30. SUPERKOULE - soutěžní dílo č. 6

Každý, kdo není hloupý
a rád si plní břich,
ví, co si může koupit
za třicet stříbrných.

Říkáš si: není škoda
zůstat stát ve dveřích,
když svou čest můžu prodat
za třicet stříbrných?

A pak si splním přání...
Však ten, kdo spáchal hřích,
nekoupí čest zpět ani 
za tisíc stříbrných.

***

Velekněz Kaifáš a jeho žena Devorah seděli u večeře. Byla slavnostnější než obvykle a na stole byl už třetí chod; Devorah z pečených křepelek už jen uždibovala, ale Kaifáš se pořád s chutí ládoval a kosti rozhazoval kolem sebe. Vtom se zvenčí ozvaly hlasy, a vzápětí do jídelní síně vrazil jakýsi vetřelec, divoce vyhlížející rozcuchaný chlap. Překotně se rozhlédl a pak očima spočinul na Kaifášovi.
"Přináším ti tvé smradlavé peníze, můžeš si je strčit do chřtánu a udávit se jimi!" vykřikl a mrštil o podlahu síně nějakým naditým koženým váčkem, až to zadunělo - obrátil se a zas vyběhl ven.

Kaifáš a Devorah se na sebe zaraženě dívali. První se vzpamatovala Devorah: 
"Muži, nebyl tohle snad ten chamtivý apoštol, o kterém jsi mi nedávno vypravoval?"
"Pravdu díš," odvětil pomalu Kaifáš, "toť on, skrblík, který by pro peníze vlastní matku zradil. Ale co zde pohledával a proč peníze zpět přinesl, nad tím mi zůstává rozum stát."
Důstojně se ohnul pro váček a vysypal obsah na stůl. "Vskutku, je zde všech třicet stříbrňáků, ani jeden nechybí - tento Jidáš se jistotně na rozumu pomátl, hloupěji to provést nemohl, takto zůstane zrádcem a ještě bez peněz!"
"Ať je to jakkoli, já učinil ještě lepší obchod, než jsem doufal, vše se mi podle plánu vydařilo a ani penízek mě to nestálo. Pravím ti, Devorah, Hospodin nám v poslední době přeje!"

Těžkopádně se zvedl od stolu a zamířil do ložnice. "Půjdu si lehnout, ženo. Přijď brzy za mnou!" mrkl na ni při odchodu.
Devorah v jídelně osaměla. Stříbrňáky na stole ji vábily, muž ji držel zkrátka a tolik peněz pohromadě už dlouho neviděla. Brala je do rukou, mazlila se s nimi a tiše k nim promlouvala:
"Vy jste ale krásné penízky, takové kulaté a lesklé, a co hezkého se za vás dá koupit! Jen blázen vás může jen tak zahodit, vždyť vy za nic nemůžete."
Rozhlédla se, zda ji nikdo nesleduje, a pak k nim stydlivě přičichla.
Vůbec nesmrděly.

***

Jidáš zatím seděl mezi stromy v Getsemanské zahradě. Ani nevěděl, jak se sem dopotácel, noc byla temná, ani hvězdy nesvítily. Opřen o kmen zmarliky, s bradou v dlaních, blábolil polohlasně:

"Jak se v tom vyznat, kde je pravda a kde spravedlnost? Ještě před týdnem jsem byl jsem jedním z dvanácti, a nyní jsem zván zrádcem, nejpodlejším z podlých... čím jsem si zasloužil takový úděl?
Tys na mě ukázal a řekl jsi: je to psáno a musí to být, a já poslechl - nebylo to dobrovolně, vždyť kdo by vyměnil věčnou slávu a blaženost za pouhé jmění? Hrůzou se mi sevřelo hrdlo, když jsi mi oznámil toto poslání, ale poslechl jsem beze slova, jako beránek... jako obětní beránek jsem šel a mrzký skutek provedl..."

Jidáš si mnul hlavu dlaněmi, jako by se snažil uspořádat si v ní myšlenky.
"Ale jistě, je to jen zkouška! Nemůže být jinak," vykřikl po chvíli. "Vzpomněl jsem na Abraháma, kterak jsi mu nakázal milovaného syna obětovat, a na poslední chvíli mu ruku zadržel a za poslušnost jej bohatě odměnil.
Tak jest, tys mě zkoušel a já obstál, nejtěžší z věcí jsem pro tebe vykonal - tak přijď už, přijď a pověz, že je zkoušce konec!"

Čekal dlouho, ale nic se neozývalo, jen listy olivovníků tiše ševelily.

"Snad musím učinit ještě něco na důkaz, abys nade vši pochybnost viděl, že svůj skutek považuji za špatný, dát najevo svou naprostou víru a důvěru v tebe! A ty se pak zjevíš, jasný a zářící, pozvedneš mne k sobě a mou věrnost po právu oceníš..."

Nedočkavě se usmál, rychle rozvázal šňůru, kterou měl přepásaný šat, a poslepu ji začal omotávat okolo větve zmarliky.