Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se20. SUPERKOULE - dobrý den, socho - dílo č. 13
Autor
soutěž KOULE
- Nazdar, ty kamenná nádhero. Jak je ti nahoře na podstavci, vysoko nad hemžením lidiček, co vláčejí kufry a tašky, batohy a igelitky z nádraží nebo na nádraží, z tramvaje nebo do tramvaje? Mít tak ten tvůj studený odstup. Čtu ti ho v očích. Nic necítit, nic neřešit. Ničím se nedat rozházet. Ničím a hlavně nikým...
- Mluvíte se mnou?
- Cože? Ty se mnou mluvíš?!
- Promiňte. Myslela jsem, že když mluvíte vy na mě, můžu i já na vás. Nechtěla jsem vás vyděsit.
- Vyděsit? Ale kdepak, to jen, že... bylo to tak nečekané.
- Chápu. Já bych se ovšem sama nikdy neodvážila vás obtěžovat. Ale když už jste mě oslovil... Prosím vás, dojel ten chlapec v pořádku?
- Jaký chlapec?
- Ten s nespokojenými vlasy. Ten se zápěstími, co by šla tak snadno přelomit.
- Odpusť, ale vůbec ti nerozumím. O kom to mluvíš?
- O tom klukovi, co by potřeboval ostříhat. Přiběhli sem včera, on a ještě jeden, a zastavili se skoro tam, kde teď stojíte vy. Byla to zvláštní chvíle. Tramvaj už měla odjíždět a ten druhý, s vlasy na ježka a batůžkem na zádech, řekl: Tak běž! První chlapec vystoupal po schůdcích, nahoře se otočil a zeptal se: Kde mám vystoupit? Počkej, řekl ten druhý, počkej, jako by přemýšlel. Ale tramvaj nepočkala, zavřela dveře a rozjela se.
- Ne, to nedává smysl.
- Vždyť říkám, byla to zvláštní chvíle. Ten první zamával a poslal vzdušný polibek. Měl útlá zápěstí a to gesto působilo tak něžně a odevzdaně. Vypadal, jako by ještě pořád nevěděl, kde vystoupit. Jako by ani nevěděl, kam jede. Jako by vlastně nikam nejel. Vypadal, bože... jako by se loučil.
- Když říkáš, že to bylo včera, tak od té doby už rozhodně někam docestoval, to ti můžu zaručit.
- Nesmějte se mi, dělám si o něj starosti. Kdybych se mohla hýbat... Podíváte se po něm, prosím?
- Po klukovi s nespokojenými vlasy a útlými zápěstími, jo?
Socha mi neodpověděla, zase už na svém podstavci vypadala povýšeně a odtažitě. Od té doby ho hledám. Žiju normálně jako vy, chodím do práce a na rande a jezdím na dovolenou, ale vím, že kdybych ho potkal, tak ho poznám. A nejspíš se ho zeptám, jestli nepotřebuje pomoc. Nesmějte se mi, byla to zvláštní chvíle.