20. SUPERKOULE - dobrý den, socho - dílo č. 11

Rozhovor se sochou

Přišel jsem až k ní. Z prvotního šoku jsem se vzpamatoval, a jakž takž zpracoval vlnu vzteku, bezmoci a lítosti. Dokonce jsem se pokusil o vtip.
„Nějaká uražená, koukám…“
Nečekal jsem odpověď, jak by také mohla něco říci. Zvlášť právě teď.
Vrhl jsem na ni ještě jeden pohled s tím, že nejspíš bude posledním a utrousil jsem.
„Je to blbý ztratit hlavu. Taky se mi to už stalo, i když teda jinak…“
Zareagovala. Nemohl jsem se ani pohnout, jak mě to zaskočilo. Nedokázal jsem říci, odkud hlas vycházel. Zatažené nebe, stromy šuměly divnou bolestí, keře si zacpávaly uši. Opuštěná cesta k rybníku zírala tupě před sebe. A přece.
„To ne já, on ji ztratil.“
„Kdo?“
Otázka ze mě vyšla proti mé vůli. Nebudu se snad bavit s přeludem?
„Takový jako ty. Přibližně stejně starej kluk. Chodil se na mě dívat, víš?“
Osmělil jsem se. Chtěl jsem pokračování příběhu. Co na tom, že mluvím s větrem, či hůř, s vidinou?
„Tak to ti asi lichotilo?“
Poryv smutku zavanul chladem.
„Lichotilo. Ze začátku hodně. Kdo by nechtěl být zbožňován jen tak? Být víc než vše okolo. Být někomu vesmírem. Ale pak mě to děsilo. Viděla jsem, jak se všeho vzdává. Pro mě. Jak žije jen mnou a úzkostí, aby se mi něco nestalo. Strach s úzkostí ho úplně požírali. Jediná jeho myšlenka byla, kdy mě nějaký vandal poškodí či zničí. Kdy mě tu nenajde, nebo najde jen torzo. Tak se nedá žít. Nemohla jsem se těšit sama ze sebe. Věděla jsem, že trpí. To na kráse nepřidá člověku ani soše.“
Odmlčela se. Ale ještě jednou se nadechla. Doteď mi její věty znějí v uších.
„Byla to hrůza. Viděla jsem té partičce hned na očích, co jdou udělat. Už nejsem krásná. Řeklo by se, troska. Ne. Pro mě to bylo vysvobození. Jsem zase volná. Je to hrozné, když ve vás někdo hledá boha a pro vás ho nikdy najít nemůže. Kdy to, skrze co by měl promlouvat, slouží jako pevná neprodyšná zeď. Možná mi nerozumíš…“
Odcházel jsem jak omámený. Ale na ten rozhovor nezapomenu.
Dnes tam již nestojí ani sokl, ani žádná jiná socha. Jen při zemi se krčí malá lípa. Tuhle jsem se jí zadíval do listí. Květy voněly červnem a svobodou a já si na ni vzpomněl. Usmál jsem se a vyklouzlo mi: „Dobrý den.“