Tohle je o babičce (mé a Theině společné). Sice byla v nemocnici, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by měla zemřít. Den předtím jsem za ní byla na návštěvu s taťkou, mamka byla na konferenci v Litvě. Pak jsme si samozřejmě říkali, že mi mohla zavolat na mobil, když jsme byli v té nemocnici, a mohla si s babičkou popovídat. Měla tam obrovský úspěch a těšila se, jak to babičce bude vyprávět... Takže tohle je všech těch "kdyby".

Tohle budu po státnicích dělat taky :) Aspoň pár dní. Pak nastoupím do práce (snad), napíšu konečně tu knihu a pošlu ji skutečnému Gertovi i s věnováním :D

Myslím, že jsme se úplně nepochopily, já myslela tu druhou básničku z Mého Brna :D Ale děkuju moc za komentář. Úplně ideální to pravda není, já to vždycky jen tak vysypu ze srdíčka a moc to nekontroluju. Třeba to jednou opravím ;)

Goro, moc děkuji za komentář i opravu. Opravila byste mi, prosím, i tu předchozí básničku? Tam je zas s druhé strany řeky. Nechápu, jak jsem to mohla napsat, a ještě k tomu dvakrát.

Tak to vám taky lítají letadla nad hlavou :) Medlánky jsou moc hezké.

Na Cejlu jsem kdysi bydlela, ale teď sídlím v Komíně a mám výhled na Holednou :) A které jiné místo v Brně by bylo lepším sídlem takové čarodějnice středního věku, jako jsem já? ;)Jinak myslím, že poezie se dá najít fakt ve všem. Dekadence má opravdu své kouzlo, zvláště, pokud má člověk momentálně dost temné myšlenky. Člověk (tím myslím já, protože nevím, jak to mají ostatní) prostě občas snese jen to škaredé a chce se do něj ponořit a sedět si tam jak ropucha na prameni, bo na nic jiného nemá náladu.

To není odvaha, pane. Je to výčet vlastností, které jsem prakticky všechny v životě ztratila. Tímto jen vyjadřuji naději, že existuje vesmír, kde je stále mám, a on mě pro ně tudíž může milovat.

Jinak mě mrzí, že jsem se vám stylově nestrefila do vkusu. Pro mě jsou všechny detaily důležité. Pro čtenáře asi ne, ale je tady (na Pismákovi) určitě na výběr spousta jiných básní, které jim udělají větší radost.

Tím nechci říct, že nejsem otevřena kritice, ale psaní je jedním z mála způsobů, jak můžu zůstat sama sebou. Prosím, neberte mi to.

Alenakar: Děkuju za tip. Ale tohle zrovna není ten druh snu, který bych mohla přetvořit v realitu.

Theuš: Díky za pochvalu. Vidím, kam s tím návrhem směřuješ, ovšem osobně mám pocit, že právě ty dva verše jsou tam celkem klíčové, protože ilustrují pravou míru toho, jak nereálné to je.

Tak ho bude muset někdo zastavit, když nechce sám. Co je to za zrůdu, které přijdou miminka v hromadných hrobech a vystrašené vyhladovělé malinkaté děti ve sklepě jako přijatelná cena za sen o Veliké říši? 

Ach jo... nostalgie už není, co bývala...

Tohle je tak přesné...

Theuš, teď mě napadl tvůj oblíbený bodlák ;) "Jen aby jeho trny byly dost ostré, až se mi budou zapichovat do srdce!" ;) 

Jo, ta je dost klišoidní, že? :) Ale potřebovala jsem něco, co je zároveň krásné a zároveň bolí a kromě růže mě napadl jen hloh. A ten mi tam zrovna nezněl pěkně :D

<3

ředitel: Protože je hořký.

Ta poslední sloka mě fakt pobavila :D

Ředitel: To není ten druh vztahu. Ale pozvala jsem ho na "virtuální kafe" (normální přátelský pokec přes MS Teams) a od té doby se mnou nemluví. Takže asi tak

To je tak výstižné! Dík, Theuš.

Tak pod tohle bych se mohla podepsat :) Mch jahody jsem na balkoně měla taky. (Nechtěla jsem nic sadit na zahradě, aby mi do toho tchyně nekecala.) Jenže se jim tam úplně nedařilo, tak jsem je nakonec zasadila do prázdného místa po švestce. No, tchyně to nekomentovala, ale její přítel samozřejmě začal vyrývat, že je tam na ně málo světla. Bohužel pro něj, jahodám se tam nesmírně daří :D

Dales: Děkuji pěkně :)

Thea: Ahoj, děkuji moc. Od tebe každá pochvala zahřeje u srdce a polechtá ego :)

Taky jsem se v tom našla. Žiju ve světě, který ani není můj - a z toho původního téměř nic nezbylo. Děkuji.

Je nádherné, že po tolika letech se očividně milujete stejně jako tehdy. Pamatuju si, jaks mi řekla, že kdyby ho nebylo, přestalo by svítit slunce. Chtěla jsem to taky zažít