Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
Šance
datum / id07.09.2016 / 471951Vytisknout |
autorGora
kategoriePovídky
sbírka, Všední den v lázních,
zobrazeno1064x
počet tipů23
v oblíbených1x
zařazeno do klubůPovídka měsíce, Povídka měsíce,
Prolog

Když se chceš pomstít, vykopej dva hroby    ( Konfucius )

Šance

Šance

 

Franta popadl kostkovanou tašku, do které v rychlosti naházel pár věcí, a tiše zaklapl dveře zvenčí. Plížil se chodbou jako zloděj. Musel dodržet poslední možný termín opuštění pelechu, pro který slovo byt bylo eufemismem. Máma umřela  před třemi roky. Od té doby neplatil nájem. Postupně přicházel o vodu, elektřinu, teplo. A dnes, ohlášeným příchodem exekutora, o všechno.

V brzké ranní hodině panelák teprve procital. Franta odcházel, shrbený pod neexistujícími pohledy mrtvé matky, které vnímal snad ze všech koutů chodeb.

Venku krápalo. Muž, již vzpřímený, nastavil dešti zarostlou tvář. Listopadové kapky vody se připojily k mokré stopě levého očního kanálku. Odmalička to tak měl. Když brečel, slzy mu tekly jen z levého oka. Uvědomil si, že občanský průkaz zůstal na ledničce, ale ani za nic už by se pro něj nevrátil. Sedl si do čekárny ve Větřní na lavičku a z kapsy vyndal mobil s prasklým displejem. Slzavý pramének setřel do rukávu. Vymáčkl číslo s názvem Míra.

„Míro, to šem já, nemůžeš pro mne přijet do Větřní? Vyhodili mě ž bytu, šmejdi. Hele, šedím u Špolečňáku, čekám. Dík.“ Franta šišlal díky naprostému nedostatku předních zubů. Začal si balit cigaretu do papírku. Třásly se mu prsty, už tři dny nechlastal. Nejsou peníze. Půl roku je bez práce. Prohlížel si při kouření ruce, panejo, ty se něco nasvařovaly a naopravovaly, platil v podniku za šikovnýho člověka. Do doby, než snižovali počty zaměstnanců a on byl zrovna tejden na tahu. Oslavoval pětačtyřicátý narozeniny, a trochu se to zvrtlo. No tak šel, šikula nešikula.

Dokouřil a uviděl, že přijelo auto a v něm Míra, rozmrzelý z předčasného budíčku. „Je to kámoš, známe se roky, z hospod. Ten mne nenechá ve štychu. A hlavně - pofrčíme do Krumlova, pryč od té ostudy tady…“ zadoufal ztroskotanec a nastoupil.

------------------------------------   

                                                 

Seděl na židli u kuchyňského stolu v rodinném domku jako hromádka neštěstí.

„Je hrozně vyhublý. A ta slza, co pořád skapává z levého oka… To je tedy síla, znávala jsem ho jako frajera, strašně zchátral,“ pomyslela si hospodyně Irma, majitelka malého hospodářství.

„Fando, co teda chcete dělat dál? Nebrečte, nenastal přece konec světa,“ prohodila k němu. Postavila před nešťastníka hrnek kávy. Upřel na ni psí pohled a pokrčil rameny.

„Dělat, copak já chci něco dělat? No asi budu muset…,“ zapřemýšlel a  popotáhl nudli. Kapesník dávno neměl. Podala mu balíček papírových. Když setřel nos, usrkl s povděkem kafe.

„Takže zítra vyrazíme na úřady. Začneme u občanky. Zavolám starostovi, zda se ta původní přece jen v bytě nenašla. K bydlení vám musí  stačit gauč v manželově dílně nahoře na zahradě. Je tam televize a konvice na vodu, jídlo dostanete tady. Bylo by fajn, kdybyste rozštípal pár špalků dřeva, když zrovna nebudeme vyřizovat vaše záležitosti. Jsou tam Petry, tak abyste si měl čím zatopit a přiložit.“

„Nebylo by pivo?“  Irma otázku úmyslně přeslechla. K těm psím očím už chyběly jen řeči o mizerným dětství.

„Když šem byl jako malej v děčáku, naši mne adoptovali…“  „A je to tady. Sakra, já mu na to pivo snad dám!“  Vždy v podobných situacích uvnitř bojovala s postojem mezi pragmatismem a shovívavostí. Irma dobře znala lidi s takovou náturou.  Věděla, že kdyby potřebovala někdy pomoc ona nebo její manžel Míra, tento člověk by do nich kopnul a ještě si odplivnul, nikdy by jim nepodal pomocnou ruku. Pravděpodobně se v tomhle neliší od ostatních zkrachovalců, jen svým příběhem. Řízením náhody či osudu občas do jejího života vstoupil nějaký nešťastník a každému poskytla azyl a pomoc. První pomoc,  jako bývalá zdravotnice to brala skoro jako povinnost.

„Františku, poslouchejte mne, a pořádně, nebudu to víckrát říkat,“ sedla si proti němu ke stolu. „Pomohu vám na úřadech, seženeme bydlení, práci, ale chci vás upozornit, že ta šance bude jediná. Pokud vydržíte žít solidně, dostanete se z těch malérů, pro vás dobře. Jestli to poděláte, skončím s vámi a druhá šance ode mne už nepřijde. Rozumíme si, Fando?“ podívala se mu zpříma do očí. Muž sice pokyvoval souhlasně hlavou s delšími prošedivělými vlasy, ale během vteřiny odvrátil pohled, v posledních letech odvykl normálním kontaktům mezi lidmi. Vyžilým alkoholikům nikdo do tváře nehledí. Zase se mu roztřásly ruce. „Dobrá,“ hlesnul.

„Ještě jedna věc: nepřibližujte se ke kotci s rotwajlery, není s nimi žádná legrace,“ upozornila na přítomnost hlídacích psů. Fanda zase pokýval hlavou na souhlas.

Jednání s úředníky nebývají příjemná a jednoduchá. Alespoň už se neptají, jestli je Franta (zanedbaný a skoro bezzubý) můj choť, už mne tu znají jako průvodkyni bezdomovců. Snaží se, abychom brzy vypadli právě z jejich kanceláře.

„To bychom měli, dávka na přežití vyjednaná, úřad práce za vás platí zdravotní a sociální, ubytovna domluvena, ale chtějí složit pětitisícovou kauci. Zítra se z naší dílny přestěhujete tam, prachy mi vrátíte z první výplaty. V Kaplici shánějí svářeče do fabriky, vezmou vás, ptala jsem se.“ Irma předala Fandovi cestovní tašku, aby si sbalil na zítřek.

„Televize tam bude?“ to bylo vše, co jej zajímalo. Popřála dobrou noc a odešla domů.

Seděl na válendě a rozhlížel se kolem sebe. „Tady v dílně je to dobrý, lepší než nějaká podělaná ubytovna.“  Místnost byla rozdělena na regály s věcmi a ponkem, a druhou, obytnou část s gaučem, kamny, pár hrnky. Ovladačem zapnul malou televizi a zaujal polohu ležícího střelce. „Na co balit, času dost. To dřevo jsem taky nenaštípal, přišel Míra a udělal to, blbec pracovitej, a ještě nanosil ke kamínkům. Taky mi sem propašoval pár lahváčů, má pochopení. Dřív chodil mezi nás do hospody, ale poslední dobou neleje. Prej měl úraz a bere léky, chlast nesmí.  Tady za gaučem jedno pivo zůstalo, nechám si je na ráno. Anebo…“ Muž vstal a o futra dveří otevřel láhev. Pak nervózně popocházel dílnou a popíjel. „Ráno nebudu mít ani jedno pivo, hloupej start do novýho dne. Tady jsou úplný poklady, dva křovinořezy, pojízdná sekačka, vrtačky, rozbrušovačky, motorka Jawa.“  Přejel rukou po zaprášené koženkové sedačce.

„Majlant. Radši uvnitř nebudu kouřit, jak chtěla Irma, aby to tu nevylítlo do povětří. Kanystry s benzínem a plynové bomby na vařič by dílo zkázy dodělaly.“

Vyšel před dílnu a pozoroval klikatou tkaničku kouře z cigára. „Hadry mi taky vyprala a koupila pracovní boty. A dobře vaří. Do prdele - nechce se mi odtud. Míra má barák, zahradu a ženu, co se o něj stará. Kdy já vlastně naposled líhal, kromě šilhavý Mařeny, s ženskou? Načapala nás moje máma, ještě ve Větřní, v pelechu a ta jela, Mařena… ale stejně byla moc vychrtlá.  Neměla nikdy dost. Ani chlastu, ani lásky.“ Vrátil se dovnitř a přiložil pár polínek, aby měl do rána teplo. „Tak poslední noc tady. A sbalím si až ráno, to stihnu.“  Dorazil lahváče a usnul. Občas kolem gauče přeběhla nějaká myš, ale opilci mají tvrdý spánek.

„Se mi to asi jenom zdá, nic připraveno ke stěhování, a on si ještě chrní!“ hudrovala farmářka. Ráno přišla pro nocležníka a ihned ji napadlo: „No jo, to jsem si mohla myslet. V momentě, kdy má sám od sebe něco dělat, je línej jako veš. I naštípat dřevo mu přišlo zatěžko. Raději by tady mrznul, než přiložit ruku k dílu. Jsem zvědavá, jak bude denně vstávat v pět hodin a v půl šestý frčet autobusem do Kaplice.“

„Fando, tady máte snídani, a pak vyrazíme. Tak dobrou chuť.“ Nespouštěl z ní oči a kafe z termosky lil do hrnku popaměti.

 Měla pocit, že by se svým jediným předním zubem místo do chleba nejraději zakousnul do ní. Sbaleno měl za chvíli, moc věcí mu zde nepatřilo. Když odcházeli k autu,  rotwajlerky Tara a Gora řádily. Nový obyvatel farmy jim nepadnul do noty. To však u občasných nocležníků nebyla žádná výjimka.

 Po měsíci vezla Frantovi na ubytovnu duchnu z peří, ještě po babičce. Měla zjištěno, že jezdil denně autobusem do práce a snažil se. Bral první výplatu, dobil si kredit a zavolal Irmě, že jí chce vrátit dlužných pět tisíc.

„Fando, máte tu celkem pěkný pokoj, a tady vám vezu tu starší peřinu, jak jste chtěl. Taky vám Ježíšek nechal pod stromkem nějaký dárek, prý nezná vaši současnou adresu,“ usmála se. Franta ji příjemně překvapil, jak se poměrně zdatně škrabal ze dna.

„Irmo, šte ke mně štrašně hodná, zalil šem kafe, abych vám je taky jednou oplatil. Máme tu jen hrubý deky, jako na vojně, a nechci ž první vejplaty kupovat deku. Mám růžně po lidech vypůjčené prachy, muším začít šplácet.“ 

„To vám schvaluji, postupně vrátíte dluhy a koupíte si nějaké vybavení na pokoj.“

 „A jednou ti snad žbude i na umělý žuby…“,  pomyslela si.

Muž si před příchodem farmářky přihnul vodky přímo z lahve, kterou si koupil z první výplaty. Dlouho neměl větší množství alkoholu, točila se mu hlava a palčivě pociťoval libido. Zalil dva turky a větřil šanci. Snaží se hlavně kvůli ní jako vůl, tak teď si vybere odměnu. „Proč by asi sem přišla, kdyby to taky nechtěla? Proč by se o mě asi starala, kdybych se jí nelíbil?“ zauvažoval svým zpola vypitým mozkem. Irma zaslechla za sebou nějaké podivné štrachání - no dopije kávu, řekne si o těch pět tisíc a půjde.

Najednou se Franta  sklonil k židli, na níž seděla, pevně ji zezadu chytil kolem hrudníku a táhl směrem k posteli. Vykřikla úlekem.

„Neblbněte, nechte mne, povím to manželovi,“ brzdila patami, protože ji zezadu držel pod rameny. I když působil rachiticky, podařilo se mu odhodit ji na pelest postele, ačkoliv nebyla žádný drobeček. Vykřikla bolestí.

„Ty idiote, ses zbláznil nebo co, okamžitě mne pusť, zlomils mi žebra, to tě bude mrzet!“ Sbírala se z válendy a popadla svoji tašku, kde měla ještě ten vánoční dárek. Držela se jednou rukou za hrudník a druhou již měla na klice.

„Ubožáku, zešílel jsi? Takhle si nic nevynutíš u žádný ženský! Povím to mužovi. Míra ti rozbije hubu!“ Nečekala na žádné reakce udýchaného  Franty. Dolů ze schodů ubytovny mazala, jako by ji někdo honil. Rychle pryč!

Doma sundala halenku a u zrcadla prohmatávala levou část hrudního koše. „Snad je to jen naražené. To nemůžu Mírovi vůbec říct, je žárlivej jako blázen. Že jsem tam lezla, měla jsem Frantovi peřinu dát ve dveřích a zmizet. Co si vůbec o sobě myslí, krasavec ušišlanej!“

Irma již víckrát zaregistrovala změny v chování u mužů, kterým s manželem pomáhali. Střízliví byli jako beránci, a když měli nějaké to promile, drzost a aroganci nedokázali skrýt. S pár šupy v kapse a alkoholem v krvi se okamžitě začali cítit jako Aristoteles Onassis zamlada.

„ Mám ponaučení propříště. Přiložím si na to studenej obklad a dobrý.“

---------------------------------

  

Uplynuly dva měsíce.   „Pane Kerbolte, upozorňuju vás, že jste podruhé nezaplatil nájem a vyčerpal i akontaci, kterou za vás paní Irma zkraje složila. Dávám vám týden na vyrovnání dluhu, jinak budete muset ubytovnu opustit,“  zastavil správce Frantu u recepce v přízemí.

„Žaplatím, to še nebojte…“  Měl vztek, že nešel zadním vchodem. Takhle se nechat odchytit. Ve špatné náladě dorazil Na lípu. Zase je švorc, a do práce se tak nechce…  „Helemese, u baru sedí Sandokan a Vegas, třeba mi zacvaknou panáka.“  Zvedl se od stolku a přesednul ke dvěma známým firmám místního lokálu, potetovaným ještě z lapáku - mnohokrát trestaným starším chlápkům. Taky byli údajně na suchu. Až Sandy vznesl dotaz:

„Nevíš, Franto, kde by se povalovalo ňáký železo nebo něco prodejnýho po bazarech? Tady Vegas má starý auto, takovej střep, ale je to dodávka a ty krámy by se daly odvízt.“

Franta nejdřív kroutil hlavou, no neví, no. Pak mu objednali vodku a po ní druhou. A náhle věděl.

Na místo přijeli ve dvě v noci. Rotwajlerky Tara s Gorou štěkaly jak o život, ale byly zavřeny v dobře zabezpečeném  kotci. Dva muži přelezli zamčenou bránu, třetí čekal u auta. Hodinu vynášeli věci z dílny. Podávali je Vegasovi a ten skládal všechno zcizené nářadí do nákladního prostoru dodávky. Po úplném vybrakování prostoru vzal Sandy kanystr s benzínem a polil gauč, na němž před časem Fanda nocoval, také auto, Renaulta, stojící v blízkosti dílny.

„Čo blbneš, vole, přeče to nechčeš…“

„A co chceš ty, jít do kriminálu? Věř mi, že nic hezkýho tam nezažiješ. Dej na mne, já mám zkušenosti. Nic jinýho nezbejvá…“

Dodávka kodrcala po polní cestě pryč, když zazněl silný výbuch. Irma se posadila na posteli. Byly tři hodiny v noci. První den, kdy byla sama doma, manžel odcestoval. Vyhlédla z okna. Nad kopcem plála záře a valil se kouř. Zvuk hasičských sirén protnul poklidnou noc. Pršelo.

…………………………………….

 

Asi po měsíci se Franta objevil v Bluegrass Clubu. „ Hošpodo, nalej všem panáka, čo kdo bude chtít. Mám naroženiny, tak platím. Každému, kdo šedí tady v blugrašu. Tak na ždraví…,“ obcházel Franta v hospodě stůl za stolem a dělal granda. Číšník ho podezíravě sledoval. Kolikrát vysedával u dvou piv a pak po kapsách lovil drobňásky. A najednou tohle… Diskrétně jej u baru požádal, aby mu ukázal, zda má čím zaplatit. Peněženka kupodivu nezela prázdnotou. Tak se nalévalo a pilo.

Kolem půlnoci vzal oslavenec brašnu, která byla celou dobu na vedlejší židli, a vytrousil se před klub. Sáhnul do tašky a vyndal svoji věc.  Přes silný trám přístřešku přehodil jeden z konců silného lana. Přistavil si židli z rohu altánu a stoupnul na ni. V otvoru smyčky napřed mlhavě, pak zřetelněji zahlédl tvář své zemřelé matky.

„Tak už se sejdeme, mami, jdu za tebou. Nemůžu už snášet ty ohně, co mi blejskaj před očima, když se marně snažím usnout. Taky tvý pohledy - z každýho temnýho kouta. Víš, nejvíc ze všeho jsem se chtěl pomstít farmářce, za to, že mě odmítla. A skončilo to tím požárem.“

Už dávno z něj vyprchala nějaká soudnost. A nejen ta. Neváhal. Vložil krk do oprátky a poslední, co si na tomto světě uvědomoval, byl fakt, že slzy mu tečou i z pravého oka.

Později kdosi vykoukl skrz okénko bluegrassové hospody a zahlédl siluetu, jak se kývá ve světle pouliční lampy. Franta té noci nezemřel. On zemřel daleko dřív.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.04.2017 11:23:58Gora
redaktor poezie a prózy

Kytiii: děkuju, no, byl:-(((

12.04.2017 08:42:45Kytiii
No ty kráso! Tohle byl masakr!
31.10.2016 21:44:38Gora
redaktor poezie a prózy

unisex: asi máš s tou pasáží v uvozovkách pravdu. Chtěla jsem osvětlit jeho pohnutky jak ke zločinu, tak k sebevraždě. Možná je to příliš polopatické. Díky za čtení a názor.

31.10.2016 21:39:47unisex

Co se týče sebevraždy, tak z hlediska fází dochází před výkonem k paradoxnímu zklidnění.. Ta pasáž na konci v uvozovkách je na mě příliš fabulovaná, takové to povídkové "zarámování" - nesedí mi. Jako celek docela realistické.

17.10.2016 13:01:16StvN

Někde to tam asi je, ale ne tak, jak jsi to popsala. Má to hodně much podle mě, z pychologického pohledu mylných. Ano, člověk má v hlavě třeba matku a co by mu řekla, ale nemá to tam v hlavě ve chvíli, kdy něco dělá, spíš si na to vzpomene zpětně a zpytuje svědomí. To je jedna věc. Druhá věc je, že tyhle lidi nad tím takhle nepřemýšlí. Většinou spíš nepřemýšlí vůbec, není tam ta intelektuální aktivita, je to spíš jenom takové přehrávání si obrázků zaseknutého filmu. 

17.10.2016 11:08:42Gora
redaktor poezie a prózy

StvNe, byl extrémně závislý na své matce, skutečně jej adoptovala z děcáku, a vpodstatě věděl, že se chová, hlavně po její smrti, ničemně. Já bych ty výčitky ve slabých chvílích nevylučovala, ale to je jen můj výklad. V každém případě vím jistě, že přežil a dal se na pokání, ale o tom snad někdy napíšu...vliv matky a toho,"co by tomu řekla", tady prokazatelně stále je.

17.10.2016 10:55:31StvN

Popravdě mám problém uvěřit tomu, že člověk s tímto typem osudu, bude cítit něco jako "neexistujícími pohledy mrtvé matky". Nedává mi to smysl. Nikdy jsem neměl rád, když se dělal hrdina z někoho, kdo hrdina není. Teď nemyslím hrdinu jako je batman, ale myslím hrdinu příběhu. Co se mu stalo, za to si může sám, takže formumlace jako "Postupně přicházel o vodu, elektřinu, teplo" není přesná. To zní jako kdyby o to přišel vlivem osudu. To je prostě špatně. To si pak lidi budou myslet, že to je tak správně.

14.10.2016 15:19:55Gora
redaktor poezie a prózy

Janino6, děkuju...nechtěla jsem z příběhu dělat cajdák, tak proto asi ten odstup...nevím. Rozhodně děkuju za komentář, odkrýt skutečné pohnutky zatím Irma nemůže, a z prstu si je vycucat neumí:-)

14.10.2016 14:38:07Janina6

Tentokrát mě tvůj text tolik nezasáhl, jako třeba Pán prasat. Není to napsané špatně, ani z jazykového hlediska nemám celkem co vytknout. Jenom mě to, jak se říká, nevtáhlo do děje. Když se snažím najít odpověď, čím to může být, myslím, že mi obě hlavní postavy připadají příliš „hotové“, statické. Nepřekvapí. Franta dává od začátku jasně najevo, že dělat nic nechce, že ho zajímá jen, co od svých dobrodinců dostane. Irma od začátku ví, do čeho jde („…tento člověk by do nich kopnul a ještě si odplivnul…“), přesto riskuje a pomáhá. Pohled vypravěče je nezaujatý, věcný, všechny dějové zvraty pouze suše konstatuje. Myslím, že by pro mě bylo zajímavější, kdyby byl příběh nahlížen očima jedné z hlavních postav, a tím bych měla větší možnost jí „rozumět“. Pochopit třeba, proč se Franta chová tak, jak se chová, vědět na něj něco, co mi ho najednou ukáže z nečekané stránky. Nebo totéž v případě Irmy. Zajímala by mě její psychologie, co ji vede k tomu, že cítí potřebu pomáhat takovým typům lidí, a co přitom prožívá. Ale jak píšeš v komentářích, tohle nebylo tvým záměrem.

21.09.2016 19:11:08Gora
redaktor poezie a prózy

Hemi: děkuju:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.