Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Prodloužený víkend (cyklus)
datum / id03.02.2012 / 402604Vytisknout |
autoregil
kategorieVolné verše
zobrazeno2238x
počet tipů39
v oblíbených13x
do výběru zařadilLyryk, Jinovata, Markéta, Danielane, Zuzulinka,
zařazeno do klubůStylistika v poezii,
Prolog
2006-2012
Prodloužený víkend (cyklus)

Prodloužený víkend;  cyklus 2006-2012
 
 
Sobota; snílkové; sobota
 
(2008)

 

 


 
Strašák obecný
 
Kdosi mě poskládal
 ze starých a zbytečných věcí,
potom mě narazil  na kůl
a vztyčil.
 
V hadrové hlavě
             mi bobtnala plesnivá sláma –
zdál se mi podzim; a tmy na dnech rostly
jak námel.
 
Naražen na kůl,
spasitel slaměných světů – čekal jsem, 
myšina byla mou  řečí
                       a snad jsem i žil i žil,
i když jen občas a omylem
v lekavých mozečcích zvířat.
______
 

Táta jde ke dveřím na balkón, otvírá,
                          a skrz jeho hlas viditelně sněží,
                          když říká Skořápky
vypluly do korun s nákladem ořechů.
Brzy všechny ztroskotají – měkce
u bílých břehů.
 
Efektní ticho,
vyvstalé po jeho slovech, ruší až Markétčin hlas
                             – samá od souhlásek vykostěná slova –
...chlubí se a ukazuje očištěný brambor,
který se podobá kloubu tak nápadně, až chvíli váhám,
zda Markétka svírá škrabku
či skalpel.
______
 
 
Zábradlí balkónu lemují strašáčci;
v žilách jim koluje vítr – danse macabre –:  
z dřevěných páteří šlehají stuhami...
 
Znovu mě napadá:
Na jejich popisech utratit život!
 
Při pitvě Strašáka polního
               v jeho žaludku zahlédnout
nasládlý, lepkavý zvířecí strach...
______
 
 
Nyní je listopad, hladová sobota.
Uslyším neznámou ženu, jak odmyká;
v šedivém zimníku
           nezapře příbuznost Strašáka sněžného.
Trochu si zapitvám – a zítra jí napíšu
nasládlý lepkavý dopis, říkám si, a ona otvírá
                                        beztvaré zvukové kulisy
dopisem do ticha předčítaným.
 
 

SBĚRATEL
 
(2009)
 
Dny jako fotky; a při krajích: zčernalé stříbro.
Mysl si v rachotu tramvají nachází ukrytou hudbu.
Partitury jízdních řádů… Všechno má jakýsi  
                                   podprahově známý rytmus.
Navečer mluvíme v kuchyni; a když máma rozsvítí,
jako by pod stropem vybuchl tanečník. Poklidně žmouláme
světelné maso.
 
Nepatrné děje. Akce a reakce: gesta, jež nachází odezvu,
sem tam i smích.  A také okna, vystlaná zrcadly po vnitřní straně:
skupinka mimů v nich přehrává rodinnou idylu.
Kdo koho odráží? Kdo – já jsem Sběratel, ukrývám hřbitůvek motýlů
– v prosklených kazetách, pánevní kosti všech barev.
 
Dýcháme. Mluvíme. V závěsné kuchyni – my, smlouvy svázané
do uzlů těl. Snímky jak dny. Krajiny, postavy: stmívané stříbro.
Neskutečné...
 
Úkosem zahlédnu na okně
sebe, jak sleduji okno.



Neděle; slova; neděle

(2006)
 
Markétka obírá kuřecí křídlo;
a jako by svlékala rukavičky
                           po prvním plese –
 zamyšleně olizuje prsty,
 
počítá kůstky, vždy jedna schází;
posílá mi umaštěný úsměv – 
otírám ho do ubrousku;
vracím.
 
Táta s mámou,
každý po jednom stehně;
 
on: obírá holenní kost, mlčí;
 
ona: praskáním chrupavky prokládá slova;
 
co bůh spojil,
člověk nerozděluj!
 
Demontáž kuřete ukončena,
                          na talíř vrstvíme –
hřídelky, klouby a ložiska.
 
A pak si každý jdem po svém:
 
máma:
omývá v lavoru nádobí,
v mydlinkách rozsvěcí skleněné obratle,
otírá vidličky – čtyřzubé harpuny – ,
        nože jak hřbetní ploutve;
 
ruce se co chvíli vynoří z vodního světa –
desatero slepých ryb,
 
táta:
pokládá noviny na stůl,
jak okno je otvírá, dokořán,
dívá se do světa přes mříže z písmen,
Markétka kreslí,
z propisky odvíjí vlas, a potom druhý, a další... –
kříží je, spojuje;
 
a jako když opadne podzimní mlha,
tvary se po chvíli projasní,
 
a Markétka nahlíží do zahrady...,
 
já píšu dopis:
 
Možná se divíš, že píšu na rýžový papír, ale je trochu podobný pergamenu, a – co já vím – pergamen tepali z beránčích kůží; já bych tak rád něco podřezal! Má se to jako s tou barokní sochou – vzpomínáš? – po ramena v hlíně a obrácenou k zídce kostela. „Možná že pod zemí tančí,“ řekla jsi, „ale možná tam není,“ dodala‘s po chvíli – tiše, snad ve strachu z řícení pískovců – na střední cestu, která tam, dle našich slov, nebyla.
Před týdnem, v botanické zahradě... Klečel tam muž, ke mně byl zády – Menhir; na bílé štítky psal fixem názvy, zaklínadla, která zemi otvírají – v rostlinách. Jestli si myslíš, že jsem se vrátil a vytrhal ze země štítky, máš pravdu. Posílám jeden, jméno se podobá tvému.



Pondělí; pondělí, pondělí

(2012)

Výhled na jižní stráň podzimu:
Nejvýš jsou skvrny na okraji zorniček, svalnatý dým, dvojrozměrní lidé.
Pohled do údolí, pak schody a sestup do podsvětí. Psí moč, pach kanálů
hnípají pod bází vědomí. Dětství.
V těch místech už nikoho nepotkáš.

Tehdejší myšlenky
            svěšené pod začouzeným stropem:
bezkrevné, bělavé hrozny…

V nejvyšším poschodí
                 procházejí dvojrozměrní lidé.
Kreslená ulice, Škoda sto –, činžáky, spánek jak zhasnutí
                                                         v nájemné čtvrti mé paměti.
Myslím na tátovu práci, do níž se sjíždělo
na pravítkách s velmi těsným vázáním.
Na zcuchaný rukopis lékárnice: máminu úzkost.

Myslím ten dávný čas paprsků –
                           slunečních končetin silných jak stehno.
Sperma se vzpříčilo v hadrových tunelech, svetry mě nosily
bezmála od kolen.

Nejvýš jsou zorničky. Skvrny a linie. Vmísené příčiny: tátovy oči
                                                                                    jsou upřené
na stůl jak na rýsovací prkno. Vždycky tak pečlivý… Máma už zahnala zimnici
tabletami briket. Teď chystá snídani: na chleba tavený sýr; a mléko:
                                                 zkušeným pohybem číšníka, jediným trhnutím, máma
odstraní z hladiny škraloup. Jako když usteleš:
sypký déšť obnaží pletenec kořenů. Pod kůží ve stráni
                                                             spletité důvody dřeva.

Příčiny, motivy, skvrny a linie… Ten kluk, co v přízemí
                                                             postává v kapalném skupenství,
stírá své výdechy na oknech. Aby nezbyl.
 
 
 
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.03.2012 17:06:46Miroslawek
Už mne nefascinuje bohatost proudu tvé obrazotvornosti, kupodivu se na to dá zvyknout... ;) Teď se má pozornost upírá k tomu, že udržíš tak dlouhý popis jednotlivostí, aniž bys přitom upadal do pasti banalit či ornamentálních figur - já píšu úporně úsporně a opírám se přitom o formu (jakkoli volně si s ní hraju) - takže ty řetězivé věci zhušťuji, prosívám a obaluji pod cíleným tlakem skeletu "vnější konstrukce" textu. Odmyslím-li si statisticky definovatelnou tendenci k daktylu, nic takového u tebe nepozoruji, i určitých kompozičních berliček, které jsem ti dříve tak chytře vytýkal, nalézám stále méně. Musím přijít na to, jak to děláš ;)

Za zmínku také stojí pozoruhodná práce s přívlastkem. Mnohým bys zde měl spolu s klasikem říci: to není jako práce s buzolou, děti.
02.03.2012 07:06:48MarK.
..niečo áno, niečo nie - ale áno jednoznačne prevazuje
..obrazo-obdivuhodne;)
.. *
16.02.2012 22:53:24egil
redaktor poezie
no vida, jak nám ten dak-tak-tyl klokotá!

dík..:-)
16.02.2012 21:55:06dajakbol
Suverénne, silné, presvedčivé. Prevaha daktylských taktov robí s dikciou týchto voľných veršov divy... Niektoré metricky celkom čisté ostrovčeky vyložene provokujú k alternatívnym čitateľským rozvinutiam: „Nyní je listopad, hladová sobota. / Uslyším neznámou ženu, jak odmyká;“ / patrně pospíchá se solí pro Lota (do básně vkrádá se nechtěná komika)... No veľmi som to teda nevylepšil, heh:)
11.02.2012 19:08:57médea
skvělé
09.02.2012 15:13:59Kuchot
pěknej triptych
06.02.2012 19:56:40snake_01
korektor, redaktor poezie
Trochu ti závidím imaginaci, jen matně vzpomínám na dobu před několika lety, kdy jsem ji měl taky a nebylo potřeba nikam bloudit... Tak jako tak "odvíjení vlasů z hrotu pera" i jiné obrazy si zaslouží můj obdiv a tip.
04.02.2012 20:05:14Juno
absolutně ******************
04.02.2012 19:28:46VůněSlov
Pěkný celek, s dobrým názvem....zajímavé sledovat linii...Díky za nápad..pro mne první setkání a tak o to zajímavější....Strašák a Sběratel vedou...Pondělí nepřiplulo...Uvidím, jak při návratu, co mi poví víc?....
04.02.2012 13:15:47Rajmund
-Taková časová kompilace se mi líbí.
-Nejvíc se mi líbí motýli a botanická zahrada.
-Neomámily Tě seznamy?

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.