Vánoce se blíží, každý z nás začíná chtě nechtě uvažovat o dárcích pro své milované a blízké. Zapomenout fakt není možné - čerty a Mikuláše nám strkají v nákupních centrech pod nos prakticky od půlky září, v rádiu pravidelně a škodolibě odpočítávají dny do Štědrého dne a v televizi už jedou reklamy na možnost vyměnit si dárky za jiné v případě, že Ježíšek nevyslyšel prosby či byl silně natvrdlý a nepochopil, že diamantem byl míněn prsten a ne vrták a kotouč od Husqvarny.
Pokud se vydáte o víkendu do nákupních center, můžete si připadat neskutečně mazaní, že nenecháváte vše na poslední chvíli a jedete už pár dárků nakoupit na začátku listopadu. Při příjezdu nejspíše zjistíte, že podobně mazaných lidí se bohužel v tento čas sešlo asi tak dva a půl tisíce. První výzvou je zaparkovat. Po patnácti minutách zoufalého kroužení po parkovací ploše se začnete zcela vážně zaobírat myšlenkou, že své vozítko uskladníte do krytu pro nákupní vozíky, protože jedině tam ještě prosvítá asfalt, který indikuje trochu prostoru. Druhou výzvou je, pokud jste v záchvatu optimismu pojali tento výlet jako rodinný, umístit dítě do hracího koutku. Už od hlavních dveří je vám jasné, že je zcela přeplněn. Poznáte to podle nasupené fronty čekající před jeho vstupem, kdy dav maminek a tatínků zamračeně lustruje příchozí a odhaduje, kdo už by si mohl vyzvednout ratolest, která zabírá místo tomu našemu kloučkovi. Taktéž hlídací paní, které na děti v těchto exponovaných dnech dohlíží, nevypadají, že do své práce radostně vkládají celé srdce a duši. Štěkavé příkazy rodičům a výhružné pohledy mrňatům, kteří semknutí v davu vymýšlejí sebevražedné akce na klouzačkách a trampolínách, hovoří za vše. Nedivím se jim, večer po takovéto směně jistě zamíří do nejbližšího baru, kde si několikrát zhluboka připijí a na zdraví všech dětí to určitě nebude… Třetí výzvou je pak uchránit rodinný rozpočet před nástrahami, které tyto obchodní centra zákeřně umisťují po chodbách a které uvádějí juniory do stavu totální extáze. Úpěnlivě žadoní o nemalé poplatky za virtuální reality, projížďky vláčky a vytuněná 8D kina, ve kterých vás dinosaurus nejen k smrti vyděsí, ale vzhledem k věrohodnosti provedení rovnou asi i posmrká. Vždycky se strašně divím, jak lidé ve městě ustojí ten neustálý tlak na peněženky… zlatá vesnice s jednou večerkou a vietnamským obchůdkem!
Obchodní centra jsou rájem shopaholiček, nákupních maniaček a vyfiknutých šviháků, kteří se ladně proplétají davem a vždy spolehlivě a téměř popaměti zamíří do butiků s nejmodernějším či nejpopulárnějším zbožím. Co máme ale dělat v tom bludišti pozlátek my, přespolní, s orientačním nesmyslem, kteří jsme na těch dlouhých chodbách s prudkým osvětlením naprosto ztraceni a po návštěvě jednoho obchodu absolutně netušíme, na kterém mezipatře jsme a jestli jsme přišli zprava nebo zleva? Původní vznešený záměr rozvíjet intelekt a koupit potomkovi knihu podporující kreativitu se v zoufalství z nenalezení dotyčné prodejny mění na plán B a v tašce si neseme něco úplně přízemního z reklamy, co jsme se zapřísahali, že nikdy a za žádných okolností nekoupíme. Ani se nepokoušejte ptát se na cestu slečen, které provozují stánky po chodbách – vaše naděje bude zmařena jejich stydlivým přiznáním, že i po čtvrt roce výskytu zde se stěží orientují pouze po svém patře. Po ukončení této nakupovací trýzně s úlevou hledáme východ na parkoviště (taky docela libůstka) a uháníme ke svému autíčku, aby nás rychle odvezlo pryč z velkoměstského Babylonu. Tady ovšem nastává téměř infarktová situace, protože vůz nenávratně zmizel. Lovím z kapsy papírek, na kterém je jasně poznamenáno číslo, na kterém se auto vyskytuje, konfrontuji ho s nápisem na sloupku a propadám panice. Jak budu doma vysvětlovat, že jsem sice sehnala pokémona, ale přišla o káru??? Naštěstí má ostraha objektu s podobnými týpky dostatek zkušeností a téměř otcovsky mě upozorňuje, že jsem zřejmě v jinak barevném patře. To mi jako nedělejte, vy škodolibí velkoměšťáci! Čeká mě dlouhý orientační běh parkovištěm, protože si žádnou pitomou barvu samozřejmě absolutně nepamatuju!
Písmák