnými a dávnými léty častoval mě.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.11.2010 11:08:30Lady de Winter
Víš co, já nemám u sexuální orientace moc ráda škatulkování. Heterosexuál, homosexuál, bisexuál... Do toho se podle mého vejde jen malá část populace a zbytek je tak nějak vágně nevyhraněný, drží se nějakých spíš zvykových a kulturních principů a postupně si tu identitu vytváří za pomoci ideálu krásy, ideálu chování, toho, co zrovna frčí, a tak dále. Tenhle hrdina má přesně takhle zamlženou identitu, ze které se postupně vykouše heterosexuální orientace, která je ale navíc kombinovaná s troškou asociálnosti a nepříliš naléhavými sexuálními potřebami. Ztotožnění s nějakou minoritou je pro něj forma sebeidentifikace a vzdoru zároveň, ale čím víc se snaží chovat podle vzorce, který si sám naordinoval, tím víc zjišťuje, že ho to vlastně vůbec nebere.

Ach jo, už zase zabíhám do nedůstojného vykládání vlastního textu. ;) Měla bych toho nechat. :D
15.11.2010 10:54:04Polibek vepře
Já si myslím, že tohle mohla být naprostá bomba nebýt toho konce, který prostě je v rozporu se zbytkem povídky.

Chtělo by to doladit, ta hlavní postava je až moc nelogická. Já jí teda chápu takhle - je to prostě heterosexuál s přesahem. To není nic až tak neobvyklého. Ale na to, aby se po určitou část svého života ztotožnil jen s tím svým přesahem, je vzdor proti otci jako důvod málo.
15.11.2010 00:37:51Lady de Winter
No ale vždyť ano! Jako vždycky. Zase v tom postřehneš spoustu jemných nuancí a souvislostí, kterých si jiní třeba tak snadno nevšimnou, ale ZASE mi nevěříš, že je to schválně. Ne, není to čistá homosexualita. Jeho orientace je, a všimni si, že od začátku, naprosto nejasná a vágní, a začíná se vyjasňovat až ve chvíli, kdy potká Lucii. Copak z toho není opravdu naprosto jasné, že ta jeho "homosexualita" je jenom forma revolty vůči přehnaně autoritativnímu otci? Jistě že je to jasné. Jak tak znovu a znovu čtu tvůj komentář, pochopil jsi to i ty sám. Přesto tomu odmítáš věřit. Kdyby totéž napsal třeba Michael Cunningham, taky bys mu napsal stejný komentář? Proč musí tolik čtenářů automaticky hodnotit autora jako pitomce, co neví, o čem píše, jenom proto, že si jeho dílo přečetli na Písmáku? :(
14.11.2010 19:54:25Polibek vepře
Velkej souhlas s tím, co tady v úvodu napsal UchoNaKoleji_.

Mně se na tom hodně líbilo, jak se tam píše stylem červené knihovny o vztahu muž-muž. Přislo mi dobře nakombinované a to, že to nebylo příliš autentické, nevadilo. Bohužel tím koncem povídky jsi touhle kouzlo dost zadupala.

Kdybych to měl napsat hodně zle, tak napíšu, že je to pohádka. Kluk dostane do postele první holku a hned si ji vezme, to je trochu zlo. Další věc, kluk, pro kterýho je homosexualita tak důležitá, že kvůli tomu odejde do Prahy, si nedokáže najít 4 a půl roku kluka. Navíc v Praze, kde mrd číhá na každém rohu a balení kluků se daří i v intervalech několika vteřin.

Myslím si, že jsi toho hlavního hrdinu v období, kdy žil u rodičů neměla příliš tlačit k homosexualitě. Myslím, že by stačilo, aby byl k homosexuálnímu chování otevřený a to by bylo dostatečným důvodem pro jeho despotického otce, aby ho vyrazil.

Já myslím, že to naprosto sedí s tím jak jsi jeho orientaci popsala v závěru „ Milan je měkkej jako ženská. A o dost unylejší. S těma jeho dlouhejma vlasama a štíhlejma nohama to není zas takovej rozdíl, jak by sis myslel. Teda záleží, co se ti líbí.“ Tohle prostě není čistá homosexualita.

Takže kdyby ta jeho homosexualita byla od začátku taková na 100%, tak by byl více pochopitelný ten obrat k Lucii. Protože takhle to vypadá, jako kdyby se ze své orientace vyléčil.

Psaní zdar

13.11.2010 19:11:12The_MaRtinečka
Nejprve přispěji s tajným přiznáním, že se mi do toho vůbec nechtělo pouštět, jednak poslední věc, co jsem od tebe četla, se mi vyloženě nelíbila (O:-) a jednak mě odrazovala ta délka.
ALE!
Už asi u třetího segmentu jsem překvapila sama sebe tím, že jsem do toho byla doslova "zažraná". A čím déle jsem četla, tím hůř jsem se od toho mohla odtrhnout. Napsané je to opravdu velice citlivě, oceňuji hlavně to,jak se dokážeš v rámci možností vžít do postavy hlavní postavy, Pavlova část dialogů a postava Lucie... Po dočtení mě napadlo, že kdyby se odstranila všechna omáčka, tak by z toho nejspíš vzešla dost melodramatická zápletka hodná nějaké červené knihovny, ale co na tom. Důležitý je právě to, co dokážeš s takovým příběhěm vykouzit a tobě se toho evidentně podařilo vykouzlit dost. Alespoň v mých očích. Navíc jsem cítila jaskousi spřízněnost hned s několika motivy té povídky (můj nejlepší kamarád je homosexuál a studuje v Praze, Symposion mám přečtený a k filosofické fakultě a filosofii mám taky zprostředkovaný velice blízký vztah). Jediný, co mě teda štve je, žes mi zamíchala karty v PM, protože teď budu muset někoho z prozatimní trojce mých favoritů odklidit:D
13.11.2010 19:11:00The_MaRtinečka
Nejprve přispěji s tajným přiznáním, že se mi do toho vůbec nechtělo pouštět, jednak poslední věc, co jsem od tebe četla, se mi vyloženě nelíbila (O:-) a jednak mě odrazovala ta délka.
ALE!
Už asi u třetího segmentu jsem překvapila sama sebe tím, že jsem do toho byla doslova "zažraná". A čím déle jsem četla, tím hůř jsem se od toho mohla odtrhnout. Napsané je to opravdu velice citlivě, oceňuji hlavně to,jak se dokážeš v rámci možností vžít do postavy hlavní postavy, Pavlova část dialogů a postava Lucie... Po dočtení mě napadlo, že kdyby se odstranila všechna omáčka, tak by z toho nejspíš vzešla dost melodramatická zápletka hodná nějaké červené knihovny, ale co na tom. Důležitý je právě to, co dokážeš s takovým příběhěm vykouzit a tobě se toho evidentně podařilo vykouzlit dost. Alespoň v mých očích. Navíc jsem cítila jaskousi spřízněnost hned s několika motivy té povídky (můj nejlepší kamarád je homosexuál a studuje v Praze, Symposion mám přečtený a k filosofické fakultě a filosofii mám taky zprostředkovaný velice blízký vztah). Jediný, co mě teda štve je, žes mi zamíchala karty v PM, protože teď budu muset někoho z prozatimní trojce mých favoritů odklidit:D
11.11.2010 22:01:12Lady de Winter
Jinak samozřejmě že teď hledám sebe sama a tohle dílo je produktem a svědkem tohohle hledání, ty chyby v něm jsou až příliš viditelné. Ale jít na jistotu a psát pořád dokola to samé a stejným způsobem umí každý středoškolský trumbera.
11.11.2010 22:00:46Big_George
Bezceler je kouzelný slovo...celeruprostá literatůra....

No ono i když najdeš svůj styl, tak bys to hledání neměla vzdávat, jinak to celé časem zparchantí.

S tím běháním na ruku souhlasím. Teda spíš nesouhlasím. Cesta ku zparchantění je to jistojistá.
11.11.2010 21:53:28Lady de Winter
"Buďto půjdeš čtenářům programově na ruku nebo budeš pořád hledat sama sebe"

Nedomnívám se, že je na výběr pouze laciné prvoplánové podbízení versus totální literární zmatení. A řekla bych, že když se člověk podívá do dějin literatury po skutečných velikánech, je tam naprosté minimum lidí obojího druhu. Naopak se to tam hemží třetím druhem, totiž osobnostmi, které objevily vlastní specifický styl a psaly jím, aniž by přitom braly příliš zásadní ohledy na to, co si o tom myslí čtenáři a/nebo kritika. Sice pak často byly objeveny desítky let po své smrti, ale zase zásadně posunuly světovou literaturu. Je sice pěkné psát bezcelery a jistě by se ty prachy šikly, ale je-li to za cenu "programového jití na čtenářům na ruku", nemám zájem.
11.11.2010 20:16:55Big_George
jen dvě (možná tři poznámky) na okraj.

- předstírání, že jsi chlap, ti nejde
- doba je bohužel krutá a pokud nezaujmeš od začátku, vetšina lidí jde jinam
- to, že tvé psaní vyvolává rozporuplné reakce, je dobře. O tom, že psát umíš, není pochyb, máš dvě mořnosti: buďto půjdeš čtenářům programově na ruku nebo budeš pořád hledat sama sebe.

Tohle dílo mi přišlo poněkud rozpačité.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.