Včera byla bouřka

Včera byla bouřka,

to se tak člověk pohodlně usadí do okna a hledí na tu smršť. Tisíce světel v jedné vteřině ozáří milóny domů, aut, lidských životů. Milióny lidských životů se najednou ocitnou přímo v záři reflektorů, které na ně namířila sama příroda. Nastavují své tváře bleskům, jakoby to byla módní přehlídka, utíkají různými směry, jakoby hromy znamenaly startovní výstřel, nebo se naopak schovávají, coby stydliví tvorové netužící po slávě, focení, či sportovním výkonu. 
Sedím v okně a kouřím asi pátou cigaretu, mnohokrát změněný rytmus deště tvoří v hlavě synkopu, která se periodicky opakuje, jen sem tam je protnuta ránou od hromu, či nějakého předmětu, který spadl poryvem větru - jsou to takové perkuse v tomto orchestru matky přírody.

A najednou je po všem, konec, déšť si s námi zahraje na schovávanou. Jen ho nebudeme hledat, nebo alespoň ne hned. Chvíli si ve svém úkrytu zůstane a lidé se budou vyhřívat na světle slunečního svitu. Budeme chodit po světě, zakrývat si oči a hlavy a tváře před tou příliš silnou halogenovou lampou nainstalovanou vysoko nad námi. Vyhledávat každý milimetr stínu, aby nám poskytl ukryt před zvědavým okem všehomíra, nebo alespoň našich sousedů. Jako když se herec dostane na forbínu, ale jakmile tam stojí, zjistí, že vlastně nikdy hercem být nechtěl. Tak dlouho toužil po vystupování před lidmi, až se mu to splnilo. Ale on to nechce. Snaží se tedy najít tu nejtemnější část jeviště, nějaký výkryt, nebo dveře, které vedou pryč. Na jevišti dveře většinou pryč nevedou, vedou jen do dalších protor divadla, na další jeviště, scénu, balkón. Stejně jako stín nevede nikam pryč, ale nechává nás stále na tomto světě. Proto se budeme snažit unikat před žárem ramp, až do chvíle, kdy se déšť rozhodne, že už ho nebaví se dál schovávat ve skříni s povlečením a ubrusy, když ho nikdo nehledá. Navštíví nás.

V tu chvíli začne celý ten koloběh znova. A já zase budu sedět na okně, kouřit jednu cigaretu za druhou a přemýšlet nad tím, jak to je všechno stále dokola stejné a přesto jiné. Možná napíšu úplně stejný text o tom, že se bez ohledu na počasí pořád před něčím skrýváme, nebo utíkáme. A uzavřu tím kruh.

Deset, dvacet, déšť!