Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Ferdinand Céline - Cesta na konec noci
datum / id22.05.2019 / 496394Vytisknout |
autorFruhling
kategorieKritiky (lit. kritiky díla)
zobrazeno200x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Ferdinand Céline - Cesta na konec noci

 

Jedna z nejzákladnějších pouček literární kritiky říká, že „autor je mrtvý.“ V zásadě je tím myšleno, že dílo vytváří svébytně existující celek mimo autorovy osobní názory, zkušenosti a život, a tak by se mělo i hodnotit. V případě psaní o Ferdinandu Célinovi se však takové pravidlo dodržuje jen velmi těžko. Pojďme ho tedy okamžitě porušit.

 

Ferdinand Céline vyrůstal společně s matkou, drobnou živnostnicí v jedné z mnoha pařížských pasáží. Ve dvaceti dobrovolně narukoval na frontu první světové války, byl vyznamenán a raněn. Po skončení války cestuje. Následně studuje medicínu a otevírá si praxi na pařížském předměstí. Každodenní styk s chudinou ho přivádí k levici, s kterou se ale po návštěvě sovětského svazu ostře rozchází. První román Cesta na konec noci mu vychází roku 1932 a okamžitě je nominován na Goncourtovu cenu. Tu ale – i po sérii zákulisních intrik – nezíská. Céline jako etablovaný autor pokračuje v psaní a to nejen románů, ale i ostře protižidovských pamfletů, k nimž ho patrně vede zkušenost z matčina nuzného maloobchodního přežívání a následně z protekčního lékařského prostředí. Přestože Céline nikdy nebyl součástí oficiálních fašistických struktur, na konci války je prohlášen za vlastizrádce. Získává azyl v Dánsku. Po částečně rehabilitaci dožívá na Pařížském předměstí. Dodnes je vydávání některých jeho textů zakázáno.

 

Životopisné údaje jsou o to důležitější, že Céline od svých začátků vystupuje jako autobiografický autor. Cesta do hlubin noci začíná jeho narukováním. Zkušenost války je určující: rozkazy, útoky, přirozená zbabělství i nesmyslná hrdinství. Hlomoz dne je střídán zdánlivým klidem noci. Tma přikryje nepřátelské zákopy a smaže ze smrti její známou podobu. Člověk se ocitá sám se sebou a bloudí nocí společně s ostatními průzkumníky. S některými naváže nechtěná přátelství, jiní vystřelí nebo se jen mihnou jako pouhé obrysy na horizontu.

 

Po utrženém zranění se Céline přesouvá za frontu. Rytmus války však pokračuje i zde: přehlídky, důstojnické pitky, tribunály, a co hůř, nekončí ani s vyhlášením míru. A stejně tak se ale vrací i noc: temná noc afrických pralesů, věčně zastíněné ulice New Yorku nebo zakalená mlha pařížských předměstí.

 

Důmyslné rytmizování děje a cyklické návraty k noci vytváří sevřený, jasně strukturovaný celek bez hluchých nebo nadbytečných míst. Vypravěč navíc ví, že jeho hlavním úkolem je pobavit čtenáře. Umí být vtipný, ví, kdy má řádně historku přibarvit, ve správnou chvíli vystřihne sarkasmus nebo lechtivý vtip. A ačkoliv by se mohlo zdát, že podobná typizace (a prostředí) odkazuje k hrdinům alá Godárdův mladý Belmondo (Malý Petříček, U konce s dechem), Célin odmítá brát vypravování jako hru. Perspektiva noci se totiž nikdy neztrácí a od bohémského dovádění s anglickými tanečnicemi se až příliš snadno přeneseme k horečnatým záchvatům, rozjímání nad nesplacenou činží nebo nezdařenému potratu.

 

Pro větší intenzitu si Céline často pomáhá mluvenými tvary nebo fonetickými zápisy. Zdánlivě tak jazyk přibližuje k jeho ústní podobě. Skladba věty je však promyšlená, zvučná, cíleně rytmizovaná vynecháním interpunkce či specifickým zápisem přímé řeči. Výsledný tvar získává na rychlosti a dynamice, neslevuje však z literárnosti a nepůsobí nijak profánně. Oproti pozdějším Célinovým dílům, (Smrt na úvěr) je také méně reduktivní a namísto telegrafického zápisu připomíná spíše literární obdobu hudební skladby.

 

V této souvislosti je třeba zmínit i práci Anny Kareninové, která Cestu nově přeložila právě s ohledem na řád, strukturu a melodii Célinovy věty. Výsledný překlad sice působí sušším dojmem než verze Jaroslava Zaorálka udržovaná od 30. let pod názvem Cesta do hlubin noci (kterou jsem, pravda, četl už poměrně dávno), ale ve výsledku se zřejmě více blíží originálnímu pojetí. Veškeré nuance překladu včetně volby nového názvu jsou navíc vysvětleny v pečlivě připravených překladatelských a edičních poznámkách. Za sebe musím říct, že je skutečná radost držet knihu, která se neomezuje pouze na jeden doslov. Třešničkou na dortu je perforovaný knižní přebal, v němž je jednotně pojato celé česky vydané Célinovo dílo, a který považuji za jeden z vůbec nejhezčích přebalů v prostředí česky vydávané prózy.

 

Cesta na konec noci je jedinečný román i svazek, který má potenciál oslovit stejně široké spektrum čtenářů, jako ovlivnil množství ostatních spisovatelů. Dokáže být rozverný, vtipný, nechybí mu však tíže a takřka existenciální váha. Zříká se škrobenosti, přesto je napsán krásným, vysoce strukturovaným jazykem. Osvobozuje i zahltí zároveň. Platí to stejně dnes jako kdysi. A to bez ohledu na to, zda-li Céline žije, či nikoliv.

 

autor: Ferdinand Céline / přeložil: Anna Kareninová / vydáno: 2019 (nový překlad – 2. vydání) / nakladatelství: Atlantis

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.05.2019 14:18:16Vigan

Skvěle napsáno. Idu si kúpit... Díky moc za recenzi..

24.05.2019 19:26:01Silene

Fruhlingu, skládám hold tvé osobní statečnosti. V nejhorším... jde o stručné básně, tudíž textu za ty prachy málo a zbývá hodně nepoškozeného papíru. 

Ale má maličkost má Radka Malého ráda, no. :)

A když už máš tu trpělivost si se mnou povídat na téma kniha jako předmět, ještě dvě historie bych ti ráda hlásila. (Nejsem podomní obchodník s knihou ani nemyslím, že nutně dokládám výborný vkus, zkrátka zajímá mě to. Navíc by ses stejně nedal obalamutit.)

Zkusím stručně?

Na blogu Hostu je dobrá story s problémem sehnat průsvitné letní na obálku knihy Místa ve tmě. Město versus ves a termín, ježíš, čeho, edičního plánu, myslím.

(ha, vidím, že jsem ještě nečetla rozhovor s autorkou...)

Druhá potom - Jan Žáček a jeho Time Machine anebo Staroměstský orloj (rozšířený český text z TM). Líbí se mi ten nápad kniha jako stroj...

Bohužel jsem je obě kupovala jako dárek, a tak tu "strojovou" neměla šanci pořádně probádat, už se přiblížil prozměnu termín předání obdarovávanému. Jen velmi plaše nahlédla, aby působila stále netknutě. Chci se zeptat, znáš ji?

24.05.2019 17:32:27Fruhling

Silene, koukal jsem na ty Světroplachy a myslím, že i když to jsou nějaké jakože básničky, tak si to asi koupím. Vejce vypadá až moc cool, aby mohlo existovat.

23.05.2019 14:08:31Silene

(Fruhlingu, všeobecně tvé recenze/upoutávky/komentáře se mi čtou výborně, vždy jsou v nich v podstatě vyrýsovaný postřehy stojící za pozornost, ňáký to vnitřní odsouhlasení, polemiku a tak, blabla.

Což se těžko vyjadřuje neumělou pseurecenzí na recenzi čitateli, který takovými vostřejšími buňkami nedisponuje. No.) 

23.05.2019 13:20:11Fruhling
Jinak díky všem za komentáře.
23.05.2019 13:19:39Fruhling
Kareninnova je strasnej brusic. Ta je podepsána snad po vsemi filmovymi překlady na čt.
23.05.2019 11:21:55Gora
redaktor poezie a prózy

Napsáno moc zajímavě - díky za upoutávku na knihu dobrého autora...

23.05.2019 10:50:48Silene

vk: Taková je síla českého překladu, že jo! 

S tebou je sranda :).

 

23.05.2019 09:46:28vk
redaktor poezie
Anna Kareninová žije?
23.05.2019 09:17:32Silene

Mám slabost pro perforované přebaly/knižní obálky/knižní celky, líbily se mi už Světloplaší Radka Malého,

i to Vejce Olgy Stehlíkové zaujalo, ale to teda neznám v podobě výtisku ve vlastních rukách.

(Nejde o prózu, omlouvám se, čistě designová pozn.)

A radost z vrstvených doslovů a předmluv, edičních poznámek!


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.