Posel

Posel

Má nervová soustava opět udělala  zmatek v ostatních orgánových soustavách. Především v té trávicí. Již večer délka mého pobytu na záchodě nasvědčovala tomu, že tělo není dostatečně zralé na psaní opakovací písemky z chemie. Jak se blížilo ráno a můj odchod do školy, tato nezralost nabývala stále hrůznějších rozměrů. Nakonec jsem do batohu přibalil roli toaletního papíru a s dostatečným předstihem vyrazil do školy. Kvůli aklimatizaci.

O velké přestávce, kterou jsem z převážné části trávil na sociálním zařízení, jsem se ještě z posledních sil pokusil do hlavy natlačit vzorec dihydrogenfosforečnanu vápenatého a pentahydrátu síranu měďnatého.

Miarka dorazil překvapivě už po prvním zvonění a zavolal si mě do kabinetu:

"Horáku, ty jseš takový pilný žák, jistě jsi na dnešní písemku náležitě připraven. Není tedy potřeba si tvé znalosti prověřovat. Mám takový problém: dnes vyprší termín pro odevzdání tematických plánů a já jsem je zapomněl doma v počítači."

Začalo mi docházet, že mé celonoční trápení bylo zcela zbytečné. Miarka je v podstatně větším průseru, než bych byl já po opravení písemky z chemie.

"Určitě ses, Horáku, během hodin výpočetní techniky naučil dostatečně ovládat kompjůtr, abys mi na tuto disketu nahrál soubor tem.txt a přinesl mi ho během hodiny do školy? Pamatuj, že úkol zodpovědně splníš tehdy, když čtvtou vyučovací hodinu nebudeš chybět a tvé jméno se tudíž neobjeví v třídnici mezi absentujícími žáky!"

Ačkoliv jsem se za minulý rok výpočetní techniky s obtížemi naučil počítač sotva zapínat, mohutně jsem zakýval hlavou na znamení, že počítač je pro mě hračka.  Miarka mi nakreslil plán sídliště tak podrobný, že už jen chybělo, aby mi dal do ruky buzolu, určil azimut a vyslal na závod v orientačním běhu. Když dokončil kresbu (bylo už pět minut po zvonění a v třídě se určitě pomalu šířil pocit, že Miarka do hodiny nedorazí), namaloval stejně podrobně plán svého bytu, kde byly důrazně označeny místnosti, v kterých nemám co dělat. Ubezpečil mě, že děti jsou u babičky a manželka u doktora. Přesto mám nejprve několikrát zazvonit, než vstoupím. Co kdyby! Předal mi svazek klíčů a já vyrazil.

Dům jsem našel  na první pokus.  Jen při hledání bytu jsem se poněkud zapotil, neb jsem si nezapamatoval patro, a tak to vzal odshora dolů, abych následně zjistil, že Miarkovi bydlí v přízemí.

Několikrát jsem zazvonil, což vyrušilo postarší důchodkyni z poklidného sledování reprízy Života na zámku, a tak pootevřela dveře protějšího bytu a zvědavě pozorovala mé počínání. Zřejmě jsem ji poněkud zmátl, když jsem vytáhl svazek klíčů a tím posledním z objemného svazku si dveře bytu otevřel.

Trochu mě překvapily rifle pohozené v předsíni, neboť jsem se domníval, že Miarkovi jsou vcelku pořádkumilovná rodina, a podivné zvuky kdesi v zákulisí bytu. Neuměl jsem je analyzovat, tak jsem jim nevěnoval pozornost a s plánkem bytu postupoval k místu označenému "počítač". Nalezl jsem ho a nabyl dojmu, že Miarka byl na vojně topografem. Spustil jsem mašinu a v břichu, které přece jenom bouřlivěji prožívalo toto dobrodružství, to zaškruňkalo. Rozhodl,  jsem se  znesvětit Miarkovo privátní WC.

Autor při kreslení plánu bytu zřejmě s touto alternativou počítal, a tak nebylo problémem se do těch správných dveří trefit. Než jsem vzal za kliku, trochu jsem znejistěl, neboť dříve zmíněné zvuky zesílily. Bydlím však v paneláku od narození a vím, že panelák je plný podivných zvuků a soukromí v paneláku vlastně neexistuje. Jen kolikrát jdu otevřít vchodové dveře, když u sousedů dvě patra nad námi někdo zazvoní.

Vzal jsem za kliku a dveře rázně otevřel. Během zlomku sekundy se pak odehrálo malé drama. Ozval se jeden výkřik ženský, jeden výkřik můj. Na záchodové míse seděla žena a v jejím obličeji bylo něco strhanosti, kterou jsem během předcházející noci viděl nesčetněkrát v zrcadle naší koupelny, když jsem putoval na záchod a ze záchodu. Výraz byl doplněn děsem, ponížením či co já vím. Zmohl jsem se jen na: "Dobrý den!" a dveře zase zavřel. Opřel jsem se o umakartovou stěnu a pomalu se probíral z příšerného šoku.

"Co jseš zač?" ozvalo se z komůrky.

Snad se mi podařilo ze sebe vysoukat, za jakým účelem jsem se "vloupal" do jejich bytu, a občas jsem ze záchodu zaslechl něco jako: "Já ho zabiju, já ho zabiju."

Nějak podvědomě jsem cítil, že tato slova nejsou určena mně.

Vrátil jsem se k počítači a počkal, až se ozve spláchnutí. Miarkova manželka měla ve tváři ruměnec, řekl by básník, když dorazila za mnou. Pomohla mi najít soubor tem.txt a zkopírovat ho na disketu. Potom mě požádala, zda bych jí nemohl slíbit, že o způsobu našeho seznámení se nikdo nedoví. Slíbil jsem to nerad, protože Ponec je hrozně ukecanej, a až se mu pochlubím, určitě to někomu řekne.

Úkol splněn, řekl jsem si a otevřel vchodové dveře. Vzápětí mě popadla medvědí tlapa za rameno a přimáčkla na stěnu vedle evakuačního plánu. Mé ruce byly zkrouceny za záda a kdosi mě úchylnicky ohmatával od lýtek až po hrudník. "To je on, pane soused!" ozval se za mnou hlas postarší ženy. "To je ten zloděj!!"

Došlo mi, že čtvtou vyučovací hodinu zřejmě nestihnu.