Věrný přítel?

Nepřítomně sledovala displej telefonu.

Venku houstla tma a otevřenými okny k ní doléhaly kromě vzdáleného šumu aut i občasné opilecké výkřiky, a přesto nedokázaly prolomit ticho, které se vtíravě zarývalo do zdí bytu.

Rozhédla se okolo sebe a všechno se jí zdálo prázdnější a nictonější, než kdy dřív. Prostřený stůl s plnými talíři se jí vysmíval. Marná snaha, vzdej to, jako by říkal, a proto si ho raději dál nevšímala. Ne, její pohled utkvěl na něčem docela jiném.
Láhev vína byla z celé té scenérie nejlákavější. Odmítavě zavrtěla hlavou.
,,Zase na něj čekáš, co?” ozvalo se jí tichým hlasem za zády.
Škubla s sebou, přestože ho svým způsobem očekávala.

Přikývla.
,,To mě mrzí, zvlášť když jsem viděl, kolik práce ti to dalo. Ale já jsem tady pro tebe vždycky, to přece víš,” pokračoval tak, jak to uměl jedině On.

,,Jenže já tě tady nechci, on přijde. Brzy, a uvidí všechno tohle. Bude na mě pyšný,” odsekla a snažila se udržet vlastní nejistotu schovanou.
,,A nebo taky ne, to poslední, co si za všechno tu snahu zasloužíš, je sedět tu po tmě, potichu, sama… a čekat. Nech si pomoct.”

,,A co když právě to je ten důvod?” hlesla. ,,Co když tu budu takhle sedět už pořád, jenom proto, že tu se mnou pořád budeš ty. Proč to pořád nechápeš? Já tě tady nechci!”
,,Ale chceš, kdyby to bylo naopak, nebyl bych tady. To ty jsi ta, co to ještě nepochopila,” rozverně se zasmál, jako by její rozhodnost ani nepostřehl, a ona oněmněla.

To uvědomění, že má znovu pravdu, ji dočista připravilo o argumenty.
Bylo to přece tak snadné, nebránit se, naslouchat jeho tichému našeptávání a ničemu jinému, podlehnout jeho dlouhým prstům, natahujících se k ní s lesklým sklem a průzračně zlatavou tekutinou uvnitř.
Koneckonců nelhal. Nebyl to On, kdo ji tu nechal čekat s večeří a nadějí, že všechno bude dobré. Nebyl to On, kdo opakovaně srážel její pokusy o změnu.
Ne, byla tad, právě teď, když ho potřebovala. Zůstal.
Jenže s každým douškem jeho hlas nabýval na obludnosti.
,,To tě ani nezajímá, proč se zdržel? Nebo s kým?” kroužil okolo ní a šeptal jí do uší.
A byl tak děsivě přesvědčivý.
Jen trhaně pokývala hlavou na souhlas, barvy splývaly a ticho se ztrácelo v jeho slovech, které v tu chvíli představovaly jedinou a skutečnou pravdu.

,,Kdyby mě chtěl vidět, k-kdyby to chtěl nap-napravit, udělal by si čas,” odpověděla mu téměř v slzách.

,,Přesně tak!” sykl. ,,Mnohem víc mu záleží na tom, s kým právě je. Věnuje mu čas na tvůj úkor, a to si snad nenecháš líbit? Nebo necháš?!”

,,Nenechám!” zamumlala a pleskla dlaní do stolu.
V zámku zachrastily klíče a jeho naléhání zesílilo, myšlenky zněly jeho hlasem a frekvcence tepu vyletěla závratnou rychlostí.
,,Kde´s dohajzlu byl?” osopila se na muže, jakmile otevřel dveře do místnosti, a On za jejími zády spokojeně přikyvoval.
,,Zpozdil jsem se o půl hodiny, proč to je v tom zase problém?” vypadal nešťastně.
Nevěř mu, umí to jen zatraceně dobře hrát. Že má vůbec tu drzost, po tom, co ti udělal.
,,Kde bereš tu drzost, ty hajzle? Dvě hodiny jsem se s tady s tím vším,” mávla rukou směrem ke stolu. “Dělala, a ty se někde zahazuješ kdo ví s kým!”
Správně, nenecháš se přece oblbnout.
,,Zdržel jsem se v práci,” namítl. Rozhédl se okolo sebe a všechno se mu zdálo prázdnější a nicotnější, než kdy předtím, jako by to snad večeře mohla spravit.
Ne, té si nevšímal.
Jeho pohled utkvěl na něčem docela jiném, na tom jediném, co se v celé té scenérii zdálo být vysvětlením. Láhev byla prázdná.
,,Zase jsi pila,” pronesl ledově.
,,Pila, a co?” vykoktala. ,,Protože idiot jako ty, co s největší pravděpodobností místo práce někde šuká, si nezaslouží nic jinýho, než tohle. Než mně.”
Vedeš si dobře, moc dobře, jen tak dál. Jinak to nepochopí.
,,Než tebe?! Podívej se, jak vypadáš! Tohle se nedá vydržet. A víš co? Přesně tohle jsem potřeboval!”

,, Jdu pryč… a nebudu se vracet.” dodal ještě rychle, než za sebou práskl dveřmi.

A On, ten, kdo tu byl vždy pro ni, se měl k odchodu tak náhle, jako se zjevil.
Nechal ji tam samotnou, s vlastním zoufalstvím a tichou výčitkou. Bez pomoci.
Věrný přítel.