Nejlepší komik

           Bohorovně si vykračuje, v zázemí proslulého klubu Golden Joke, po chodbě obložené zlatými pláty. Provoněné maskérky oprašují jeho košili z egyptské bavlny. Vysportované asistentky štěbetají jakási nedůležitá sdělení. A on, Jack Fichard, podepisuje své fotografie, také bujná poprsí kvílejících fanynek, i opálené zadečky…

          „Jo!?“

          „Antoine de Ville,… Asi jsem vás vzbudil… Zavolám později.“

          „Vzbudil? Uch,… NE!“ jeho podrážděný hlas se změnil v nadšený. „Pan Antoine de Ville? Ředitel Golden Joke?! Och, můj bože!!! Vy jste četl můj životopis!“

          „Ano, a není to žádný zázrak. Jenže potřebujeme záskok. Berete nebo neberete?“

 

***

 

          Jack, již nalíčený a dost nervózní, seděl před pootevřenou šatní skříní. Opakoval si text, avšak po očku sledoval i plazmovou televizi a přímý přenos z jeviště. Vystoupení Jamese Oderka totiž doprovázely salvy smíchu a bouřlivé potlesky. A když konečně Oderk zmlkl, uklonil se, pak znovu, a ještě mnohokrát, diváci si vyžádali přídavek. Následovala historka parodující americký zdravotní systém.

          „Jak laciný!“ zhodnotil Jack kolegovu originalitu, načež se ozvalo jemné, zdvořilé zaklepání. Vcelku pohledná, i když nevysportovaná, asistentka nakoukla do šatny.  Pokorně vyčkala, sklopený zrak. Ale když ho zvedla a spatřila jen chlapíka ve vypůjčeném saku, ještě s visačkou „Golden Joke“, zděšeně zalistovala příručním notesem.

           „Omlouvám se,…“ zadrmolila. Našla správnou stránku a porovnala ji s pevnými deskami. Nejspíš v nich měla dnešní program. „Je přeškrtlý!“ vyjekla zdrceně.

          „Co je přeškrtlý?“ nechápal Jack. (Jeho neforemný rezavý účes místní maskérky očividně neúspěšně krotily přehršlemi gelu. Nakonec tedy vytvořily oslizlé zašmodrchané roští, na které teď mladá asistentka nevěřícně zírala.)

          „Roberts…“ dostala ze sebe, jako by právě někdo umřel.

          „Jo, Roberts… To vám, slečno, vysvětlím. Pan de Ville mi dneska ráno volal, že potřebujete záskok,“ objasnil situaci a zatvářil se co možná nejvíce rutinérsky.

           Ne, nevypadala, že by ji nějak významně uklidnil. „Jack Fichard,“ přečetla nahlas. „Tak se jmenujete, ano, Jack Fichard.“ Pramínek neposedných skořicových vlasů obtočila kolem jednoho z odstávajících oušek. „To není dobré, to není dobré, to není… Za Robertse?“ Změřila si ho ustaraným pohledem, od prošoupaných kecek až po zarudlý nos. „To vám nezávidím, pane. Všichni v sále totiž čekají právě na Robertse. Gary Roberts, pane Ficharde, je nejlepší komik na Světě, kdežto vy…“ uvědomila si, že se chová velmi netaktně. „Promiňte… Já jen, že vás vůbec neznám.“

          „Třeba ještě bude čas se poznat,“ zkusil své štěstí.

          „Třeba,“ špitla a její bělounká kůže se zbarvila do růžova.

          „Jo, to je mý jméno, Jack Fichard,“ pokračoval v ofenzívě, „a řeknete mi to vaše?“

          „Řeknu; po představení.“

          Vykouzlila roztomilý, skoro až hravý čumáček. Jack nepochyboval, že se mu naskýtá hned dvojitá životní šance. Vystoupení v nejprestižnějším klubu, k tomu rande s krásnou ženou, přestože u takových většinou nebodoval. Pár kilo nadváhy, rozpláclý obličej, nečesatelné vrabčí hnízdo; to není nic, po čem by prahly. Tahle však pravděpodobně ano, čímž Jackovi dodala potřebné sebevědomí, potlačila trému. Cítil se jako král, nebo přinejmenším jako král mluveného slova.

          Ve svých pětatřiceti letech se prokousal až na vrchol. Tam, kde honoráře za desetiminutová pobavení chicagské smetánky šplhají k tisícům dolarů. (Samozřejmě, v jeho případě se jednalo o daleko menší částku.) Byl mezi nejlepšími z nejlepších, ačkoliv doteď se plácal po narozeninových večírcích či podnicích pochybné pověsti. Nedůležité úspěchy střídaly ubíjející neúspěchy. A kritici? Pokud jim vůbec jeho vystoupení za kritiku stála, hodnotili je povětšinou hanlivě a posměšně. Prý má talentu méně než rozvrzaný gauč.

           Odfoukl si. Propleskl tváře. Odhrnul závěs. Ještě jeden. Vkročil na jeviště a nadšeným úklonem pozdravil diváky. Jenže ti chtěli Robertse a ne nějakou oplácanou nicku. Začali reptat a likvidovat to, co asistentka zvířila. Snad by rozčarovaného komika vůbec nepustili k řeči, kdyby zase jiní reptalové nereptali proti těm prvním a třetí proti druhým. Vznikl nepříjemný hluk, který se zřejmě nelíbil ani jedné ze skupin. Z vteřiny na vteřinu nastalo hrobové ticho. Ovšem dalo by se krájet.

          „Ehm,“ zahájil Jack a prstem poklepal do mikrofonu. „Takže… Jede takhle blondýna a narazí do stromu…“

          „Starý!“ přerušil ho jakýsi muž od jednoho z nejvzdálenějších stolů.

          „Kde je Roberts?!“ vybuchl mladík ve svetru, jenž dokládal příslušnost k místnímu středoškolskému fotbalovému týmu.

          „Jo, kde je?“ přidala se paní v klobouku.

          „Já vám povím, kde je! On ho sežral!“ přisadil si další divák, v saku a kravatě.

          „Táhni vidláku!“ zavřeštila nádherná jakoby vosková blondýnka.

          „Roberts! Roberts! Roberts!“ začali skandovat. A skandování nebralo konců.

 

           Jackovi se podlomila kolena. Možná to měl přejít s nadhledem, nebo naopak zpřevracet stoly, pokrmy rozpatlat po obličejích. Bít každého, kdo se mu dostane na dosah buclatých pěstiček. Jenomže on se klepal, výkřiky se slévaly v jeden, sevřené plíce, tvrdý pád.

          Ale drobná teplá dlaň sevřela jeho zápěstí.

          Vzhlédl, s výrazem palicí praštěného tuňáka.

          „Musíte pryč, pane Ficharde!“

          Ten její naléhavý hlas a řasenkou zbarvená slza, ho přiměly zabojovat, odšourat se do zákulisí. Nicméně v šatně definitivně zkolaboval. Shrbený, bez života, roztrhaná smlouva, zuřivě gestikulující Antoine de Ville. Ne, o další Fichardova vystoupení nemá a nebude mít zájem. Urostlý vyhazovač použil hrubou sílu a Jack se ocitl na ulici. Zkroucené končetiny, studený asfalt. Jakási dobrá duše tu nebohou trosku zvedla, alespoň do sedu, a přidržovala. Světla projíždějících aut, míhající se postavy, co se pošklebují cizímu neštěstí.

          „Pane Ficharde!“

          „Opustila jste mě,“ zaskřehotal.

          „Opustila? Pane Ficharde, už půl hodiny tu naříkáte a naprosto mě ignorujete! Musíte se vzmužit! Pane Ficharde, já vás ráda odvezu domů, ale potřebuju znát tu adresu!"

          „Adresu?" zopakoval tupě, ale také se poškrábal za uchem. „Parker ave pět.“

          Taxík se objevil prakticky vzápětí a sním i další hrubá síla. Řidič vystoupil, zaklel, pak pronesl něco o příplatku v případě „poblití se“, a jako obnošené tepláky do bubnu automatické pračky, usadil Jacka na zadní sedadlo. Ten přikrytý čímsi jemným, co vonělo po skořici, vytuhl spánkem tvrdým a sípavým.

 

          Vzbudil se díky několika štiplavým fackám.

          „Pane Ficharde, uznávám, že jste si prošel krutým ponížením, ale právě jsem za vás utratila svou celodenní mzdu,“ oznámila vyčítavě a jako důkaz ukázala účtenku.

          „Kdo jste?“ zívnul a protáhnul se. „A kde jsem?“

          „Nevzpomínáte si? Jsem asistentka klubu Golden Joke. Měl jste vystoupení,…“

          „…, který dopadlo totálním fiaskem,“ doplnil rezignovaně. „Jo, a vy jste ta, co se mi doteď nepředstavila. Ale co děláme tady?“

          „Tady přece bydlíte! Parker ave pět.“

          „No,… Když už jsme tu, nechcete pozvat na drink? Obávám se, že na týhle adrese najdeme Malýho Ira. Hospodu Malýho Ira.“

 

          Souhlasila. Když už jsou tu… Navíc Jack se docela zmátořil. Dokonce odkudsi vylovil několik zmuchlaných bankovek a zaplatil taxíkáři, jenž se vzápětí ukázal jako pocitivec. Peníze obratem předal asistentce. A když měl pocit, že jej žena neslyší, neboť již stepovala na chodníku a zahřívala se třením paží a foukáním do dlaní, naklonil se ke svému ošklivějšímu pasažérovi:

          „Je to anděl.“

         

           Jack Fichard nabídl andělovi rámě. Ten jej s úsměvem přijal a představil se:

          „Angela.“

 

           Malej Ir byl vcelku běžnou hospodou, v pozdní večerní hodině spíše liduprázdnou. Pár znavených štamgastů a znuděný břichatý výčepní, jenž příchod Ficharda přešel ledabylým mávnutím. Ovšem pohledný doprovod jej ohromil. Zamyšleně si zatočil bujnými kníry.

           „Jako obvykle, Johny,“ sdělil Jack a odsunul dvě barové židličky.

           „A slečna?“

           „Já si dám zázvorovou limonádu.“

           „Je mi líto, paninko,“ zabručel břicháč dobrácky, „takový fajnovosti nevedu.“ Před Jacka poslal dvoudecku s čirou tekutinou, potom však šibalsky poklepal svou do hladka holenou lebku. „Nestačilo by zázvorový pívo?!“ Zatuchlinou páchnoucím hadrem zvlhčil barový stolek, a aniž by čekal na odpověď, sáhl kamsi k nohám. „Zázvorový pívečko pro Jackovo paninku,“ pronesl sarkasticky, pak se v jeho ohromné pracce zablyštěl otvírák. Opatrně, aby se nedotkl hrdla, odstranil víčko. Pečlivě přebral asi desítku skleniček. A vybral nejméně upatlanou. „Ať vám chutná!“

            

            Usrkávala a zklamaně pozorovala, jak se Fichard nalévá. Nezůstalo totiž ani u jedné sklenky, ani u jedné lahve.

          „Neměl byste tak pít…“

          „Drahá Angelo,“ oslovil ji, už s vodnatýma očima a zamotaným jazykem, „tohle!“ ukázal k polici s lihovinami. „Tohle je jediný, co umím. Nevidělas? Neslyšelas? Oni chtějí Robertse!“

           „Nedali vám šanci… Lidé jsou zlí,“ dodala tiše.

           „Nedali? Šanci? Angelo, já už dostal takovejch šancí… A nic. Všechno jsem podělal… Všechny ty prohry… Všechny si pamatuju… Všechny ty prohry… Kdybych je moh vymazat,… zapomenout… Ne, já jsem největší nula na týhle zasraný planetě. Hnusná tlustá nula.“

           „Vy nejste žádná hnusná tlustá nula!“ odsekla vzpurně, jenže Jack si to špatně vyložil. Neohrabaně se na ni navalil, stiskl útlá stehna a pokusil se o polibek.

          Facka přiletěla hned nato.

          Rychlá, svižná, energická, a tak se z barové židličky poroučel jako přezrálý jackfruit.

 

          Tentokrát se probral doma. Oblečený, obutý a ve své posteli.

          Odkryl peřinu, ale Angelu pod ní nenašel. Trpce se zašklebil. Pod polštářem nahmatal dálkový ovladač, také flašku. Pustil bednu, a pak ho to napadlo:

          „Uchlastam se. Jo, já se uchlastam.“

          Jeho život už neměl smysl, nadto tahle smrt mu přišla docela sympatická.

 

          V následujícím týdnu vypil přes třicet lahví vodky. Probouzel se pozvracený, usínal stejně tak, téměř nejedl. Z jeho garsonky se stala páchnoucí kóje, zavalená plastovými lahvemi, i těmi skleněnými, hnilobou a plísní. Jenže smrt nepřicházela. Až devátý den…

           Zrovna polkl poslední doušek poslední vodky. Nákup dalších nepřipadal v úvahu. Jednak vypadal tak úděsně, že by mu alkohol neprodal snad ani samotný Satan, jednak už mu nezbyly žádné peníze. A přesně tehdy se ozval zvonek.

          Jack se dopotácel ke kukátku.

          „Pane Ficharde! Otevřete, prosím!“ dovolávala se ho Angela. V ruce držela síťovku s pěti, nebo šesti pomeranči.

           Ovšem on neodpovídal.

         „Pane Ficharde, vidím vaše oko. Vím, že tam jste!“

          Byl tedy odhalen, proto zoufale vykřikl:

         „Vypadni!“ Ne, nemohl dopustit, aby ho takhle spatřila. „Tak vypadni ty blbá, naivní, krávo!“ rozplakal ji, už podruhé.

          Zatímco její podrážky zběsile klapaly o schodišťové stupně, sám sebe fackoval, bil se pěstmi do prsou. Tam, kde obvykle bývá srdce. Zády opřený o vstupní dveře, prosil Boha.

         A skutečně, Bůh jeho prosby vyslyšel. Postava v bílém plášti, s odhalenou lebkou místo obličeje, pokrytou cáry masa, zjevila se a přistoupila k trosce.

         „Ficharde,“ promluvila chraplavým, asi mužským hlasem, „ty nulo.“

         Jack to přikládal značné opilosti, proto se křečovitě rozchechtal.

          Bůh však pokračoval:

         „Všechno jsi zpackal, Ficharde, ale nezoufej, přišel jsem ti pomoci. Platí ještě tvé přání? Zapomenout?“

          Ač v mluvící kostry nevěřil, po drobném zaváhání přikývl.

          „V tom případě mi odevzdej dvacet let tvého marného života, včetně všech neúspěchů. Dám ti za ně cokoliv, co sis sám nedokázal splnit. Poklekni a pokřižuj se.“

         Udělal to a jeho smích se změnil v údiv, neboť krvavá lebka se obalila svalstvem i kůží.  Kostlivec v plášti získal lidskou podobu, přesněji podobu statného kmeta. Ano, musel to být Bůh. Bílý plášť i vous, bílé sandály, bílé cigáro.

         „Nuže, Ficharde? Jaké je tvé přání?“

         „Chci bejt lepší komik než Roberts!“

 

---

 

         Jack, již nalíčený a dost nervózní, seděl před pootevřenou šatní skříní. Opakoval si text, avšak po očku sledoval i plazmovou televizi a přímý přenos z jeviště. V opačném rohu místnosti klimbal kmet v bílém plášti.

          James Oderk se právě klaněl, přijímal květiny i jiné propriety, aby se následně rozhodl přidat přídavek. Historku parodující americký zdravotní systém.

          „Jak laciný!“ zaznělo šatnou dvojhlasně. To oba muži současně zhodnotili Oderkovu originalitu, načež se ozvalo jemné, zdvořilé zaklepání. Byla to Angela. Vstoupila, pokorně vyčkala, sklopený zrak. Ale když jej zvedla a zahlédla Jacka, zděšeně zalistovala příručním notesem.

         „Omlouvám se, pane…“

           Konečně našla správnou stránku. Porovnala ji s pevnými deskami. Určitě v nich měla dnešní program.

          „Je přeškrtlý!“ vyjekla zdrceně.

          „Ano, Roberts je přeškrtlý,“ souhlasil Jack.

          „Roberts nemůže být přeškrtlý! Nikdy není!“

          „Dneska jo, a já za něj zaskakuju,“ odvětil a zatvářil se co možná nejvíce rutinérsky.

           Ne, nevypadala, že by ji nějak významně uklidnil. „Jack Fichard,“ přečetla nahlas. „Tak se jmenujete, ano, Jack Fichard.“ Pramínek neposedných vlasů obtočila kolem jednoho z odstávajících oušek. „To není dobré, to není dobré, to není… Za Robertse? To vám nezávidím, pane. Všichni v sále totiž čekají právě na Robertse. Gary Roberts, pane Ficharde, je nejlepší komik na Světě, kdežto vy…“ uvědomila si, že se chová velmi netaktně. „Promiňte… Já jen, že vás vůbec neznám.“

          „Třeba bude čas se poznat, Angelo.“

          „To pochybuji.“

          „Jak pochybujete?“

          „Vy se ještě ptáte? Pane Ficharde, já rozhodně nejsem na starší muže,“ řekla chladně, potom se otočila k člověku v plášti. „A vy? Vy jste tu s ním? Budete vystupovat? A poslyšte, neznáme se odněkud? Jste mi nějak povědomý.“

          „Je to možné, slečno Angelo. Omluvte prosím mého bratra, je poněkud nechápavý. Také se tak trochu, ehm, vidí mladší, než ve skutečnosti vypadá. Znáte to… Jste tak staří, jak se cítíte. Ach, a vystupovat? Možná příště.“

           Jack byl asistentčinou lhostejností a narážkami na věk zmaten. Přesto si odfoukl. Propleskl tváře. Odhrnul závěs. Pak ještě jeden. Váhavě vkročil na jeviště, úklonem pozdravil diváky, jenže ti chtěli Robertse a ne nějakou nicku. Začali reptat, a nejen to.

 

          „Táhni do hrobu!“ křikl jakýsi pán od jednoho z nejvzdálenějších stolů.

          „Kde je Roberts?!“ vybuchl mladík ve svetru, jenž dokládal příslušnost k místnímu středoškolskému fotbalovému týmu.

          „Jo, kde je?“ přidala se paní v klobouku.

          „Já vám povím, kde je! Ten dědek na něj dejchnul, anebo ho rovnou sežral!“ přisadil si další divák, v saku a kravatě.

          „Táhni vidláku!“ zavřeštila nádherná jakoby vosková blondýnka.

          „Roberts! Roberts! Roberts!“ začali skandovat. A skandování nebralo konců.

 

          Jenže Jack se zlomil v pase, načež předvedl záklon hodný špičkové rumunské gymnastky.

          Lidé ztichli, někteří se zmohli na tázavé hučení, jiní nevydrželi a rozesmáli se.

          To však byl jen úvod do něčeho, co smetánka v našlapaném sále nikdy předtím nezažila. Scénka střídala scénku, přičemž Jack zvládal hrát muže, ženy, mladé, staré, zvířata i politiky. Dosáhl nejbouřlivějšího potlesku, jaký za posledních dvacet let v Golden Joke zazněl.

          „Fichard! Fichard! Fichard!“ hřmělo sálem. A hřmění nebralo konců.

 

          Do šatny se vrátil plný energie a štěstí. Znovu poklekl před svého spasitele.

          „Úžasný! Úžasný!!! Děkuju!“

           „Nemáš zač. Jen škoda, že to neviděla Angela,“ povzdechl si Bůh.

          „Neviděla?“

          „To víš, ženy. Už nejsi nula, Ficharde, ale nejlepší komik Světa. Angela si nejspíš našla jinou trosku, kterou bude litovat a opečovávát. Ale chceš-li…“

          „Chci! Chci, aby milovala mě! Aby mě milovala nejvíc ze všech lidí na světě!“ upřesnil pro jistotu a pokřižoval se.

          „Maličkost, Ficharde.“

 

---

 

          Zatímco Jack Fichard klimbal před pootevřenou šatní skříní, v opačném rohu místnosti si pohledný mladík, v bílém plášti a s dohořívajícím bílým cigárem, opakoval text. Po očku však sledoval i plazmovou televizi.

          James Oderk se v přímém přenosu klaněl, přijímal květiny i jiné propriety, aby se následně rozhodl přidat přídavek. Historku parodující americký zdravotní systém.

          „Jak laciný!“ zhodnotil Bůh-hezoun Oderkovu originalitu. Vzápětí se ozvalo jemné, zdvořilé zaklepání. Byla to Angela.  Pokorně vyčkala, sklopený zrak. Ale když jej zvedla a zahlédla Boha, rozzářila se.

         „Pane Robertsi! Všichni už na vás čekají!“

          „Roberts?!“ zakňoural Jack. „Já jsem lepší než Roberts…“

          Angela jej políbila na vrásčitou tvář, pohladila chmýří, co kdysi bývalo rezavým vrabčím hnízdem, odjistila invalidní vozík.

          „Ty můj milovaný dědečku, nikdo přece není lepší komik než Gary Roberts.“

 

---