Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

20. SUPERKOULE - dobrý den, socho - dílo č. 4

25. 05. 2011

1152

Autor

soutěž KOULE

socha v mé mysli

V mládí jsem často a rád jezdíval stopem. Ne kvůli úspoře peněz za jízdenky, ale z potřeby poznávat stále nové lidi. Nebudu to vysvětlovat, neboť s tímto příběhem to zas až tak moc nesouvisí.

Nedělám dluhy. Celý život se řídím zásadou, že co potřebuji, na to mám, a na co nemám, bez toho se obejdu. A přece mám jeden, v mých očích nepromlčitelný dluh - však posuďte sami:

Jel jsem na zkoušku, samozřejmě stopem a měl jsem kliku – na jedno mávnutí až do Plzně, za padesátník tramvají na konečnou, na další mávnutí příjemná jízda až do Písku. Náklaďák pokračoval na Tábor, já pěšky městem, směrem na Vodňany.
Čím víc jsem se blížil k sídlu mé alma mater, tím více se má mysl zabývala nastávající zkouškou a ve mně narůstala předzkouškou tréma. Na starém kamenném mostě jsem se zastavil u sochy svatého nevím koho, v tomto ohledu mám ve vzdělání značné mezery, ale ten svatý držel v ruce knihu a mně se zdálo, že na mne shlíží tak nějak nedůvěřivě, podezíravě… co já vím.
„Víš, kamaráde, knihy mám rád, ale ty k zítřejší zkoušce, ty mne zas až tak moc nebraly…“ Mlčel.
„Kdyby ses za mne mohl přimluvit, nebo mi trochu napovědět, kdyby bylo potřeba, anebo alespoň příznivě naladit zkoušejícího,“ začal jsem vyjednávat. „Přinesl bych ti kytku, na mou duši, přinesl, zítra, až se budu vracet…“
Stále mlčel.
Z Písku na jeden zátah až do Budějovic, honem na kolej, něco zopakovat nebo nabiflovat dosud neviděné.
Dva kamarádi mne ráno předběhli, prý nasazuji laťku příliš vysoko… nevím. Zatímco ti dva vyletěli jako cukráři, já zkoušku udělal – za dvě. Možná, že ti dva stačili snížit laťku, možná zkoušející usoudil, že nemůže vyházet všechny, anebo možná zasáhl ten můj svatý ze včerejška?
Klidně se mi smějte, tu kytku jsem koupil, na koleji sbalil raneček a vyrazil zase na stopa. Štěstí mne neopustilo, žádné „cukání“ křižovatka na Hlubokou – Vodňany - Protivín, kdepak! Mladá paní v malém fiatku, se dvěma dětičkami, jela přímo do Plzně. No jo, paráda, jenže Pískem jsme projeli po hlavním tahu. Když jsem vlevo zahlédl starobylý most s mým ochráncem, zastyděl jsem se z hloubi duše, ale nedokázal jsem té paní říct aby zastavila, že mám v Písku nějakou povinnost. „Pojedu tudy zase brzy, svůj dluh splatím“, vyslal jsem k mostu telepatickou zprávu.
Kytku jsem dal řidičce, když mne v Plzni vysadila u hlavního nádraží a dál jsem jel raději vlakem.
Jel jsem tudy ještě mockrát, pokaždé jsem si na to vzpomněl, ale nikdy, NIKDY mi nevyšlo, abych se zastavil na mostě u sochy. A vědomí dluhu, pocit nesplněného slibu mne stále provází životem. Určitě tam jednou zajedu, musím. Dojdu na ten most, slušně pozdravím „dobrý den“, položím soše k nohám květiny, řeknu „promiň“ a nebudu čekat odpověď.

11 názorů

avox

30. 05. 2011

Dát tip

Tak jsem spěchala přestěhovat to povídání na svou stránku (a doplnit všechna ta "a" patřičná pro rod ženský), až jsem zapomněla poděkovat, což tímto napravuji - veliké díky všem čtoucím, ještě větší tipujícím a největší Forrestovi za věcné připomínky - některé se uplatnily v upraveném vydání :-))